Komentář Jiřího Peňáse

Burkiny, Me Too a Milan Kundera

Komentář Jiřího Peňáse
Burkiny, Me Too a Milan Kundera

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V sedmém díle Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění, která nedávno konečně vyšla v českém domácím vydání, v kapitole nazvané Hranice se společnost západních liberálů pře o podprsenky. Kundera knihu psal v polovině sedmdesátých let a tehdy se na Západě „pláže plnily ženami, které nenosily podprsenky, a obyvatelstvo se dělilo na přívržence nahých ňader a jejich odpůrce“.

V tom boji o ňadra nešlo o podprsenky a naopak, ale o něco jiného: o pokrokovost a správnost názorů. Prsa zbavená podprsenek měla vyjadřovat osvobození od příkazu patriarchální kultury, která je zaklela do „moci erotických fantazmů“. Pokrokový názor byl takový, že žena si sundala na veřejnosti (většinou na pláži, ale mohlo to být i jinde) podprsenku nikoli proto, aby upoutala erotickou pozornost mužů, ale proto, že jí to bylo příjemné, že její tělo je tím blíž k slunci, že se jí to líbí. „Myslíte si, že když jsme bez podprsenek, děláme to pro vaše potěšení?“ ozve se čtrnáctiletá dcera pokrokové rodiny. „Vy nejste s to přestat se na nás dívat jako na sexuální objekty!“ A vzbudí potlesk, neboť tohle je přece pokrokový názor, i když od čtrnáctiletého dítěte.

Boj o podprsenky či nahá ňadra odešel za čtyřicet let kamsi do ztracena. Na plážích myslím někde jsou, někde nejsou, většina žen podprsenky nosí, najdou se některé, které si je sundají, ale spíš tak decentně, když se opalují, chráněny mužem, kterému „patří“ a se kterým se cítí bezpečně. Muži si na výskyt, ale už nijak hromadný, obnažených ňader na plážích zvykli, vědí, že se na ně neciví a při setkání s nimi spíš cudně sklopí zraky. Samozřejmě se najdou výjimky, jako ve všem.

Současný pokrokový zápas o osvobození má jiné objekty a používá jiné zbraně. Už několik letních sezon se vede spor o burkiny, celotělové plavky, které vyhovují islámským náboženským předpisům, ale zároveň jsou některými západními obhájci ztotožněny s právem žen „nebýt sexuálním objektem“. „Ženy nechodí na pláž, aby na ně muži civěli,“ řekla mi při loňské debatě jedna pokroková intelektuálka, která by si sama pravděpodobně burkiny neoblékla, protože by jí to byla asi nepohodlné, ale rozhodně brání právo muslimských žen v tomto obleku vyrazit na západní pláže.

Takový postoj Kundera označuje v oné pasáži za „nejlepší z možných pokrokových názorů“. To je takový, který má v sobě „dostatečnou dávku provokativnosti, aby jeho stoupenec mohl být hrdý na svou odlišnost, ale přitahuje i takové množství přívrženců, aby riziko osamocené výjimečnosti bylo hned zažehnáno hlasitým souhlasem vítězícího množství“. Kdyby například ona intelektuálka prosazovala, že burkiny jsou skvělé právě proto, že činí ženu dokonale odsexualizovanou (což ale neučiní, protože pořád ještě zbývá tvář a silueta těla), bylo by to přemrštěné. Ale být uměřeným obhájcem burkin je bez rizika a zároveň je to nonkonformní, takže si lze být jistý souhlasem podobně pokrokově naladěných lidí.  

Druhým bojovým polem současnosti je kampaň „Me Too“. Její dobře míněný smysl by snad bylo možné redukovat do maximy nečiň druhému to, co ty sám nechceš, aby jiní činili tobě. Jakákoli forma hrubosti, nátlaku, vulgarity, obtěžování, prostě řečeno prasáctví si zaslouží odsouzení a je správné, je-li společností odmítána – měla by být mnohem víc, zvláště v zemích jako ta naše. Jenže oblast sexuálního chování, tedy chování mezi mužem a ženou a vice versa, je mnohem komplikovanější a vrstevnatější, než aby ho šlo zredukovat do striktních pravidel, které vyloučí fantazii, tvořivost, imaginaci spojenou s průnikem mezi ženským a mužským světem. Nepokrokový skeptik má hlubokou nedůvěru k představě, že dojde společenskou výchovnou kampaní k jakémusi definitivnímu vyrovnání či vymizení erotického napětí, že se lidé ve správnou chvíli vypnou a ve správnou zase nahodí, i když znakem kultivovaného člověka je právě tato schopnost utlumit se.

Toto utlumení však nikdy nemůže být trvalé a nemůže se stát trvalým příkazem, který pak visí nad lidským světem jak temná, ve skutečnosti infantilní kletba asexuality.     

Pokrokový názor je, že ano, neboť lidé (ženy) „nejsou pro nikoho sexuální objekt“, jak říká ta přemoudřelá dcera a jak to po ní, aniž by to věděli, opakují dnešní bojovníci, ženští i mužští, za pokrokové ideály.

Kunderova postava, která je autorovi blízká, na to „s upřímným smutkem“ odpoví: „Holčičko, kdybys věděla, jak je to nesmírně snadné, nebýt sexuálním objektem.“

Byla to nejhorší možná věta, neboť, jak píše Kundera, „stála zcela mimo debatu, kterou se řídil duch doby“. Takové věty jsou ale nejlepší.

30. listopadu 2017