Také Polsko má Sudety, také Polsko má rozsáhlá území, kde do konce války žili především Němci. A přece je to trochu jiný příběh než ten český. Strhujícím způsobem o něm vypráví v knize Miedzianka, v Polsku úspěšné, novinář a reportér Filip Springer. Kniha o životě a zániku někdejšího bohatého slezského města Kupferbergu – Měděné Hory – připomene i „naše“ horní města, jež jsou stínem někdejší slávy. Přestože je to trochu jiný příběh.

Znáte české Sudety?

Pouze jako turista, chodili jsme s tátou hodně po horách, nejvíc po Krkonoších v 90. letech. Ale jinak je znám velmi málo, vlastně jen teoreticky.

Pro Čechy jsou „Sudety“ územím, kde žili Němci – a má to citově zabarvený význam. Pokud se nepletu, polsky toto označení znamená trochu něco jiného.

Ano, polsky je to poměrně neutrální geografické označení především Krkonoš, oblastí před samotnými horami a také Kladské kotliny. Nejedná se o region chápaný kulturně, historicky nebo sociálně. Miedzianka, zmizelé městečko, o kterém ve své knize píšu, leží u Velkých Janovic, patnáct kilometrů od Jelení Hory, na druhé, tedy severní straně Krkonoš, takže podle polského chápání leží opravdu v Sudetech.

Jak tedy jsou vnímány a nazývány oblasti, které po válce připadly Polsku?

Říká se jim „západní země“, nejčastější obecné označení je však tzv. „znovuzískaná území“. Tedy území, která po druhé světové válce připadla Polsku jako náhrada za východní část Rzeczpospolité, zabranou Sovětským svazem. Ovšem část při dnešní polsko-české hranici, tedy vlastní Sudety, to je pouze zlomek. Nezapomínejme, že na území dnešního Polska, posunutého podle dohod vítězných mocností na poválečné mapě západním směrem, leží dnes celý pás území, kde žili Němci – při západní hranici a také v Pomoří.

V Kladsku nebo Gdaňsku se člověk setká s pamětními deskami, které deklarují, že to byla pradávná polská území, která se po tisíciletích vrátila díky „dějinné spravedlnosti“ do vlasti, ojczyzny. Lze ale nějakou polskou minulost nalézt i v takovém koutě Polska, jako byla Miedzianka?

V Miedziance nebo Janovicích, ale vlastně ani v Jelení Hoře není polská minulost tak připomínána, i když je fakt, že v Miedziance jako vůbec v Dolním Slezsku v raném středověku žila národnostně velmi pestrá společnost – Slezané, Němci, Poláci i Češi. Ale postupně se z Kupferbergu, jak se městečko jmenovalo před válkou, stalo zcela německé sídlo. Celá Jelenohorská kotlina byla od středověku německá, včetně rodin s polskými předky, jak bylo možné poznat už jen podle příjmení. Ani v samotné Jelení Hoře tak nenajdeme připomínky polských obyvatel regionu. Za komunismu byly tendence mluvit o „piastovské minulosti“ velmi silné, nyní již se na to takový důraz neklade.

Oblast, které jste věnoval knihu, je tedy v určitém smyslu nejméně „polská“ z celého Polska?

Dalo by se to tak říct. Je to vidět na architektuře, způsobu plánování měst, na veřejném prostoru. Narazil jsem v jednom antikvariátu na knihu o různých způsobech prostorového plánování sídel. To je jeden z aktuálních polských problémů. Ukazuje se, že v místech, kde bylo silné německé osídlení, je městské plánování promyšlenější a funkčnější dodnes. Vyplývá to i ze struktury státu. Ta města, i když mají třeba jen 70 tisíc obyvatel, mají duch velkoměsta, pětipatrové domy v Jelení Hoře (Hirschberg) nebo Lehnici (Liegnitz), to je opravdu u takto malých měst v Polsku výjimečné. To je německé dědictví.

Píšete, že dějiny se Miedziance a vlastně celé krajině kolem Jelení Hory dlouho vyhýbaly. Podepsala se na regionu nějak druhá světová válka?

Jelenohorská kotlina měla štěstí, prakticky se tu neválčilo. Dokonce i Rudá armáda, která sem přišla, se chovala poměrně slušně ve srovnání s tím, co se dělo v Pomoří nebo na Mazurech. Miedzianka začala být zajímavá až v okamžiku, kdy tam byl objeven uran. Ale například Lehnice byla v roce 1945 zničena kvůli tomu, že sovětští vojáci z radosti z vítězství házeli do starých domů granáty. V Jelení Hoře padly za války tři výstřely.

Jak vypadala situace tamních Němců v roce 1945?

Němci – stejně jako Poláci – čekali, jak se situace vyvine. Masový a organizovaný odsun jako v Československu se nekonal. O samotném průběhu hranic se rozhodovalo na mezinárodních jednáních. Obyčejní lidé, kteří tam měli dům, pivovar nebo pole, doufali, že přeci jen budou moci zůstat. Některým nastěhovali do domu polskou rodinu a oni bydleli ve sklepě v naději, že za dva roky vše může být jinak, vždyť tato území byla už staletí německá. Věřili docela dlouho. Z Miedzianky odjeli poslední Němci v roce 1957. A nedaleko Miedzianky bydlí Němci dokonce dodnes. V samotném Německu je taky přeci nikdo nevítal. Polští obyvatelé na tom byli podobně. Do 70. let neopravovali domy, nevěřili, že se Němci nevrátí. Musíme si uvědomit, že se zde skutečně posouvala hranice, nejednalo se – jako v českém případě – o výměnu obyvatel. V Miedziance ještě v roce 1968, kdy se tam stěhovaly poslední nové rodiny, místní při pohledu na ně říkali: „Němci jdou.“

Jak tedy z těch oblastí, které připadly Polsku, Němci zmizeli?

Od února 1945 Němci z východních oblastí, Pruska, Pomořan i Slezska, utíkali před frontou. V létě 1945 pak probíhal divoký odsun, od června do srpna. Bez právní regulace, velmi brutálně, často s nepřímým i přímým příkazem či doporučením se na Němcích pomstít. Později se objevila pravidla – kdy mají Němci přijít na nádraží a kolik věcí si mohou vzít s sebou. Čím později, tím lépe pro ně. V 50. letech si mohli odvézt vagon věcí. Zůstávali především odborníci. Kdo uměl zacházet se stroji, pracoval na svém místě, než zaučil nástupce.

V českém pohraničí bylo po válce obtížné najít nové obyvatele do původně německých vesnic a měst. Co v Polsku?

Polsko ztratilo rozsáhlá území na východě, která dnes leží na území Ukrajiny a Běloruska. Lidé z těchto oblastí osidlovali právě tzv. západní země. Setkali se často se zcela jinou úrovní osídlení – ať už se jednalo o strukturu měst, vybavení domů a chalup, nebo železnici. Byla to pro ně trochu cizí oblast.

Docházelo tam k ničení památek nebo hřbitovů?

Samozřejmě. Na příkladu Miedzianky ale musím říct, že to nebylo záměrné, spíše pragmatické. Vyplývalo to ze situace – německé knihy nebyly potřebné, německé náhrobky se použily na polských hrobech. Nebo lidé potřebovali dřevo, cihly či kameny, stavební materiál – a použili ten z neosídlených domů.

Velkou skupinou nedobrovolně osídlující české Sudety byli slovenští Romové – zde také leží příčina dnešních problémů některých tzv. sociálně vyloučených lokalit. Existuje tento problém i v polském pohraničí?

V Polsku není problém s romskými obyvateli tak výrazný, polských Romů je podstatně méně a jsou mnohem lépe asimilovaní. Jejich přítomnost v regionu je spojená s jinými událostmi – zákonem zakazujícím kočování. Od 50. let přicházely stále ostřejší zákazy přemisťovat se a zakládat tábory, Romové tak v určitém okamžiku museli zůstat tam, kde zrovna byli. V Miedziance sehráli roli obětního beránka, existují legendární vyprávění mezi místními, že to Romové městečko zničili. To není pravda, přišli až na konci a pobyli jen krátce. Ale je pravda, že v národnostně téměř jednotném poválečném Polsku sloužili Romové jako bílí koně – když dům zničili, byl to někdo cizí, ne Poláci.

Jak vaše kniha o Miedziance vznikala? Reportérské knihy vycházejí z orální historie, rozhovorů s pamětníky. Těch přeci mnoho nezůstalo…

Z rozhovorů s pamětníky jsem mohl čerpat jen v období od konce druhé světové války nebo chvíli před ní. Celá první polovina 20. století a 19. století – i předchozí dějiny – samozřejmě vycházejí z různých písemných pramenů. Němci začali vydávat po válce – a dodnes vydávají – lokální časopis, kde publikují vzpomínky. Jedna stránka je věnovaná i Miedziance. Vznikly také kroniky. Asi rok jsem strávil v knihovně přípravou historické části, další rok pak v terénu, kdy vzniklo přibližně sto šedesát rozhovorů. Většina z nich byla s Poláky, kteří museli z Miedzianky odejít v 70. letech, ale také Němci a odborníky – historiky věnujícími se odsunu nebo tématu uranových dolů a situace, jaká v nich panovala. Ty v knize necituji, sloužili mi spíše jako zrcadlo, zda jsou moje úvahy správné.

U nás v Jáchymově končili na uranu političtí vězni. Jaká byla situace v uranovém dole v Miedziance?

Obecně byli v Polsku do „hornických oddílů“ přidělováni na základní vojenskou službu muži s tzv. špatným původem. Ale uranový program vypadal jinak, byla to pro lidi příležitost si vydělat. Miedzianka se po válce rozvinula jako polské Eldorádo, kde bylo možné přijít k dobrým penězům. Zaměstnanci dolů věděli, že těží uran, ale nevěděli, co to znamená. Pocházeli z vesnice a netušili, že to může ohrozit jejich zdraví. Otrocká práce vězňů se tam tedy nevyskytovala, dokonce nejsou potvrzené ani místní legendy, že někoho zastřelili přímo v dolech nebo zmizel kvůli tomu, že pracoval na „tajném místě“. Občas někomu nařídili, aby odjel, ale to znamenalo, že ho dovezli do Jelení Hory na nádraží a dál už si musel poradit sám. V Miedziance byly dvě politicky motivované vraždy v době, kdy důl fungoval. V Polsku samozřejmě bylo mnoho politických vězňů, ale neexistovaly pracovní tábory jako v Československu.

Není paradoxní, že jedním z nejhezčích polských regionů je ten nejméně polský?

Trochu ano, ale už Piłsudski kdysi řekl, že Polsko je jako typický krakovský kulatý preclík „obwarzanek“ – je nejhezčí na okrajích. Tento region je zajímavý svou historií – německým osídlením a pozdější radikální proměnou a výměnou obyvatel. Dnešní česko-polské pohraničí je plné příběhů a podobná témata jako Miedzianka leží na každém kroku. Myslím, že je lepší vidět v té dvojí historii něco cenného.

Na druhou stranu bychom neměli zapomínat, proč byli Němci odsunuti. Neotvíráme v těchto příbězích příslovečnou Pandořinu skříňku?

Právě naopak, vyprávění příběhů – pokud je vyprávíme poctivě – nevede k otvírání Pandořiných skříněk, ale otvírání horizontů. Když vyprávíme o Dolním Slezsku, je přeci nutné mluvit i o německých zločinech tamtéž. Ovšem nesouhlasím s tím, aby se probouzely nacionalistické tendence, a také mi není blízký požadavek reparací současné polské vlády, ať už motivace mohou být jakékoli.

Myslíte na základě svých zkušeností, že je možné adaptovat cizí architekturu?

Domnívám se, že v Polsku se to nepodařilo. Ale nejde o nějaký zjednodušující pohled, že německá architektura té oblasti byla vyšší, lepší. Klíčová je kontinuita. Urbanistický chaos, který v pozorujeme v Polsku – a to nejen v pohraničí –, je způsoben tím, že Poláci neměli možnost vytvořit onu vizuální, urbanistickou kontinuitu, protože jim historicky nebylo dáno pobývat dlouho na jednom místě. Nejde o to, že by naše estetické či prostorové vnímání bylo horší než německé, ale prostě nemělo možnost se vyvinout. Ovšem v Německu není nic divného na tom, že v některém domě žije rodina od 17. století. V Polsku to tak není ani na úrovni měst. To je počátek celého architektonicko-urbanistického problému současného Polska.

Znám Gdaňsk nebo Vratislav a poválečná obnova jejich historického jádra mi přijde imponující…

Ve světovém měřítku je asi tato obnova se zachováním původního historického rázu skutečně unikátní. Ovšem to, co vyrostlo za starým městem, už tak dobré není – jsou to většinou narychlo postavené bytové domy různého druhu. Ovšem nechci to kritizovat, taková byla doba, nezbývalo nic jiného než řešit situaci, kdy válkou neuvěřitelně zničené Polsko muselo znovu ožít, lidé museli někde bydlet.

Příběh Miedzianky je velmi silný. Vracíte se k tomuto tématu? Věnujte se mu i ve svých dalších knihách?

Spíše se toto téma vrací samo. Kniha byla velmi úspěšná, získala ocenění a proslavila mě. I samo místo tak trochu díky mým textům ožívá. Když jsem tam přijel poprvé, nic kromě kostela tam nebylo. Teď jsou na místě tabule s fotografiemi a popisky, objevili se lidé, kteří na místě otevřeli nový pivovar – vaří vlastní pivo, můžete se tam ubytovat a najíst. A přišel jiný člověk, který plánuje postavit galerii. Navíc se dozvídám další příběhy a dopisuji je k novým vydáním knihy, v Polsku vyšla čtvrtá reedice původní Miedzianky. Tohle je vlastně jediné místo ze všech těch, které jsem kdy popisoval, kam se vracím. Ale to je proto, že to stojí za to – je tam zkrátka krásně. Dolní Slezsko mám celé velmi rád – v každé vesnici najdete příběh, který by vydal na knihu.

Vaše příjmení – Springer – je původně německé. Máte německé předky?

Jméno pochází ze strany otce, kde lze dohledat německé příbuzné. Ale německé předky mám i ze strany matky. Je ovšem zajímavé, že povědomí o tom v mé rodině není, zůstalo už jen jméno.