Knižní vydání populárních blogů nejsou výjimkou: před dvanácti lety vyšel, jako jeden z prvních, Denik Ostravaka, tištěná verze fenoménu tehdejší blogosféry, dvojí publikace už se dočkala „bichla“ brněnských legend KKRD boys, v pěti knižních porcích předložilo čtenářům svůj koncentrovaný hejt trio autorů z blogu 1000 věcí, co mě serou. Kousavý, úderný a stylově vybroušený jazyk kvalitních blogů však mimo své přirozené prostředí, tedy internet, trochu ztrácí na efektivitě – blogové příspěvky jsou stvořené ke sdílení, komentování a honění lajků, tvoří se kolem nich komunity zasvěcených.

Na papíře, bez podpůrného systému věčně mutujícího kyberprostoru, se leckdy projeví limity blogu coby literárního útvaru: především nevelká trvanlivost. O to pozoruhodnější je kniha Život je raut, esence z blogu Vývařovna. Patří totiž k tomu nejlepšímu, co se z českého internetu kdy dostalo na papír, a většinu konkurence nechává o tři koňské délky, respektive o tři štangle salámu, za sebou.

Vývařovna je blog tří plus minus třicetiletých žen z Prahy. V éře posedlé vařením, kdy se na konzumenty všech médií valí záplava pornograficky krásných pokrmů, připravených v asepticky dokonalých kuchyních či rustikálních, avšak adekvátně vycíděných exteriérech, se Jana Patočková, Daniela Hannová a Hannah Saleh, autorky Vývařovny, vydaly docela jiným směrem. Vývařovna není o krevetách a steacích z dobytka se šlechtickým titulem. Vývařovna je chvála bufetů a gulášovek, óda na ranní pohled skrz zamlžené okno lidové jídelny, literární pocta smažáku a lahvovému pivu. Je to gastronomický normcore, ironická, ale zároveň upřímná a hravá studie pomalu mizejících specifik, jež veřejnému stravování v Česku vtisklo čtyřicet let komunismu a zběsilost 90. let. Potud by ovšem Vývařovna byla jenom vtipným internetovým projektem, ironickou reverzí navoněných foodblogů a gastropořadů.

Jenže čtenář rychle pozná, že o jídlo tu ve skutečnosti zase až tak nejde. Že za lány hranolek a závěji tatarky se nachází unikátní, výsostně dámský, někdy vtipný, někdy hodně smutný, ale vždy přesný a často nekompromisní pohled na celou jednu generaci – nebo aspoň její část. A kniha Život je raut si z této dvojí podstaty původního blogu bere to nejlepší.

Publikace je rozdělená na patnáct segmentů, kapitol, uvedených hashtagy. Pod každou kapitolou (s názvy jako #pravda, #chlebicek nebo #vozralazenska) se pak nacházejí tři příspěvky, od každé z autorek jeden. Jídlo a pití tu ještě víc než na blogu hraje roli odrazového můstku k obecnějším tématům. Skrze quesadillu snědenou sama nad ránem v posteli přes pár piv a smažák v nonstopu při čekání na týpka, co nakonec nedorazil, či prostřednictvím kebabu zalitého prosekem před pátečním večerem na technu se před čtenářem rýsuje pozoruhodně rozmanitá, neustále se přelévající, přesto tušená a konkrétní zpráva o generaci městských třicátníků. Autorky se navíc dobře doplňují: Patočková exceluje v propojování intimních momentů a výsostně společenských témat (příspěvek, ve kterém vysvětluje českou národní povahu a dějiny této země prostřednictvím šunkového chlebíčku, patří k nejlepším momentům celé publikace). Saleh si drží frackovitou polohu slečny, co už byla leckde a v Berghainu pětkrát (a proto mají některé její texty – jako ten o binární povaze sendviče – mírně halucinogenní povahu). Hannová to dorovnává racionalitou, za níž se dají tušit temné spodní proudy.

Kniha tak třemi velmi rozdílnými páry očí, ale zároveň jedním pohledem tří blízkých kamarádek pojmenovává klíčové momenty generační zkušenosti Čechů narozených na sklonku komunismu: nostalgii po dětských devadesátkách, zvláštní pozici lidí, kteří sice zažili zásadní společenskou změnu, ale byli příliš mladí, než aby se jí mohli opravdu účastnit, až po dnešní permanentně těkavý stav, kdy existuje jen málo omezení, a přesto roste pocit zklamání, nenaplnění a prošvihnutých šancí, ve vtazích a v životě vůbec.

Jana, Hannah a Daniela proplouvají Prahou jako studeným bufetem, někdy na podpatcích, někdy se u toho přeci jen trochu motají a hodně smějí, někdy zase brečí, ale vždycky si berou, co je k mání, a poctivě nevynechají jedinou šunkovou rolku. Na plnokrevnou generační výpověď kniha asi nedosáhne, na to má příliš útržkovitý charakter. Ale jako osobitý vývar z města nad Vltavou, zamíchaný a dochucený třemi výraznými autorkami, funguje skvěle.