Novým hitem západního světa posledních let je nesvéprávnost. Postupná rezignace na kdysi základní hodnoty, jako je vůle, řád, schopnost odolat pokušení, vede k tomu, že k dospělým lidem se začínají vlády chovat jako k nesvéprávným jedincům, kteří nejsou schopni mít kontrolu nad svým životem. Snaží se je zbavit odpovědnosti a chránit před sebou samými. Vzít ochranu zdraví do státních rukou a udělat z ní doktrínu. Diktovat lidem, co mají jíst, pít a na co se můžou dívat, co se jim má líbit a co mají považovat za přitažlivé.

Z regulace životního stylu se stává nový fenomén, podle nějž se dá srovnávat míra svobody v různých zemích. Ta se dlouhodobě srovnává podle všemožných žebříčků. Světová banka už roky zpracovává velmi dobrou studii Doing Business, v níž měří, jak moc stát omezuje a ztěžuje všemožnými regulacemi všude na světě podnikání. Nikoliv překvapivě z něj vychází, že nejvíce prosperující země jsou ty, kde je té byrokracie a zásahů nejméně. Nadace The Heritage Foundation s deníkem Wall Street Journal už od roku 1995 pravidelně každý rok zveřejňují Index ekonomické svobody. Také ten srovnává, jak moc stát lidem zasahuje do života při podnikání a práci. Opět nikoliv náhodou z něj vychází, že čím je těch zásahů méně, tím víc země prosperuje. Už v roce 1948 vytvořil floridský podnikatel Dallas Hostetler populární Index daňové svobody, v němž rok podle výše daní dělí na dvě poloviny: kdy člověk pracuje na daně pro stát – a kdy už si vydělává do vlastní kapsy. Nic z těch žebříčků svobody ale s měnícím se stylem západní společnosti nedokázalo vystihnout nový trend byrokratické regulace životního stylu. Společnost, která je velmi svobodná, pokud jde o možnost podnikání a vůbec ekonomickou svobodu, může být totiž paradoxně velmi nesvobodná a byrokratická, pokud jde o svobodu životního stylu.

Ochrana před sebou samými

Proto londýnský Institute for Economic Affairs, který v roce 1955 na podporu myšlenek volného trhu založili Sir Anthony Fischer a Lord Harris, rozjel nový index regulace životního stylu. Anglický název je velmi trefný Nanny State Index. Volně se to dá přeložit tak, že se stát rozhodl, že bude svým občanům dělat chůvu, která jim různým stylem diktuje, jak mají provozovat co nejzdravější životní styl. Sleduje svobodu životního stylu ve třech částech: v regulaci jídla, alkoholu a kouření. Evropu podle regulace životního stylu dělí do čtyř kategorií. Nejvíce byrokratická a nesvéprávná je červená, nejméně svobodná. Za ní je druhá oranžová, méně svobodná. Žlutá je svobodnější. A zelená nejsvobodnější. Na rozdíl od jiných žebříčků svobody je Nanny State Index v jedné věci pozoruhodný. Míra svobody životního stylu není přímo svázaná ani s ekonomickou svobodou, ani s prosperitou.

V nejtvrdší červené kategorii se potkávají velmi bohaté i chudé země Evropy. Potkávají se tam hospodářsky liberální země s vyztuženými pečovatelskými státy založenými na sociálních dávkách od kolébky do hrobu. Potkává se tady Velká Británie s Finskem, Francií a Lotyšskem.

Úplně stejný mix bohatých, chudých, volně tržních a sociálních států se sešel i ve všech třech dalších kategoriích. V oranžové, méně svobodné skupině jsou spolu třeba Řekové, Poláci, Estonci a Belgičané. Ve žluté, svobodnější skupině Dánové, Bulhaři a Portugalci. Do zelené, nejsvobodnější skupiny patří chudí Rumuni, bohatí Holanďané, Rakušané či Lucemburčané. Vůbec nejsvobodnější zemí, pokud jde o zásahy do životního stylu, je Česká republika. Následovaná na druhé příčce Německem.

Výsledky jdou dost proti přirozené intuici, s níž jsme o Evropě zvyklí přemýšlet. Britové podle ní mají být fanoušky co nejmenší regulace a Němci se svými byrokratickými pravidly a touhou po všech zelených moderních progresivismech tvrdě regulovanou zemí. Nanny State Index ukazuje, že u životního stylu je to na ose Londýn–Berlín přesně opačně.

Pozor na armádu starých chudáků

Ochrana před sebou samými je reakcí na civilizační neduhy a vědecký pokrok, který odhaluje stále víc jejich důsledků a souvislostí. Na zprávy o tom, jak obezita, kouření, alkohol a fyzické a psychické potíže jimi působené ničí západní civilizaci. Odborníci před nimi alarmují. Politici ten tlak cítí a cítí i povinnost s tím něco nějak dělat. Převzít zodpovědnost a věc vyřešit. A instinktivně jsou to připraveni řešit nařízením, zákazem nebo příkazem. Tím postupně vyztužují síť státu chránícího lidi před sebou samými, stejně jako v reakci na velkou hospodářskou krizi a druhou světovou válku začali budovat sociální pečovatelské státy, jejichž rozsah řadě západních zemí přerostl přes hlavu a začal dusit prosperitu a svobodu jejich obyvatel.

Rozmach sociálního státu měl podobné rysy jako stát ochraňující lidi před sebou samými. Jako klasický příklad se dají použít státní důchody na stáří, které už dnes většině obyvatel Západu připadají jako samozřejmost. Byly postaveny na myšlence, že lidé jsou nezodpovědní a na stáří se nedokáží zajistit. Až přestanou mít schopnost pracovat, stanou se z nich chudáci. To může ve společnosti vyvolávat sociální napětí. Proto je lepší, když se stát postará. Donutí lidi, aby mu buď na důchody platili důchodovou daň, z níž jim později starobní penzi vyplatí, nebo jim alespoň nařídí, aby si spořili na soukromé důchodové účty. Tím omezí riziko, že v zemi budou žít senioři odsouzení k chudobě, protože se na stáří zodpovědně nepřipravili.

Tloušťku omezíme zákonem

S diktováním životního stylu je to podobné. Ze začátku to znělo jako sci-fi. Dnes se jako zaostalec pomalu vymyká ten, kdo ve vyšším ideálu zdravého života lidi před sebou samými nechrání.

Průkopníkem ochrany před sebou samými se stal newyorský starosta Michael Bloomberg. Zakladatel stejnojmenné agentury byl zvolen za republikány, přestože se do té doby řadil k demokratům a na radnici si přinesl hodně progresivistickou agendu. Diktování zdravého životního stylu patřilo k pilířům. V roce 2012 prosadil v New Yorku jako ve vůbec prvním americkém městě zákaz prodeje sladkých limonád v kelímcích, jejichž objem byl větší než 0,473 litru. „Obezita je celonárodní problém. Úředníci mající na starost péči o veřejné zdraví po celých Spojených státech lomí rukama a stěžují si, že je to hrozné. V New Yorku se rukama nelomí, ale podnikají se příslušné kroky. Myslím, že veřejnost to od starosty očekává,“ prohlásil Bloomberg. Odvolával se na to, že obezitou či nadváhou v New Yorku trpí více než polovina dospělých. Šéf městského zdravotního výboru Thomas Farley tvrdil, že výrazný podíl na nárůstu obezity v New Yorku v posledních třiceti letech mají právě sladké nápoje. Výrobci sladkých limonád přešli do protiútoku. V roce 2013 soud Bloombergův zákaz zrušil. Nikoliv však kvůli samotné podstatě. Na zákaz má podle soudce stát právo. Není ho ale možné prosadit pouhou městskou vyhláškou, jako to udělal Bloomberg. Je potřeba dát to do zákona, tak jak se do něj dává zákaz kouření nebo regulace prodeje alkoholu.

Do pěti lety přišel bloombergismus do Evropy. Od letošního ledna začal platit zákaz prodeje velkých sladkých limonád v kelímcích ve Francii. Tam na to šli na rozdíl od Bloomberga přímo zákonem. Francouzi, kteří donedávna měli s obezitou a nadváhou téměř nejmenší problém v Evropě, se začali nebezpečně přibližovat v počtu tlouštíků průměru Evropské unie. Tak to vyřešili zákazem velkých kelímků. Proto je Francie v indexu Nanny State tak nesvobodná. Paříž se odvolala na doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO). Ta v loni v říjnu vyzvala vlády jednotlivých zemí, aby na slazené nápoje uvalily z důvodu boje proti obezitě i zubnímu kazu zvláštní daň. WHO tlačí kromě zákazů velkých kelímků i na speciální trestné daně na sladké nápoje včetně ovocných džusů a sportovních a energetických nápojů. Své doporučení prý opírá o úspěšnou zkušenost, kdy se jí ve většině Evropy podařilo ve všech veřejných prostorách včetně restaurací a barů prosadit zákaz kouření. To je poměrně přesný popis postupu diktatury životního stylu západních civilizací. Dosáhne se jednoho cíle a hned se postupuje po stejné trase dál.

Dobrou chuť s Orbánem

Ochrana lidí před sebou samými ale vůbec není výsadou levicových progresivistů. Čtvrtou nejméně svobodnou zemí je v Evropě po Finsku, Velké Británii a Irsku Maďarsko. Nanny State Index se tam výrazně vyztužil za premiéra Viktora Orbána, kterého levice označuje za konzervativce nebo nacionalistu. Už v roce 2011 prosadil Orbán daň z veřejného zdraví. Lidově se jí říká chips daň. Platí se z velmi širokého sortimentu zboží, v němž je příliš mnoho cukru, soli nebo nezdravých tuků. Byly zavedeny limity na podíl nezdravých tuků, které mohou jednotlivé potraviny obsahovat. Sladké nápoje a tučné věci nesmí být prodávány v restauracích a různé sladké tyčinky a pochoutky nesmí být v bistrech, restauracích a prodejnách s lahůdkami vystavovány na viditelných místech. „Maďarsko má vůbec nejvíce propracovanou regulaci nezdravého jídla, úplný zákaz kouření v uzavřených veřejných prostorách a velmi vysokou daň na elektronické cigarety,“ uvádí londýnská analýza Nanny State.

My jsme z pohledu regulace životního stylu nejsvobodnější zemí, protože ještě ve chvíli, kdy se ten žebříček dával dohromady, u nás neplatil ani zákaz kouření v restauracích, ani pamlsková vyhláška, která reguluje prodej nezdravého jídla ve školních bufetech a automatech. Po tomto přitvrzení se příští rok téměř jistě propadneme mezi méně svobodné země. Vysoké míry svobody před diktátorstvím životního stylu jsme si užívali, přestože – měřeno výskytem civilizačních neduhů – patříme k největším hříšníkům Evropy. Je tady největší podíl lidí s obezitou a těžkou nadváhou. Pije se tady nejvíce piva v přepočtu na obyvatele. Žije tady jeden z největších podílů kuřáků v populaci. A zkušenosti s alkoholem tady má podle různých studií nejvíce mladých lidí.

Dá se čekat, že příští rok se nejvíce svobodnou zemí – co se diktátorství životního stylu týče – stane překvapivě Německo, které má v jiných pohledech ambici lidem regulovat, jaká mají mít okna, jak energeticky náročné domy a kolik vody mají spotřebovávat. „Hned po České republice má Německo nejvyšší resistenci v odolávání nanny legislativně. Daň z piva je druhá nejnižší v Evropské unii, daně z lihovin jsou pod evropským průměrem a z vína se neplatí vůbec. Němci dovolují reklamu na alkohol ve všech podobách a může se vysílat v televizi také po šesté večerní, což není ve většině zemí možné. Zákaz kouření je výrazně méně drakonický než ve většině evropských zemí a daň z tabáku patří k nejnižším v Evropě,“ píší analytici studie Nanny State Index. I Němci jsou přitom velmi silně zasaženi civilizačními neduhy. Patří k nejvíce obézním, alkohol konzumujícím i kouřícím národům. V Evropě se navíc dožívají ve zdraví téměř nejnižšího věku. Délka života ve zdraví znamená, že objektivně nepociťujete žádné vážné zdravotní potíže, které by vás výrazně omezovaly v běžném životě.

Zvrhlé stadium Západu

Cigaretami, alkoholem a nezdravým jídlem to nekončí. Státy se snaží chránit lidi i před psychickými nemocemi. Za civilizační epidemii mezi mladými se považují třeba poruchy příjmu potravy, jako je anorexie. Proto Francie nebo Španělsko zakázaly účast na prestižních módních přehlídkách příliš štíhlým modelkám. Aby nevyvolávaly v mladých lidech nezdravé představy o kráse. Je to zase typ brutální diktatury životního stylu a jeho zobrazování. Rezignace na měkkou sílu a tlačení mladých k přirozenému pochopení, že móda a krásné modelky jsou iluzí, inspirací. Jako když se díváte na krásný obraz, únik do snového světa, který život obohacuje. Nikoliv vzory na otrocké kopírování. Místo toho, aby právě v tom byli mladí lidé úplně přirozeně vychováváni, se ty iluzorní obrazy prostě zakážou, aby před nimi byli chráněni.

Západ se dostal do zvrhlého stadia, kdy rezignoval na vůli a měkkou sílu a brutálně diktuje lidem, jak mají žít, tvrdou, byrokratickou silou. Na jedné straně chce lidem direktivně zakázat, aby se svým životním stylem stali obézní. Na druhé straně z těch obézních dělá oběti, které se v dobré společnosti nesluší kritizovat. Ve zdravé společnosti by tomu přitom mělo být úplně naopak. Člověk by měl být přirozeně motivován vypadat dobře a zdravě žít, protože ví, že když k tomu nebude mít vůli, bude za to společensky ostrakizován.