Západní společnost uvyká nižší porodnosti

Proč jsme přestali chtít naše děti

Západní společnost uvyká nižší porodnosti
Proč jsme přestali chtít naše děti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Západní společnost se potýká se závažnou demografickou krizí. Podle oficiálních statistik EU třetina všech německých žen zůstává bezdětných. Mezi absolventkami vysokých škol je číslo ještě vyšší. Podle studie francouzského Národního institutu pro demografická studia až čtvrtina evropských žen narozených v 70. letech zůstane bez potomků. V naprosté většině případů se jedná o bezdětnost dobrovolnou. Státy si hledí ekonomických aspektů a dopadů na důchody, ale stárnutí populace a její úbytek o nás něco vypovídá.

Hranicí takzvané záchovné plodnosti je 2,1 dítěte na jednu ženu. Tento pojem označuje fakt, že společnost dosahuje stavu, kdy se obnovuje v další generaci alespoň stejný počet potenciálních matek. Z evropských států se podle údajů Světové banky z roku 2016 přes hranici 2,1 těsně přehouplo pouze Kosovo. V roce 1960 přitom na tuto hranici v Evropě nedosahovaly jen dva pobaltské státy, Estonsko a Lotyšsko. Na hranici balancovalo Maďarsko a Česko (bez Slovenska, kde na jednu ženu připadaly více než tři děti). V obou zemích však došlo v první polovině 70. let k prudkému růstu, vrchol představoval shodně rok 1974. Kromě propopulačních opatření vlád sehrál roli i fakt, že rodila silná válečná a poválečná generace.

Porodnost klesá všude – jen odlišným tempem. Celosvětově klesla za posledních padesát let na polovinu. Přesto světová populace jako celek stále roste. Zatímco v roce 1960 měly obyvatelky Evropy a Střední Asie v průměru 2,84 dítěte, v roce 2015 to bylo jen 1,75 potomka. Pro srovnání, v nejplodnější subsaharské Africe připadalo v roce 1960 na ženu 6,62 dítěte, zatímco v roce 2015 to bylo 4,91 dítěte. Porodnost subsaharských žen tedy sice poklesla, ale populace stále roste závratným tempem. Naopak porodnost Evropanek, která na jednu stranu nezpůsobovala enormní růst, ale na stranu druhou stačila k udržení a mírnému přibývání populace, je dnes hluboce pod hranicí.

Největší demografický úpadek v posledních desetiletích ovšem nezažila Evropa, nýbrž Blízký východ a severní Afrika. Z téměř sedmi dětí připadajících na jednu ženu v roce 1960 zbylo v roce 2015 pouhých 2,82. Pokud se ale Evropa a Severní Amerika něčím odlišují, pak tím, že míra porodnosti u nich poklesla do takových nížin, že Západ fakticky vymírá, zatímco Afrika i Blízký východ sice zpomalují růst, ale pořád populačně rostou.

Porodnost klesá všude – jen odlišným tempem. Celosvětově klesla za posledních padesát let na polovinu - Foto: Shutterstock

Jsme jako myši?

Proč Evropané přestali chtít děti? Izraelský bezpečnostní expert a poradce izraelských premiérů Dan Schueftan nabízí nekompromisní odpověď: Evropané prostě nemají děti rádi, jinak by nemohli mít porodnost na takové úrovni. Nezní to moc dobře, většina lidí proto raději hájí rozhodnutí nemít děti ekonomickými těžkostmi, nenalezením vhodného partnera nebo dobou, v níž žijí. Faktem je, že Evropané se nikdy neměli tak dobře jako dnes. Žijí v nevídaném blahobytu, v míru, v zemích, kde široký sociální polštář nenechá matku s dítětem padnout na dno a živořit na ulici. Přesto mají nejméně dětí v historii. Nezpůsobuje tedy nedostatek potomstva právě blahobyt?

Americký etolog a behaviorální vědec John B. Calhoun při svém nejznámějším experimentu zvaném Myší ráj zkoumal kolonie myší žijící v nepřirozeně komfortním prostředí. Připravil dostatečný prostor, kvalitní potravu, čistou vodu, veterinářskou péči, odstranil veškeré stresory. Myši nemusely obstarávat kořist, bojovat o teritorium, nikdo je neohrožoval. Po počáteční populační explozi následoval zlom, kdy se myši přestaly množit, matky se odmítaly starat o mláďata, která vzápětí umírala, mezi samci se začal vyskytoval druh, který Calhoun pojmenoval beautiful ones – krasavci. Tito samečci pečovali jen o svůj kožíšek, páření ani bojům se nevěnovali. Další myši byly hypersexuální, objevovaly se různé typy deviantního chování. Myši mezi sebou neinteragovaly, někteří patologicky plaší jedinci vycházeli ven jen v noci. Calhoun svůj experiment několikrát opakoval, ale myší ráj vždy skončil zkázou.

Jsme v postavení myší a naše sociální systémy jsou myším rájem? V každém případě vnější vlivy na demografické chování populace působí. Je jen otázkou, do jaké míry se to může dařit státu. Jako pozitivní příklad jsou uváděny skandinávské země, kde je porodnost vyšší než ve zbytku Evropy, přičemž tento úspěch je připisován silnému sociálnímu státu a emancipaci a soběstačnosti skandinávských žen. Dává to smysl? Ne nutně. Ještě v 90. letech tragická porodnost ruských žen od roku 2000 roste. Z 1,20 na současných 1,75 v průběhu necelých dvou desetiletí. Ruské ženy se přitom významně neemancipují. Naopak lze pozorovat příklon k tradičním a náboženským hodnotám – například počet Rusů hlásících se k ateismu rok od roku klesá a stoupá podíl žen v domácnosti věnujících se pouze výchově dětí. Lze říct, že to je státem preferovaná politika.

Obdobným případem je Írán. O demografickém úpadku a jeho neblahých důsledcích se hovoří především v souvislosti se Západem – ale co mají říkat v Íránu, kde ještě v roce 1960 připadalo na jednu ženu téměř sedm dětí, a v roce 2015 na tom byli s méně než dvěma dětmi hůře než Velká Británie? V Chomejního éře stát zavedl celou řadu pronatalitních opatření – snížení věku pro vstup do manželství na devět let pro dívky a čtrnáct pro chlapce, legalizace polygamie, omezení přístupu k antikoncepčním prostředkům, finanční podpora pro novomanžele. Mezi lety 1968 a 1988 se populace více než zdvojnásobila. Pak však přišel strmý pád.

a co dítě? má si s kým hrát? - foto: reuters

Po Chomejního smrti se státní politika výrazně změnila a začala směřovat ke snížení porodnosti. Ministerstvo zdravotnictví zahájilo kampaň spolu s islámskými autoritami, které byly ochotny tvrdit, že islám „upřednostňuje rodiny se dvěma dětmi“. Začala být plošně šířena antikoncepce, do odlehlých částí země byly vysílány speciální týmy provádějící sterilizaci a vasektomii. Od roku 2006 se Írán pozvolna vrací k pronatalitní politice. Prezident Ahmadínežád vyzval íránské ženy, aby méně pracovaly a více se věnovaly dětem. Jako své přání vyjádřil, aby populace vzrostla ze sedmdesáti milionů na sto dvacet. Billboardy s hesly jako „méně dětí, lepší život“ nahradily billboardy s velkými, šťastnými rodinami, vláda osekala programy plánovaného rodičovství a dříve propagované a financované zákroky jako vasektomie se dnes pohybují na hraně zákona.

Jakou roli hraje náboženství?

Mahmúd Ahmadínežád zastával názor, že bezbožný, neplodný Západ je třeba přeplodit. Nebyl v tom sám. Neplodnost je jedním z nejvýraznějších atributů, jejichž prizmatem vidí dnešní západní společnost její nepřátelé. Spolu s onou už skloňovanou bezbožností ji vnímají jako největší civilizační slabost. Stačí si vzpomenout na slova tureckého prezidenta Erdogana, který v březnu vyzval německé, potažmo evropské Turky, aby měli pět dětí namísto tří, protože právě oni jsou budoucností Evropy. Laciná provokace? Ne tak docela. O pár měsíců později posílá Erdogan německým Turkům další vzkaz, tentokrát aby ve volbách nevolili „nepřátele“. Je zřejmé, že nic lepšího než obrovskou enklávu Turků, kteří jsou sice formálně německými občany, ale jejich srdce bijí turecky, islámsky a ještě lépe erdoganovsky, si novodobý sultán nemůže přát.

Jakou roli ale hraje náboženství na Západě? Při pohledu na demografické statistiky v Evropě není zřejmé, že by země s vysokým podílem křesťanů vykazovaly vyšší porodnost než sekularizované státy. Spíše naopak. Znamená to, že mezi náboženstvím a porodností neexistuje kauzalita? Je to složitější. Jednak mnohé „křesťanské státy“ už vesměs křesťanskými nejsou, přestože je většina společnosti tak stále vnímá. Patří sem Irsko nebo Malta, země, které se dědictví silně katolické minulosti zříkají jako na běžícím páse. Podíl praktikujících věřících prudce klesá, společnost se rychle liberalizuje. Přispívá k tomu i církev, která si se změnami neví rady – nedokáže je důrazně odsoudit, ale zároveň se jim nemůže ani plně přizpůsobit.

Přizpůsobení se církvím navíc neprospívá. Modernizace nefunguje, průzkumy – například od amerických sociologů Anne Hendershottové a Christophera Whitea – ukazují, že výrazně úspěšnější jsou v USA ty katolické diecéze, které se drží konzervativních liturgických praktik a teologických názorů. Mají více kandidátů kněžství a více mladých věřících, kteří vedou důsledně k víře i své potomstvo, početnější než u liberálů. Podobný trend lze vysledovat u protestantů, kde největší úspěch žhnou fundamentalističtí evangelikálové a letniční. Tito lidé pak vytvářejí něco, čemu konzervativní publicista Matt Walsh říká „křesťanská bublina“. Své děti drží daleko od státního školství, od populární kultury a vychovávají je v aktivně kontrakulturním duchu.

Roli nehraje deklarovaná příslušnost k náboženství, ale hloubka náboženského cítění. Indikátorem je například účast na bohoslužbách. Podle výzkumu European Values Survey připadají v západní Evropě na ženu, která se účastní bohoslužeb vícekrát do týdne, v průměru více než čtyři děti. Takto nábožensky zapálených je málo, ani v jedné z členských zemí EU netvoří praktikující věřící, navštěvující bohoslužby alespoň jednou do týdne, většinu obyvatelstva, ani v Polsku ne – ale demograficky se jedná o velmi plodnou menšinu. Vlažní, liberální věřící, ať už muslimové, nebo křesťané, se v demografickém chování neodlišují od ateistů. Rozdíl nastává až u věřících, kteří v náboženství vidí středobod života a neváhají kvůli němu žít na okraji liberální společnosti.

Nebo Židé – ještě před pár desetiletími malá, exotická skupina ultraortodoxních haredim plodností vysoce převyšuje nejen sekulární Židy, ale dokonce i arabské obyvatelstvo. Jak takový růst vypadá, se lze názorně podívat v průzkumu Jeruzalémského institutu izraelských studií z roku 2016: v roce 2009 tvořili haredim 9,9 % izraelské populace, v roce 2014 to bylo už 11,1 %. Při zachování stejných demografických trendů budou haredim v roce 2024 tvořit 14 % populace, v roce 2039 už 19 %, v roce 2059 jich bude 27 % izraelské populace a 35 % veškeré židovské populace v zemi. Vzhledem k míře ortodoxie a izolovanosti komunity taková demografická bomba významně promění izraelskou politiku, ekonomiku a vztahy mezi státem a náboženstvím.

Ošklíbat se nad dětmi

Ženy a muži, kteří se z různých důvodů rozhodli nemít děti, lemují evropské dějiny. Jsou to nejen duchovní osoby obětující nejpřirozenější lidský pud Bohu nebo intelektuálové, kteří jej položili na oltář dobra společnosti. Společnosti, pro niž bylo normální mít děti. Ještě za první republiky byl podíl bezdětných žen ve společnosti poměrně vysoký. Některé zůstaly na ocet, jiné děti mít nemohly nebo nechtěly. Nicméně společenskou normou zůstávala žena-matka, muž-otec. Společnost rodičovstvím nepohrdala. Dobrovolná bezdětnost byla výstřelkem, na který měl každý právo, ale ničím, co by mělo sloužit jako příklad jiným, jako běžný typ jednání.

I to se postupně mění. V lesklých časopisech pro ženy a v levicových anglojazyčných médiích typu Huffington Post, Vox či Slate je populární pořádat „hon na tabu“. Tabu, že ženy jsou potenciálními matkami, a tabu, že matky milují svoje děti. Věci dříve tak běžné jako dýchání, od nichž se odchýlit zkrátka nebylo a ve zdravé společnosti ani nemůže být normální. Do toho je na Evropany konstantně vyvíjen stále větší tlak ekologických alarmistů, kteří z nějakého důvodu nejedou o zhoubném vlivu člověka na klima přesvědčovat obyvatele Nigeru, mající v průměru sedm dětí, ale Němce či Španěly, jejichž porodnost už dvě desetiletí nepřekročila hranici 1,5.

Dnes však v liberální západní společnosti není tabu nemít děti, ale naopak je mít v hojnějším počtu. Západní společnost sice podle Schueftana nemá ráda děti, ale když už je přivede na svět, snaží se je za každou cenu vychovávat bez sebemenšího nepohodlí, které by jim mohli způsobit například další sourozenci, umenšující jejich teritorium a rodičovské zdroje. Vzniká tak slonovinová věž dětství s velkým D, v níž je vychovávána další generace sobců neochotných obětovat nikomu nic. Další generace, která děti raději mít nebude, protože „by to nezvládla“, „chce si žít život po svém“, „neohlížet se na jiné“ a „zachraňovat klima“. Další generace bezdětných.

Evropané mají v zásadě tři možnosti – změnit své demografické chování, smířit se s demografickou krizí a z ní vyplývajícími důsledky, nebo oživit demografii prostřednictvím cizinců. V praxi evropské elity kombinují druhou možnost se třetí. Podpora porodnosti Evropanů vzbuzuje v kulturní levici odpor. Když Viktor Orbán, otec pěti dětí, vystoupil na summitu Světového kongresu rodin organizovaném americkou křesťanskou organizací prosazující konzervativní hodnoty, a vyzval Maďary, aby měli více dětí, schytal to za paktování se s homofoby a za nacionalistické řeči. Kritika z těch samých kruhů se už ale nesnesla na hlavu tureckého prezidenta, když vyzýval turecké migranty, aby měli v Evropě pět dětí, a stali se tak její budoucností. Erdogan si totiž uvědomuje, že kombinace nízké porodnosti s masovou migrací je problém. Problém druhé strany.