Harry Potter v tomhle často tak odkouzleném světě přebývá už dvacet roků, 26. června 1997 vyšel v nakladatelství Bloomsbury první díl jeho příběhu. Buďme za něj vděčni. Často se říká, že lidem dnes chybí společně sdílené zkušenosti, třeba i jenom čtenářské nebo divácké – kdekdo je ochotný se slzou v oku vzpomínat na ty časy, kdy se ulice československých měst vylidňovaly během večerů, kdy se vysílala Nemocnice na kraji města. A druhý den se tuzemská pracoviště rozezněla hovorem o nejnovějších hláškách doktora Štrosmajera.

Jeden nemusí být zrovna fanoušek stylu Jaroslava Dietla, ale může přesto pochopit stesk po něčem společném, nějakém – nepochybně povrchním, ale aspoň nějakém pojivu. Generace mých dětí a snad i ty pozdější našla takovou zkušenost především v Harrym Potterovi, o knižní sérii J. K. Rowlingové se říká, že ji naučila číst knihy, zas až tak optimistický bych v tom ohledu nebyl, přinejmenším se ale dá říct, že část dnešní generace 20+ četla aspoň Pottera, když už nic jiného. A ty generace čtenářů Harryho Pottera měly na formativní vlivy docela štěstí.

Vyprávění Rowlingové vychází z dávných archetypů (vyvolený, který vyrůstá ve světě, jenž ho nechápe), nějakým způsobem je sice přibližuje současnosti, zbytečně to ale nepřehání. Má sympatické hrdiny, učí, že někdy nezbývá nic jiného než za tu správnou věc bojovat a riskovat pro ni. Jistě je v mnoha ohledech formované hodnotami střední třídy dnešního Západu, je v něm ale taky přítomná tradice, je spíš na straně individua než instituce. Ty nejvyšší hodnoty v jeho světě představují láska, přátelství a jimi motivovaná oběť.

Bere dětské čtenáře přiměřeným způsobem vážně, nebere na ně zbytečné ohledy, aby jejich čtenářský zážitek byl bezbolestný. Nechává hrdinu projít skutečně těžkými zkouškami, staví proti němu síly skutečně děsivé, v boji s nimi pak nechá umřít figury čtenáři drahé. To dobro nakonec zvítězí, ale není to ani trochu laciný triumf.

Nad Harrym Potterem kdekdo ohrnuje nos, je masově a globálně populární, tak na něm musí být přece něco podezřelého, že. Jenomže popularita nemusí být vždycky důsledek marketingu, toho, že někdo někam nasypal hodně peněz. Troufám si poodhadnout, že je to – alespoň velké části – případ Harryho Pottera. Třeba ti kritici jsou schopni vyjmenovat množství hodnotnějších, třeba českých titulů tohoto druhu. Ne že bych měl o próze pro děti bůhvíjaký přehled. Ale nevím o nich.