Jako dětský čtenář jsem býval dost konzervativní – podobně jako asi mnoho vrstevníků, kteří nebyli schopni sdílet spolu s hrdinou Honzíkovy cesty okouzlení kolektivizovaným zemědělstvím a pro něž ideálem dospívajícího muže nebyl Gajdarův Timur. Hltali knihy pro mládež z 19. a počátku 20. století  – všechny ty verneovky, mayovky, foglarovky a další, taky jsem jich měl doma hodně. A pak taky pár knížek, jichž jsem se nejdřív bál nebo vůči nim cítil aspoň značný respekt.

Těch smutných knížek, v jejichž závěru hlavní postava zemře. Štorchův Hrdina Nik, Kormidelník Vlnovský Fredericka Marryata a pak ta kniha, o které jsem slyšel, že až ji dočtu, budu brečet, brečet a brečet nepřestanu. Chaloupka strýčka Toma. Ale jednou jsem v sobě tu odvahu sebral, začetl se, dočetl. A brečel, samozřejmě.

A hned tak brečet nepřestal. Asi jsem na tom byl podobně jako statisíce čtenářů, kteří se s prózou Harriet Beecher Stoweové seznamovali v době, kdy vycházela na pokračování v časopise The National Era a v mnoha pozdějších vydáních – v 19. století to v Americe byla nejprodávanější kniha po Bibli. A zanechala ve mně asi podobnou stopu jako v nich – přesvědčení, že otrokářství je odporná, příšerná věc, že by v něm nikdo neměl žít a že kvůli tomu, aby bylo vykořeněno, stojí za to jít do války.

Ta kniha jistě nebyla napsaná, aby naplnila možnosti literatury, etablovala autorku jako mistryni pera, jíž Beecher Stoweová jistě nebyla. Ze stránek Chaloupky strýčka Toma sentiment přímo cáká, vypráví se na nich mravoučný příběh plný vskutku pozoruhodných náhod, její postavy jsou, mírně řečeno, trochu placatější, je to literatura, kterou zbaští jedenáctileté dítě, dospělejší čtenář už se jí asi moc strhnout nenechá. Její autorka ale chtěla taky změnit svět anebo k té změně přispět – a to se jí povedlo. Syn Beecher Stoweové vyprávěl, že během setkání jeho rodiny s Abrahamem Lincolnem prezident o jeho matce mluvil jako o „drobné ženě, která rozpoutala velikou válku“. Jistě nadsázka a možná ta historka ani není pravdivá. Americká občanská válka by začala i bez chaloupky. Kniha Beecher Stoweové se ale dá brát jako příklad mimořádně úspěšné propagandy, myšleno v dobrém slova smyslu coby prostředku mobilizace veřejného mínění pro dobrou věc. Dnes se lidé, kteří ten dávný střet vnímají podobně jako Beecher Stoweová, nad její knihou trochu ošklíbají – z docela srozumitelných důvodů. Ale kdyby byla napsaná tak, aby lépe vyhovovala kritériím dneška, v době svého vzniku, kdy šlo skutečně o hodně, by takový dopad nikdy neměla.

Beecher Stoweová pocházela z rodiny zapálených kněží a stejně vášnivých stoupenců zrušení otroctví, obě ta přesvědčení její knihu formují. Otroctví je v ní líčeno jako zlo odporující Bibli, otrokáři a stoupenci jejich zřízení jsou napravováni obrácením se na víru, nejvýraznější charakteristikou hlavního hrdiny je neochvějná zbožnost, text se občas z vyprávění změní v puritánské kázání. Strýček Tom je stárnoucí muž, má manželku a dítě, v mezích možností snesitelného pána, jehož syn v Tomovi vidí drahého přítele. Pán Toma ale prodá, aby získal peníze. Podobně naloží se synkem služky Elizy, té její paní slíbila, že se tak nikdy nestane. Eliza se proto rozhodne s dítětem utéct, její cesta do Kanady a nakonec do Libérie tvoří jednu z dějových linií knihy. Tom se na lodi spřátelí s hluboce věřící dívkou Evou, která přemluví otce, aby otroka koupil. Po dvou letech však velice svatá Eva, odpůrkyně otroctví, která svým příkladem mění lidi, zemře. Její otec chce Toma osvobodit, ale zemře dřív, než to stihne udělat. V dražbě Toma koupí padoušský plantážník Legree, jehož Tomova dobrota hluboce irituje, nechá ho bičovat, když Tom odmítne vztáhnout ruku na jiného otroka, rozhodne se zničit Tomovu víru, to se mu ale nepodaří, i když zbožného otroka umučí. Na Legreeho plantáž dorazí syn Tomova původního majitele, chce svého přítele vykoupit, jenomže už je pozdě.

Chaloupka strýčka Toma je mravoučné, melodramatické čtení, poplakaly si nad ním statisíce, taky je to rozhněvaná kniha – Harriet Beecher Stoweová ji napsal v reakci na schválení zákona, který nařizoval státům, kde otrokářství neexistovalo, spolupracovat při lovení uprchlých otroků a jejich navracení pánům. Dekádu po publikaci Chaloupky strýčka Toma začala občanská válka, po níž bylo otroctví zrušeno. Dnes už ta kniha tolik čtená není, taky proto, že má velmi problematickou pověst mezi černými Američany, potomky těch, za jejichž osvobození z nelidského údělu se Beecher Stoweová nasazovala. Slova „uncle Tom“ se mezi nimi používají jako nadávka, označují člověka, který popírá sebe, aby se vlichotil bílým. Ve strýčkovi Tomovi často vidí jakýsi prvotní stereotyp – vyobrazení ideálního černocha, který se nebouří, všechno snese, má své zotročovatele rád, nakonec jim všechno odpustí (puritánská autorka možná v Tomovi viděla postavu spíš kristovskou). Černý muž jako takové jednoduché a přátelské dobrotisko s jakousi duchovní „vlohou“. A je pravda že tenhle stereotyp existuje, v nějaké forma se dá najít třeba u dalších populárních amerických knih 19. století, v postavě zábavného vypravěče strýčka Rémuse z bajek Joela Chandlera Harrise, postavě uprchlého otroka Jima z Twainových Dobrodružství Huckleberryho Finna – všechny ty postavy byly vytvořeny se záměrem budit sympatii. Ti, které měly reprezentovat, se v nich ale těžko nacházejí, ta škatulka se jim časem přestala líbit. A nějakým způsobem je ten „strýčkotomovský“ stereotyp živý ještě dnes, když je ve filmu či televizi potřeba vyvolat dojem jaksi neproblematizovaného duchovna, často je povolán starý černý muž.

Z hlediska dnešního akademického progresivismu může být Chaloupka strýčka Toma chápaná jako příklad „kulturní aproppriace“ – bílá žena si osobuje právo mluvit za černé lidi. Kniha, která by odpovídala dnešním měřítkům, by ale v době v době vydání Chaloupky nemohla mít její dopad. Nepohnula by tolika lidmi, Beecher Stoweové se to podařilo právě proto, že byla tak sentimentální, právě proto, že její postavy (prakticky všechny, nejenom titulní hrdina) jsou tak stereotypní. Jistě, je to velice „bílá“ kniha, ale taková byla i její předpokládaná čtenářská obec, politický a pak i vojenský boj za zrušení otroctví byl především boj mezi bílými Američany. A ty se Beecher Stoweové oslovit podařilo, třeba je i motivovat k činu.