Raoul Wallenberg byl švédský diplomat, který před holokaustem zachránil tisíce maďarských Židů. Během posledních týdnů druhé světové války za obsazení Maďarska Rudou armádou však bez vysvětlení zmizel. Rodina i západní svět je přesvědčen, že Sověti ho zlikvidovali. Objevila se i některá údajná svědectví, že byl po válce spatřen v gulagu.
Série esejů od předních českých intelektuálů. - Krize je šance, říká Jung. Ano, český národ je nemocný, to dnes soudí všichni, ale zároveň se nelze nezeptat: Byl vůbec někdy zdravý?
Setkání s knihou Deník Rivky Lipszycové vzbuzuje znepokojení, ale patrně jiné, než její pořadatelé zamýšleli ve čtenářích vyvolat. Spíš než osvětové připomenutí hrůz, které nacisté předváděli na Židech, vyvolává opatrovnický reflex a otázku, zda by oběti těch zvrácených časů neměly mít po tolika letech od svého neštěstí konečně klid.
K méně častým formulovaným emocím, které doprovodily britské hlasování o setrvání v Evropské unii, patřily taky přesvědčené obavy o tom, že toto nemůže skončit jinak než válečným konfliktem v rozbité Evropě.
V květnu 1983 předpověděl Leszek Kołakowski, že sovětské impérium v Evropě brzo zanikne. Své tvrzení opatrně dokládal argumenty, přesto ho ostře napadl celý sbor kritiků. Jeho oponenti trvali na tom, že sovětský blok je – nejen díky svému nukleárnímu deštníku – bez globální války neporazitelný. Tvrdili, že Západ proto musí se Sovětským svazem v míru a vzájemné úctě koexistovat.
Malcolm Caldwell (1931–1978) byl postavou v něčem typickou pro dvacáté století a jeho velké ideologické střety, jejichž byl vášnivým a z dnešního pohledu bizarním účastníkem.
Když nedávno vyšel česky už posedmé Werfelův román Čtyřicet dnů, znovu se mluvilo o sto let starých zločinech proti Arménům. Jakou minulost mají Asyřané, kteří přijíždějí do Česka? Asyřané svou minulost odvozují od říše, jejíž počátky sahají 4000 let do minulosti.
Rusové hodnotí jako nejlepší dobu éru Leonida Brežněva a Josefa Stalina, za nejhorší naopak považují časy Michaila Gorbačova a Borise Jelcina. Máme mít strach z toho, že občané Ruska stále více vzývají své největší zločince a diktátory?
Polský Instytut Pamięci Narodowej získal několik balíků archivních dokumentů. Jeho ředitel Łukasz Kamiński následně oznámil, že mezi archiváliemi, které nabídla ke koupi za více než 650 000 korun vdova po komunistickém ministru vnitra, je i originál svazku agenta polské Státní bezpečnosti s krycím jménem Bolek, kterým byl nositel Nobelovy ceny míru a bývalý polský president Lech Wałęsa.
Čtyři dny před Štědrým dnem 1975 zmizel ve Vídni beze stopy americký občan Nicholas Shadrin. Své manželce, s níž odjel do rakouské metropole na předvánoční dovolenou, řekl, že jde na schůzku, vrátí se prý ale brzy.
Po impozantním „restartu“ česko-čínských vztahů, k němuž došlo v posledních dvou letech a po ještě triumfálnější, ač dosti předčasné zprávě, že by naši malou republiku mohl letos zjara navštívit sám prezident Si Ťin-pching, je nejvyšší čas začít oddělovat zrno od plev.
Po sametové revoluci je polský spisovatel Adrzej Sapkowski v tuzemsku jistě nejprodávanější spisovatel z jiného slovanského jazyka, než je čeština.
Lýdia Kovářová (87) zažila druhou světovou válku jako dospívající dívka – na jejím konci jí bylo 17 let.
V úterý 28. listopadu 1989, kdy byl národ ještě v euforii z pátečního odstoupení komunistického politbyra v čele s Milošem Jakešem, si tehdejší ministr vnitra František Kincl zavolal do kanceláře náčelníka rozvědky Viléma Václavka. „Řekl mi, že nemůže jinak, ale že mě musí odvolat za svévolné jednání,“ vypráví Václavek, dnes jednasedmdesátiletý penzista.
Marija Aljochinová je ve světě známá jako jedna ze tří členek punkové formace Pussy Riot. Ty se před třemi lety ocitly na lavici obžalovaných u soudu v Moskvě.
Chorvatský režisér Lordan Zafranović spojil významnou část svého života s Českem. V 60. letech tu studoval FAMU a zažil sovětskou okupaci.
Nový film má Petr Zelenka v kinech po sedmi letech. Jmenuje se Ztraceni v Mnichově a je to komediální esej.
Dvacátého šestého června, krátce poté, co americký Nejvyšší soud legalizoval manželství homosexuálů, vyšel v časopise Foreign Policy článek „Může manželství homosexuálů porazit Islámský stát?“. „Přemýšlela jsem dnes ráno o dvou souborech fotografií – jednom z města ovládaného Islámským státem v Iráku, druhém ze schodiště Nejvyššího soudu ve Washingtonu,“ začíná autorka.
Nobelova cena za literaturu byla tento rok udělena běloruské novinářce a esejistce Světlaně Alexijevičové, což je fakt, který snad nikdo nepřehlédl. V oficiálním prohlášení porota sdělila, že takto se rozhodla pro autorčino „polyfonní psaní, které je obrazem utrpení a odvahy naší doby“. Už v takovém sloganu se odráží nedostatečnost slovníku, kterým se cena běžně ohání.
Československo hned dvakrát během krátké doby sehrálo klíčovou roli v blízkovýchodních dějinách. Například právě před šedesáti lety, kdy tak trochu pomohlo vyvolat válku. Toto výročí zůstává nepovšimnuto. V obou případech, kdy Čechoslováci sehráli výraznou úlohu, bylo to prostřednictvím dodávek zbraní. Vyzbrojení vznikajícího židovského státu v letech 1947–49 je u nás docela dobře známo. Bez těchto zbraní by možná Izrael nevznikl a ledacos by dnes bylo jinak.
„Shodil jsem ze sebe padák, zamaskoval ho a vypravil se pátrat po členech skupiny,“ napsal do hlášení agent Michal Komissarov, krycí jméno Vladimirov, který seskočil v noci 1. dubna 1945 z letadla Douglas C-47 do lesů pět kilometrů severovýchodně od středočeské Dobříše. Do čtyřiceti minut se ve tmě dokázal najít s ostatními parašutisty.
Na začátku září 1968 nasedli Jiří a Eva Horovi se svým jedenapůlročním synem do vlaku a odjeli do Rakouska. Zařadili se do uprchlické řeky proudící z okupovaného Československa, která zaplavila západní Evropu. V letech 1968 a 1969 opustilo svou vlast přibližně sedmdesát tisíc Čechoslováků.
V Moskvě došlo v polovině srpna k dalšímu fyzickému útoku na umělecká díla znázorňující Krista nebo Jana Křtitele způsobem, který někteří „pravoslavní aktivisté“ považují za „urážející jejich city“.
V roce 1969, v době rozbíhající se normalizace, ještě proklouzlo pár knih od autorů, o jejichž vydání by o pár měsíců později již vůbec nebylo možné uvažovat. Třeba překlad od Hedy Margoliové Kovályové, jež již tehdy mířila do exilu za oceán.
Česká společnost zapomněla, co se stalo před sty, padesáti nebo třeba deseti lety. A když už se pokusí na něco si vzpomenout, otevírají se nepříjemné otázky, se kterými si neví rady. Dalším krokem bývají emotivní spory a všechno končí tím, že se znovu spustí milosrdná opona zapomnění.
Jednu dobu to vypadalo, že se stal jakýmsi distančním členem naší domácnosti, asi v tom ohledu nebyla jediná. Součást inventáře, pravidelně se opakující doba v rytmu života – Hitler.
Už v letech 1995 a 2005 se předpokládalo, že to je naposledy, co se výročí konce druhé světové války tak masivně připomíná. Ale přitažlivost této přelomové historické události – v českém případě hlavně otázka: šli jsme v roce 1945 z deště pod okap, tedy rovnou k únoru 1948 – je zřejmě nekonečná.
Nedávno se v polském parlamentu uskutečnila kuriózní debata. Někteří poslanci, asi ne bez souvislosti s napjatou politickou situací v regionu, si všimli, že Polsko je jedinou zemí Evropské unie, která si v oficiálním kalendáři připomíná konec války 9. května. Tedy společně se zeměmi bývalého Sovětského svazu, nikoli o den dříve, jak je tomu ve zbytku Evropy. Svátek vítězství a svobody – jak byl pojmenován v roce 1945 – byl totiž natolik zapomenutý, že se nikdo ani neobtěžoval s tím, aby se datum změnilo. „Svátek je všeobecně považován za anulovaný,“ referuje lakonicky Wikipedie.
Bylo mu lehce přes třicet, když se stal dva roky po listopadu 1989 ministrem zodpovědným za privatizaci na Slovensku, tehdy ještě součásti federace.
Druhý lednový víkend roku 1935 hustě sněžilo. V hotelu u pražského hlavního nádraží se ubytoval pár mladých Němců. Na recepci se zapsali jako Hans Müller a Edith Kersbachová. „Výjimečně hezká dvojice, skoro jako filmová. Strašně jim to spolu slušelo,“ vypověděla později pokojská.
