Po osmi letech od novely Chladnou zemí vydává Jáchym Topol nový román, Citlivý člověk. Je to čtvrtý díl z jeho románové řady, kterou kdysi, v roce 1994, zahájila Sestra, jež byla hned uvítána jako přelomové dílo v české literatuře, která se měla po listopadu ’89 nově vyjádřit o novém světě.

A Sestra byla takovým explodujícím manifestem jednoho muže, jednoho mimořádného přijímače, který jako by do sebe vsákl všechno staré i nové, semlel to do nesmírně výbušné směsi a vystřelil vstříc novým poměrům. Ty tehdy opravdu nesly rysy, které měla i Sestra, byly „po výbuchu“, jakoby bezbřeze svobodné, pestré, divoké, otevřené, zároveň surové a barbarské. Topolův spontánní a halucinační proud vyprávění do sebe vsakoval všechnu tu bujarost a čerstvost, která se náhle v Čechách, ve střední Evropě otevřela, přičemž zabíral hluboce do vrstev starších, do hnusoty a temnoty, jež zůstala z minulosti. Proud textu se valil jako divoká řeka, která strhávala břehy a brala do svého toku desítky postav, příběhů, dění. Věta tehdy táhla větu, situace se rodily spontánně a prostředí bylo vždy jakoby omyto silným nárazem neopotřebovaného vidění.

Mohutný účinek Sestry byl zároveň zajištěn stálou přítomností pátého elementu, milostného citu, který od první do poslední stránky naplňoval text neobyčejnou naléhavostí a přesvědčivostí. Ve vší té pažravosti, rozbíhavosti a nekonečnosti byla Sestra vlastně jednoduchým archetypálním příběhem o tom, jak se mladý muž zamiluje, je se svou láskou šťastný, pak ji zákonitě ztratí a po zbytek knihy ji hledá. Taková kniha, která byla Odysseou po světě, jenž se stále mění, ale srdce zůstává věrné, se obvykle napíše jen jednou, tak mocná inspirace podruhé už ani velkého spisovatele nemusí potkat. To není jeho chyba, že Sestra se už neopakovala a že Topolovi čtenáři si museli zvykat na jiného Topola než toho Potoka, vypravěče Sestry. Ich-formu nahradila odtažitější figura, vypravěč, který v textu již přítomný není, vládne však nad vším svou taktovkou, jíž rozehrává divokou symfonietu plnou kakofonických zvuků i něžných a lyrických melodií.

Humorná krev básníka

Romány Noční práce a Kloktat dehet přinesly tehdy novou perspektivu vypravěče, který se přitom zaměřil na témata, jež už nebyla tak niterná, ale vytvářejí přitom ten klasický topolovský „orbis pictus“: na jedné straně dějinná historická traumata, opozice Východ–Západ, groteskní mytologie, ať už takovou, kterou načerpal studiem etnografickým, nebo se vyloupla v jeho zjitřené fantazii. A na druhé straně intimní témata vlastního dětství a rodiny, která ovšem byla vždy velmi zašifrovaná. Obě jsou to knihy velké sugestivity, ale ne zcela zřetelného obsahu. Jsou vlastně o všem, o co Topolova imaginace zavadí a co se v jeho vnitřní alchymii přerodí v obraz a vizi, přičemž bující a ne zcela koherentní děj je spíš jejich doplňkem.

Už Sestru nemohl číst každý, i zkušený čtenář se ztrácel, bědoval, když nemohl nalézt nit, když ho zavalovaly laviny textu, který jako by neměl konce a postrádal řád. Nikdo, kdo měl aspoň trochu cit pro literárnost a krásu, však nemohl Sestře upřít sugestivní obraz světa a lidského osudu v něm. Tato pronikavá vize se v dalších románech poněkud vytrácela a měnila v papírovou kulisu verbálního popisu a překotného děje, který postrádal soudržnost. I tak to byly samozřejmě knihy jedinečné, jež přinejmenším v českém prostředí vysoce čněly nad průměr. Topolův styl sice začaly napodobovat mnozí epigoni a epigonky, vždycky to ovšem byl slabý odvar, protože Topol nade všechny vždy vyčníval originalitou a ostrostí vidění, a pak ještě něčím skutečně specifickým a nenapodobitelným, totiž schopností vidět věci hned groteskně – a hned vedle toho tragicky. Psát věty tak, že se v nich setkávala krása a hnus, smrt a láska, dadaistický, drsný, undergroundový a místy i sofistikovaný humor – a to vše pečetila krev básníka. U Topola se tyhle věci vždy vyskytují současně. V tom je přes všechny rozdíly dědicem Bohumila Hrabala, s nímž ho spojuje i ona citlivost, se kterou „ostře cítí, jak a proč se vše děje, i to, jak se s nimi otáčí vesmír ve vesmíru“.

Návrat domů

Neboť to všechno, jak stojí na straně 145 knihy Citlivý člověk, „vnímá jen člověk skutečně citlivý, až snad přecitlivělý“. Tato věta nejspíš pojmenovala celý román, v němž je citlivý člověk možná jen to dítě, kterého se citát týká. Je to „kluk“, jenž po celou dobu děje nepronese snad ani slovo, neboť je zcela zaujatý starostí o svého bratříčka, kterého tahá krajinou, v níž se odehrává divoký děj, jehož centrální osu není možné určit, neboť se stále mění, a to překotně, přičemž postavy, děje a situace se množí bujením, jehož rychlost a směr čtenář leckdy nemá šanci napoprvé postřehnout.

Citlivý člověk začíná jako příběh návratu z cest na rodnou hroudu. „Táta“, jenž nese stopové prvky autora (snaží se „něco psát“), se s „mámou“ Soňou, alternativní umělkyní punkového typu, a dvěma malými dětmi, jedním z nich je „kluk“, vrací z evropského turné domů. Byli to snad cosi jako travellers, kočovníci s uměním, kteří objížděli umělecké festivaly. Jenže západní Evropa se změnila, odevšad jsou vyháněni, všude jim dávají najevo, že už pro ně není místo. Vracejí se do Čech s jednou významnou odbočkou: tátu unese jeho starší bratr Ivan, který vyrostl v Rusku, kam odešel jejich společný otec, který byl motocyklový artista. Odletí s ním na oslavu odtržení se separatistické „Ajvarské republiky“. Během cesty vedou hororově-groteskní hovor geopolitického rázu. Oslava, kam dorazí, se však zvrtne, neboť ceremonii naruší palba Ukrajinců. Ivan s tátou a Gérardem Depardieuem, který se tam vyskytne v rámci surrealistické poetiky (je ovšemže spoutaný a vede ho mníšek v kápi), se pak skrývají v jakémsi monastyru, pod nímž je podzemní bunkr, kde pravděpodobně žije i jejich otec. Jsou tam kremační pece a mrtvoly, tradiční rekvizity Topolova světa. Celé je to groteskní a bizarní, ale ne úplně nesmyslné, ba naopak přes houštinu surrealistické obraznosti vlastně důmyslné a promyšlené. Je to ukázkový halucinační realismus, který umožňuje sestavovat obrazy, které při střízlivější metodě vyprávění nejsou možné.

Rodina se po takovýchto dobrodružstvích přece jen vrací do Čech, do Poříčí nad Sázavou, odkud pocházejí. Návrat se ale právě nepovede, Sonin otec, žijící ve špíně v rozpadlém stavení, zkolabuje a zřejmě zemře, Soňa v té samé chvíli potratí a táta, když událost vyšetřuje policie, udeří policistku tak, že se domnívá, a čtenáři s ním, že ji zabil – spadla po úderu do řeky a asi se utopila. Z táty je náhle psanec, snaží se spolu se svými dětmi – v ženských šatech – uprchnout, narazí na pyšelskou pouť, kde vyvede další skandál, ale naštěstí potká starého známého, který ho dovede k panu Baštovi, muži v korzetu, který vládne vrakovištěm a je vůdcem klanu, s jehož příslušníky a protivníky se v průběhu dalšího vyprávění seznámíme, přičemž jejich výčet a příslušnost, obávám se, zvládne jen velmi pozorný čtenář.

Čte však dál, nevnímá snad už ani tak děj, ve kterém se mohl lehce ztratit, zato je tažen živým, neustále se proměňujícím a sebe sama parodujícím a ironizujícím jazykem. Velmi rozkošatělé vyprávění tak čtenáře strhává neobyčejně různorodou a kypící masou událostí a postav, jež se různě setkávají, utkávají, vedou spolu hovory, které připomínají proud vědomí ve stavu po požití alkoholu či drog. Jsou to typické postavy a situace z „Topollandu“, nejrůznější kreatury, grázlové, šíbři, kriplové, ale také svaté děvky a milovnice, na něž se sice nelze spolehnout, ale pokaždé jsou nositelkami nějaké naděje, protože ta je u Topola vždy spojena se základní potřebou člověka, tedy s potřebou blízkosti, lásky a plození.

S plozením, tedy s ženským elementem, který v průběhu vyprávění sílí a směřuje k svatbě, souvisí centrální orientační osa toho rozmanitého a chaotického děje. Je jím proud řeky Sázavy, která plní roli jakési spojnice mezi jednotlivými dějovými úseky. Je to daleko víc spíš všeprostupující živel než spořádaná řeka centrálních Čech. Podobně jako v Noční práci, kde močály a bahno přímo produkovaly postavy, jež si pak zase braly zpět, je Sázavou řeka temnoty, zrádnosti, podemletých břehů a přesýpacích písků. Pohlcuje a vyplavuje: je z ní možné vytáhnout ruský tank, je možné očekávat, že po ní připluje obraz Poříčské madony. Na jejích březích jsou vrakoviště a pivní kempy, dařilo by se tam bordelům a sanatoriím, pozemků, na které si brousí zuby různé konkurenčních gangy. Sázava, řeka, na jejímž břehu prožil autor dětství, je spojnice mezi minulostí, která je v Topolovi vždycky živá a nikdy se ji nedaří pohřbít, a budoucností, jež je pokaždé hrozivá, nechtěná, ale neodvratná. Mezi tím je přítomnost, která je pitvorná a bizarní, v lecčems hnusná a komická, je předmětem láskyplné nenávisti a zdrojem parodie, jež nemá daleko k realismu. Je to groteskní obraz země, která se převaluje ve svém mátožném deliriu a neví kudy kam. Jaksi zaseklá ve vývoji, plná obav z toho, co přijde, vede si svou opileckou mluvou zaklínadlo kmene. Z českých spisovatelů jejich temnému vrčení nejlépe rozumí Jáchym Topol. Je schopen z jejich hrdelních zvuků udělat báseň. Protože je to citlivý člověk. I když být jen citlivý nestačí.

Jáchym Topol: Citlivý člověk
Vydal Torst, 2017. 358 stran