Jeden z odstavců závěrečných pasáží novely Zdeňka Vyhlídala Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… začíná větou: „Historie se ovšem dovede připomenout nečekanými souvislostmi.“ Těžko ji výrazněji nevnímat po protestech vysokoškolských studentů vůči státní moci, jejichž stupňující se přesvědčení má prozatímní vrchol v letošním setkání k 17. listopadu, zopakovaném ještě o pět dní později.
Vzpomínky ostravské Židovky Suzanne Fall, která přes dva roky svého života strávila v Terezíně a jež vyšly poprvé česky pod názvem Terezín, ráj mezi lágry, začínají přiznáním, které neodpovídá obvyklému vnímání osudu Židů za poslední světové války: „Jsme v transportu! (…) já se těším.“ Podobným šokům a provokacím v zacházení se známým obrazem je čtenář vystaven celou knihu.
Edice Delfín nakladatelství Triáda dlouhodobě patří k řadám, v nichž poezie vychází v takové ediční péči a přinejmenším v takové kvalitě, aby stálo za to se o výsledky dohadovat. Už to je skóre úctyhodné, naštěstí se ho daří i vylepšit výtečnými sbírkami, kde vlastní pochybnosti znamenají rozkoš na konci čtení. To je případ titulu Jiřího Tomáška Na písku.
Když vloni Eva Zábranová vydala vzpomínky na svou rodinu a zejména otce, básníka a překladatele Jana Zábranu, bylo to překvapení. Zároveň pro razanci, s jakou byly napsány, a nesmířlivost s mnoha víc nebo míň známými jmény zdejší literatury druhé půle dvacátého století se Flashky staly vděčným impulzem k novému čtení dosavadních zábranovských interpretací.
Na světě je málo věcí tak úžasných, ale současně obklopených tak nesnesitelným pozérstvím a snobstvím jako víno.
Nobelova cena za literaturu byla tento rok udělena běloruské novinářce a esejistce Světlaně Alexijevičové, což je fakt, který snad nikdo nepřehlédl. V oficiálním prohlášení porota sdělila, že takto se rozhodla pro autorčino „polyfonní psaní, které je obrazem utrpení a odvahy naší doby“. Už v takovém sloganu se odráží nedostatečnost slovníku, kterým se cena běžně ohání.
Hrůza tvorby Milana Kundery je v její očividnosti. S výjimkou esejů, které se důvtipem a náročností zbytku autorovy tvorby vymykají, je Kunderovo psaní snadno interpretovatelné a opakuje se. Není tedy problém vykládat jej pořád dokola třeba jako žert, nevázanost nebo v obzvlášť silném okouzlení autorovým přístupem k věci dokonce jako filozofii.
Michal Hvorecký neustále promýšlí a prožívá vztah intelektuála a politiky, vystupuje na obranu demokracie a vzrušeně glosuje pohyby i zatuchlost společnosti.
Také letošní kniha Petra Šabacha, novela Rothschildova flaška, se stejně jako ty předešlé dočkala mnoha recenzí, jejichž úhrn bez ohledu na jejich argumenty sám značí, že je co dělat s dílem a tvorbou, které stojí za velkou pozornost.
„A kupuje si to hodně lidí?“ zeptal jsem se knihkupkyně, sotva jsem rozpačitě zaplatil za čtvrtý, čerstvý díl známé švédské detektivní série Milénium. „Dost, lidé jsou zvědaví,“ odpověděla. Samozřejmě, bodejť by nebyli. Milénium výrazně napomohlo nastartovat bláznění do skandinávských detektivek, navíc má dodnes kolem sebe správný reklamní příběh: jeho autor Stieg Larsson zemřel dřív, než první díl jeho trilogie vůbec vyšel.
Titul románu Vedlejší pokoje ve spojení s jménem jeho autora Radovana Menšíka evokuje, nemůžu si pomoct, sled tří stereotypů a zálib zdejšího publika: smích Vladimíra Menšíka, sošnost Radovana Lukavského a patos Michala Horáčka v textu písně Smích z vedlejšího pokoje.
Nový román Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo upomíná na to, že jednou z výzev, jíž jsou běžně vystavena umělecká díla, je čelit zapomínání, že existuje také produkce starší, než je ta současná. Chce-li si někdo pustit hudbu, film nebo přečíst knihu, zpravidla – aspoň dle mých zkušeností – se táže po tom, co zrovna vychází.
V roce 1969, v době rozbíhající se normalizace, ještě proklouzlo pár knih od autorů, o jejichž vydání by o pár měsíců později již vůbec nebylo možné uvažovat. Třeba překlad od Hedy Margoliové Kovályové, jež již tehdy mířila do exilu za oceán.
Recenzovat knížku Hanse Joachima Schädlicha Veličenstvo, chvátám je bezpečná práce. Novela totiž patří k literárním úspěchům, jimž není co vytýkat a za nimiž sebelepší kritický ohlas zůstane očividně kulhat.
Prozaik a esejista Taras Prochasko se vloni v hodnocení časopisu Forbes umístil na třetím místě mezi nejvlivnějšími ukrajinskými spisovateli.
Michael Lewis v současné době patří mezi nejčtenější ekonomické autory. Sám začínal jako makléř na americké burze, ale později se stal novinářem. Pokud jsem se něco zásadního dozvěděl o tom, jak fungují velké americké banky a finanční instituce, tak to bylo z knihy The Big Short, která pod stejným názvem vyšla i v českém překladu.
Útlá knížka Vezmi si mě z pera britského autora Dana Rhodese je záležitost vskutku minimalistická – jako většina autorovy tvorby. Přečíst je lze během chvilky, ale vracet se k nim je radost. Rhodes je vtipný, originální a hlavně poctivý. Někdy sice hraje trochu na efekt, ale neuhýbá, nebojí se partnerské vztahy nasvítit z různé perspektivy a jeho humor, hlavně ten černý, je osvobozující.
Dnes není těžké narazit na tvrzení, že sport, umění či náboženství do politiky nepatří, nebo naopak že se politika do jiných sfér života zkrátka „nemá tahat“. Politika se tak redukuje na věc samu pro sebe, kterou pak tím spíše všichni považují za bizarní zónu, jíž je lepší se obloukem vyhnout.
Americký písničkář Ezra Furman je figura v mnohém dost rozporná, to je na něm taky nejzajímavější. Hudba, kterou hraje se svou kapelou The Boyfriends, staví svoje vzory hrdě na odiv, přitom není odvozená.
Snad to nebude působit jako posedlost, odvolat se ještě jednou na nedávný Sjezd spisovatelů. Zopakujme, že jeho základním sdělením je stížnost některých zdejších autorů, že si jich nikdo nevšímá. (Protože nejsou s to napsat knihy, které by za pozornost a rozrušení stály – opakuji já.)
„Já vám ten rozhovor klidně dám, i když já v rozhovorech říkám furt to samý. Ale teď mi vyšla knížka, tak se to snad hodí. Tak jo,“ sdělil mi spisovatel Jan Novák na žádost o rozhovor.
Snímek Bretta Morgena Kurt Cobain: Montage of Heck, který v Česku tento měsíc vyšel na DVD, je asi ta definitivní filmová biografie frontmana skupiny Nirvana, posledního velkého rockového mrtvého, zaznamenává jeho život detailně od narození po dobrovolně vybraný konec.
Koncertní alba v rámci diskografie kapely často představují trochu podřadnou položku. Suvenýr pro ty, kdo měli možnost vidět vystoupení kapely na dané šňůře. Starší posluchačské generace mohou mít ke koncertním deskám vřelejší vztah, zvlášť ti zdejší, pro něž jejich poslech mohl představovat jediný způsob, jak si navodit pocit účasti na koncertě zbožňované kapely.
Stačily dva dny od úmrtí Ludvíka Vaculíka a noviny byly plné zaručených charakterizací autora a osobních vzpomínek na něj, které opakovaly jednoznačný portrét: byl to „samorost“, „skála“, „neuhýbal“, „nejslušnější“, „nejvtipnější“, „nejpřirozenější“, nejdůmyslnější“, „nejerotičtější“, „Moravan“, „Valach“, „indián“.
První červnový víkend se v Praze konal sjezd spisovatelů, první porevoluční, první svobodný. Tak to bylo zdůrazňováno pořadateli a organizátory, vloni založenou Asociací spisovatelů.
Ludvík Vaculík byl, co se týče temperamentu, exemplární konzervativec v obecném slova smyslu. Když se mu nelíbila nějaká novota, bylo to, že je nová, docela dobrým důvodem k tomu, aby se mu nelíbila. Jakousi velkou havárii ropného tankeru komentoval ve smyslu, že to mají lidé za to, že stavějí tak velké lodi a letadla. Není divu, že se někdy rozlomí, patří jim to.
Ticho, které vloni následovalo po vydání prvního svazku Díla Pavla Juráčka, souboru povídek z 50. let, nazvaném Prostřednictvím kočky, bylo hutné, překvapivé a hnusné. Recenzí se sešlo poskrovnu, třebaže knížka to byla vstřícně útlá. Nezabodovala ani v žádných anketách či literárních cenách.
Nová kniha Juliana Barnese Roviny života plynule navazuje na autorovy předchozí. Ne nutně chronologicky, nýbrž tematicky a žánrově. Spisovatel, jenž získal celosvětovou proslulost Flaubertovým papouškem z první poloviny 80. let, se cítí nejpohodlněji a nejjistěji na pomezí novely, literární historie a eseje.
Když před devíti lety vznikl první loutkový film divadelní skupiny Buchty a loutky a režiséra Radka Berana Chcípáci, těžko u něj bylo nemyslet na snímek Team America: Světovej policajt, starší o dva roky, který pořídili tvůrci seriálu Městečko South Park Tray Parker a Matt Stone. Byly si totiž podobné v opojení vulgárností.
Úvody dosavadních ohlasů na novou knihu povídek Michala Viewegha jsou obvykle poskládány totožně: nejprve se lze dočíst, že autorovi před několika lety praskla aorta a málem zemřel, následně že první kniha po jeho návratu do práce byl loni uveřejněný deník Můj život po životě a nakonec pochvalu, že novinka Zpátky ve hře už je opět konečně beletrie, a dokonce příprava na román, který prý Viewegh zrovna sepisuje.
