Spisovatel Petr Stančík nejen o blbosti

Čarodějův učeň v čase přežraných velryb

Spisovatel Petr Stančík nejen o blbosti
Čarodějův učeň v čase přežraných velryb

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Petr Stančík je vypravěč rabelaisovského typu a také Gargantuu trochu připomíná. Jeho romány Pérák, Mlýn na mumie a Andělí vejce patří k tomu nejčtivějšímu, nejchytřejšímu a nejzábavnějšímu, co v české próze v posledních letech vyšlo. Do literatury vstupoval v dekadentně-aristokratickém převleku za Odilla Stradického ze Strdic, jehož smrt málem nepřežil. Jako znalec magie, okultismu a dalších tajných nauk ho přitahují věci mezi nebem a zemí a drží ho věčná touha dozvědět se o věcech něco víc, než je zjevné a co vidí každý. Je to vůbec zajímavý chlapík, tenhle Stančík.

Z vašich knih bych soudil, že jste se musel někdy zabývat magií i trochu intenzivněji.

Ano, zabýval – a docela intenzivně. Teď už jen teoreticky, ale v mládí i prakticky. Scéna vyvolávání duchů v Andělím vejci se mi skutečně stala a spiritistické jsou i scény v Mlýnu na mumie… Obecně má spiritismus za to, že komunikuje s dušemi zemřelých, ale já jsem dospěl k názoru, že duchové zemřelých vlastně nejsou, že to jsou démoni, kteří žijí na něčem, co se dá nazvat astrální pláně, a z nějakého důvodu se touží dostat k nám na zem. Když jsem to zjistil, nechal jsem toho.

Když jste prosím zjistil co?

Že takzvaní duchové jsou cizí bytosti. A to doslova. Touží se napojit na člověka, který doufá, že to jsou třeba jeho zemřelí blízcí. Ale ve skutečnosti to jsou úplně cizí elementy. Když jsem byl v jejich blízkosti, vůbec jsem se necítil dobře. Jednou jsem při evokaci vypadl z ochranného kruhu: zacloumalo to se mnou, opřel jsem o zem a měl jsem několik měsíců ruku plnou bradavic, dlouho jsem se jich zbavoval… Já vím, že si teď čtenář řekne, že jsem blázen nebo mystifikuju. Ale okultní věda je fascinující a člověk, který se k ní trochu přiblíží, už pak nemůže říkat, že to je nesmysl nebo bláznivina. Věnovalo se jí mnoho mimořádných osobností, které nelze jen tak odmáznout jako blázny nebo cvoky. Je to fascinující věc a mě to hrozně obohatilo a jsem rád, že jsem si tím prošel. Jenže je to také zkrácení cesty. A když chce člověk něčeho dosáhnout, měl by si tou cestou projít celou.

Jak jste se k tomu ale dostal? Měl jste v rodině nějaké černokněžníky?

Ne, moji rodiče byli učitelé... Přivedla mě k tomu literatura, Gustav Meyrink a především můj milovaný Jiří Karásek z Lvovic. Začal jsem se pak shánět po knihách, které samozřejmě tehdy běžně dostupné nebyly, to se člověk musel pídit. To není jako teď, kde v každém knihkupectví si nakoupíte, kolik chcete, různých derivátů a kuchařek magie, které jsou však většinou úplně bezcenné. Já jsem se tehdy, koncem 80. let, když jsem přišel do Prahy, dozvěděl, že v Univerzitní knihovně je pod úplně nenápadným názvem „zvláštní oddělení“ sektor okultistické literatury, která se půjčovala jen na povolení. Hlavně šlo o knihy, které za první republiky vydávala společnost českých hermetiků Universalia, ale byly tam i starší, od Karla Weinfurtera, Meyrinka nebo překlady Papuse a dalších klasiků okultismu. A také středověké grimoáry, tedy jakési praktické učebnice magie. Já jsem se nějak dostal k tomu povolení a mohl si to tam chodit číst, byla na to podkrovní místnost, do níž se chodilo spletitými chodbami Klementina. Člověk tam přišel, seděli tam v zářícím prachu takoví zvláštní muži, čarodějové, bílí i černí mágové, vedle sebe, jen jeden druhého kradmo pozoroval, jestli nedělá nějaká znamení prsty, což se nesmí.

Takže jste byl takový čarodějův učeň?

Ano, byl, dokonce jsem byl po listopadu ’89 jedním ze zakládacích členů obnovované Universalie. Ale to už jsem s tím pomalu končil.

Má český okultismus nějakou zvláštnost?

Především Prahu… Praha je odpradávna jedním z hlavních center magie: Hrad je spící drak, sálá tu energie, stahovali se sem okultisté a alchymisté, John Dee, Edward Kelley, koneckonců Meyrink… Ale ta česká magická škola byla a je vždycky taková, jak bych to řekl, chudá. Tady si běžně nikdy nemohli pořídit třeba zlato nebo drahé nástroje, které jsou k některým praktikám potřebné, vždy to museli nahrazovat improvizací. Z toho se vyvinul takový český mág, který je trochu obskurní bytost, většinou chudý a jaksi na okraji společnosti. Když má na to člověk čich, tak je pak pozná…

Jsou mezi mágy ženy?

Ženy jsou spíš čarodějnice. Dneska je populární kult Wicca. Ženy na to jdou spíš intuitivně, přes přírodu, přes přírodní rituály a různé ceremoniály. Muži jsou víc teoretici, používají různé geometrické obrazce, formule, čáry… jak se hezky česky říká magickým praktikám, které jsou spojeny s obrazovými znaky.

Někteří čeští okultisté měli dosti dramatické osudy. A dva se docela hanebně zapsali do dějin.

Vy myslíte Jiřího Arvéda Smíchovského a jeho společníka a asi i milence Felixe Achilleho de la Cámaru. Ano, oba byli konfidenti gestapa, a zvláště Arvéd Smíchovský má na svědomí hodně lidských životů, jako udavač i jako černý mág. Felixe de la Cámaru poznali na Kampě 8. května 1945, když se snažil v převleku někam zmizet, pověsili ho před budoucí Werichovou vilou na lucernu, a ještě zapálili, takže měl dvě smrti. Arvéd Smíchovský dopadl trochu lépe, zemřel na Mírově v roce 1951. Předpokládalo se, že dostane trest smrti, ale asi ho chtěli na něco použít. Dědeček mé ženy, který sloužil jako justiční stráž a sekl s tím, když musel vést na popravu Miladu Horákovou, mi vyprávěl, jak byl u toho, když si Arvéd Smíchovský vyslechl u soudu rozsudek, že nedostane provaz, vyšel na dvůr, odkudsi vytáhl zlaté pouzdro na cigarety, nabídl okolostojícím a řekl: Pánové, já mám tři doktoráty, umím sedm jazyků, a přesto jsem se dopustil největší chyby ve svém životě – oženil jsem se. Ale byli i jiní mágové. Jan Kefer, jeden z největších českých hermeneutiků, zemřel v koncentračním táboře ve Flossenbürgu, když se předtím spolu s jinými mágy snažil napadnout Hitlerovo astrální tělo. Kefer byl zároveň skautský vedoucí a jeden z jeho svěřenců byl Václav Čtvrtek, takže není vyloučeno, že Rumcajs a Cipísek mají nějaké magické pozadí.

Vy jste původně studoval pedagogickou fakultu v Hradci Králové. To jste chtěl být učitelem?

Tam jsem šel spíš z bezradnosti, však mě taky po pár letech vyhodili: něco jsem podepsal, už ani nevím, co to bylo… To už jsem ale psal, vedl divadelní soubor Trilema a chtěl se hlavně věnovat režii. Na ni mě, k mému překvapení, vzali. To bylo v roce 1988, tehdy jsem taky začal chodit číst okultní knihy do Klementina. Ale mezi námi, ono se to moc naučit nedá. Potřebuješ na to mít aspoň trochu talent.

Petr Stančík - Foto: Jan Zatorsky

Jako na cokoli.

Ano, ale já jsem chtěl říct, že magie je jen jeden ze způsobů, kudy se vydat, přičemž jde o to, jakou si člověk zvolí cestu. V podstatě jsou dvě, aristotelovská, ta hmotná, průmyslová, ke skutečnosti se dostáváš prostředky přírody, kterou zkrotíš a postavíš ji proti sobě, nebo platonská, duchovní, spirituální. Ta druhá je mi bližší.

Studia na DAMU jste dokončil?

Ani ta ne. Skončil jsem v půlce druháku. Skvěle jsem si tam užil revoluci, byl jsem v jednom ročníku s mým kamarádem, skandalistou Jiřím Pokorným, oni brali dva, aby se ten druhý popral s tím prvním, což se mi moc nechtělo. Ale hlavně po té revoluci mě nějak přešla motivace, ono se taky najednou změnilo divadlo, všude se chtěly dělat muzikály, a já měl naivní představu, že se má divadlem něco sdělovat, tak jsem od toho odešel. Nejdřív jsem se v tom hrozně plácal. Bral jsem úplně obskurní zaměstnání, třeba vedoucí obří restaurace Letka v Pardubicích. Vůbec jsem netušil, v čem takové vedení hospody spočívá. Když jsem se to trochu naučil, vyhodili mě. Ale už před revolucí jsem pracoval třeba v lokomotivním depu v Hradci Králové. Nebo v Novém Bydžově v továrně na zpětná zrcátka k aviím. Měli tam ohromné pece na hliník a ty nesměly nikdy vyhasnout. Jenomže těch zrcátek stačilo udělat pár stovek za měsíc, což se zvládlo za týden. Zbytek měsíce se tam chodilo hlavně chlastat, bylo tam vedro od pecí, občas do některé někdo spadl a vypařil se… Já tam ale pracoval u pásu, což bylo jako z Chaplina.

A kdy jste začal psát?

Už v dětství jsem si něco psával, dlouho mě držela sci-fi, tak první moje povídky byly sci-fi. V pubertě mě chytla dekadence, která vykrvácela na polích první světové války, a od té doby nic lepšího nevzniklo. To jsem k úleku své matky chodil na hřbitov s Karáskovými Zazděnými okny a recitoval si je mezi hroby. Karáska mám doposud moc rád. Za socialismu by mě ani nenapadlo zkoušet něco někam posílat. Psal jsem si do šuplíku básně i prózu, divadelní hry pro ten můj soubor, texty pro punkovou kapelu N.V.U. z Nového Bydžova, frontman je můj velký kamarád, spolužák z hradeckého pajdáku Štěpán Málek, punková legenda.

Do literatury jste ovšem vstoupil jako Odillo Stradický z Strdic… To byl pseudonym, alter ego, dekadentní stylizace?

Od všeho trochu… A byl to podobný vztah, jako měl v Mlýnu na mumie komisař Durman s autarkickým detektivem Alterem. Jistý základ by tam mohl být, že opravdu mám aristokratické předky, ovšem dávné a z Polska, kde je šlechtic každý desátý, přičemž to neznamená, že by měli nějaký majetek. A jeden z mých předků byl Stańczyk, šašek čtyř polských králů v 16. století, v Polsku velmi slavná postava, mimo jiné díky slavnému obrazu Jana Matejka, který visí v každé polské škole. Je tam zobrazen jako melancholik, který myslí na zlý osud vlasti. Ti moji polští předci se po jednom z těch nezdařených povstání dostali na Moravu, nejdřív se usadili na Kroměřížsku, někteří tam jsou dosud. Můj praděda, který byl z pěti dětí, šel do Bohumína, kde se vyšvihl na inženýra, ale v roce 1938 Bohumín zabrali Poláci, protože ti, jak známo, zajásali nad mnichovskou dohodou. A ten můj předek, byť původem Polák, musel odejít a usadil se ve východních Čechách, kde jsem se narodil, v Rychnově nad Kněžnou, žil v Hradci a Bydžově a odešel do Prahy na Malou Stranu, kde se cítím doma.

Zajímavé je, že když jste prošel tolika pozoruhodnými štacemi, tolika zaměstnáními, že o tom nepíšete. Jiní autoři, a mezi nimi i velcí, třeba Hrabal nebo dnes Emil Hakl, vlastně celý život čerpali ze své biografie.

Asi nejsem ten typ. V každé mé knize je toho ze mě dost, ale já nejsem úplně realistický spisovatel. Mimochodem, Emil Hakl nastoupil kdysi na moje místo v reklamní firmě, ze které jsem odcházel. A pod vlivem Hrabala jsem se nechal před Listopadem zaměstnat ve sběrných surovinách, v lisovně papíru. Významně jsem si tam vylepšil knihovnu. Stál jsem tam u toho lisu jako Hrabalův Hanťa a sledoval, jak drtí papír, knihy, občas kolem měl jel kompletní Ottův slovník naučný, knihy z nějaké zrušené zámecké knihovny… Nebo jsem pracoval v koželužně v Novém Bydžově, jmenovalo se to absurdně Závody Antonína Zápotockého. Tam přivezli syrový kravský kůže, ještě celý od krve, plný tkání, tuku a zbytků masa, to nasypali do obrovské míchačky, kde se to v třísle a různých chemikáliích dva dny míchalo, pak se svinstvo vylilo do kanálu a já měl ty kůže vzít, vytáhnout, přeložit takhle a pak zase takhle a dát sušit. Šílená práce, dělat se to mělo v gumových rukavicích, jenž v těch to klouzalo, tak se používaly normální, jenže ty prosakovaly, takže měl člověk dlaně, že si o to mohl típat cigarety. Hodně to dělalo dojem na holky.

Ale ještě k tomu alter egu… Já jsem vás dlouho znal jako Odilla, trochu výstředního estéta, píšícího velmi elitářským, téměř vysoce intelektuálským, a tedy nečitelným stylem. A pak najednou Stančík, a píše naopak čtenářsky vstřícně, chytře, a přitom přístupně. Kam zmizel Odillo?

Možná jste si na záložce Admirála čaje, který vyšel v roce 1999, všiml, že tam je na záložce datum Odillova úmrtí, 26. prosince 2006. Já jsem si totiž kdysi opravdu astrologicky vypočítal datum jeho smrti, takže jsem věděl, že jednou zemře. A taky ano, pár týdnů před tím datem jsem opravdu já jako Stančík málem zemřel, dvě a půl minuty jsem už byl na druhém břehu. Dodneška vlastně doktoři nezjistili, co to bylo. A tak jsem si řekl, že Odillo zemřel, a já zůstal Stančíkem, takovým starosvětským měšťanem. Taky jsem přestal psát básně. To by Odillo psal dál. Kdyby žil.

Odillo byl jak politicky orientovaný? A jak se lišil od Stančíka?

V tom jsme byli asi stejní. I Odillo byl konzervativec a monarchista, a to už v době svého zrodu, tedy ještě za bolševiků. Ty jsme společně nesnášeli a pohrdali jimi, i když chápu, že třeba ne všechno, co se mi tehdy jevilo strašné, bylo až tak strašné. Ale nesnášel jsem to jejich křupanství, tu jejich řepovinu. Takový dvacátý léta v sovětským Rusku byly hrozný, ale aspoň to mělo nějaký styl. Za normalizace to byl už jenom hnus.

Na okrajích vznikaly zajímavé věci.

Ano, na okrajích snad, ale to jsem přece jen z Hradce moc neviděl. Upřímně řečeno, pro mě nebyl ani underground, chápu, že tam byly dobré věci, ale styl byl podobně ubohý jako u těch bolševiků. Upachtěný, umaštěný, věčně přicmrndaný pivem, no prostě nic pro dekadentního básníka.

Ten měl jaký styl?

To bylo právě strašně obtížné nějaký dodržovat. Hlavně v oblékání. Nic nebylo a všechno bylo stejné. Já jsem samozřejmě neměl peníze, abych si mohl dát něco ušít, tak jsem si prostě vlastnoručně ušil frak. Vystřihl jsem z dědova saka takové klopy a všil dozadu takové ty krovky. Bylo to docela dobré.

A jak to máte s tím monarchismem? Kde tady vzít panovníka?

Ano, to je starý český problém. Dlouho jsem si myslel, že bych to mohl být já, protože mě nikdo lepší nenapadal. Ale teď už jsem v tom skeptický a vypadá to, že jím už asi nebudu a budu se věnovat literatuře. Možná by nebylo špatné podívat se po někom v zahraničí.

Máte tip? Mně by se třeba líbila japonská dynastie.

V Evropě je na to nejlepší rod Sachsen-Coburg-Gotha, to jsou dodavatelé princezen i panovníků pro celý kontinent. Problém je snad jen v tom, že jsou občas hemofilní.

A jak vidíte dnešek?

To jde na člověka trochu tíseň, že? Překvapuje mě ta ochota lidí, často mladých, zblbnout, nechat si hlavu vymlít nějakými ideologiemi, které se přitom, i když v různých podobách, už tolikrát ukázaly jako šílené a zhoubné. Já mám pochopení pro blbost, mě třeba taky nikdy neopustila, ale aspoň doufám, že to vždycky byla blbost moje vlastní. Hrozná je blbost kolektivní. A myslím, že je to přežraností, vemte si nedávno Hamburk… Děti s kreditkama zapalují auta lidí, kteří si na ně léta šetřili. Jasně, proti měšťákovi je prý dovoleno všechno... Já se občas o naši civilizaci bojím, připomíná mi velrybu, která se tak přežrala, že ztratila smysl existence, a tak spáchala sebevraždu vyplavením na břeh.

A co má být ten smysl existence?

Transcendence, tedy duchovní přesah. Myslím, že po tom touží každý. I když to třeba neví.

30. července 2017