Na začátku září 1968 nasedli Jiří a Eva Horovi se svým jedenapůlročním synem do vlaku a odjeli do Rakouska. Zařadili se do uprchlické řeky proudící z okupovaného Československa, která zaplavila západní Evropu. V letech 1968 a 1969 opustilo svou vlast přibližně sedmdesát tisíc Čechoslováků.

Když 21. srpna 1968 vjely do Prahy sovětské tanky, Jiří Hora a všichni jeho kolegové z Ústavu organické chemie a biochemie vyšli do ulic. „V laboratoři zůstal jen jeden člověk, nebožtík Antonín Holý, a dál nerušeně bádal. Jeho objevy dodnes ústav financují,“ usmívá se Jiří Hora.

Tehdy třiatřicetiletý chemik a jeho manželka Eva se během několika dnů rozhodli, že co nejrychleji zmizí ze země. „V roce 1964 jsem byl v Sovětském svazu a viděl jsem, co tam režim s lidmi za ta léta od bolševické revoluce udělal. U nás komunisté vládli teprve dvacet let, ale dovedl jsem si představit, co to s námi provede, když sociální inženýrství budou mít šanci zkoušet déle,“ říká pan Hora, mimo jiné synovec slavného básníka Josefa Hory. Horovi ale neměli pas. „Naštěstí po 21. srpnu byli Češi solidární a pomáhali si, takže na úřadě stačilo vytáhnout dvě stovky, a pasy jsem dostal,“ glosuje s trochou ironie Hora.

Jejich malý syn těsně před odjezdem onemocněl, musel dostávat penicilinové injekce, cestu za svobodou ale odkládat nechtěli. Obávali se, že stát brzy hranice zavře – a to se také zanedlouho stalo. Když dojeli i s ampulkami penicilinu v zavazadle do Lince, zavolali vzdálenému příbuznému, který tam žil. „Vidím to jako dnes. Byla už noc, pršelo, strýček nám ale do telefonu nadiktoval adresu Červeného kříže a poslal nás tam. Uložili nás do nějaké tělocvičny plné Čechoslováků, na podlaze jsme tam strávili noc a já ji probrečela,“ vypráví Eva Horová. Tehdy věřila, že domů se už nejspíš nikdy nevrátí. Další noc přespali v jakési sklepní místnosti, kterou Červený kříž vyčlenil pro uprchlické rodiny s dětmi. V těch dnech žádaly v Rakousku o azyl stovky Čechoslováků denně.

Co o nás věděli?

Výlohy vídeňských obchodů a nároží byly oblepené vzkazy, které tam umisťovali většinou sami uprchlíci, aby ostatní věděli, kde se kdo právě nachází nebo kde se dá žádat o azyl či o pomoc. Horovi si přečetli o informačním středisku pro Čechoslováky vedeném Verou Kreiskou, manželkou tehdejšího předsedy rakouských sociálních demokratů a pozdějšího premiéra Bruna Kreiského.

V informačním centru dostali „umístěnku“ do azylové ubytovny amerických misionářů, strávili tam dva týdny. Horovi s dojetím vzpomínají, jak jim Rakušané pomáhali. S averzí se setkávali je výjimečně, a když, zavdali prý k ní sami tak trochu příčinu. „Ubytovna byla v jednom činžáku, sedávali jsme tam na dvorku dlouho do večera a mluvili o svých plánech. Kamarád matematik vykládal, že odjede na Island, protože tam jsou nejlepší matematici. Vyprávěl to dost nahlas. A jednou v noci se z okna vnitrobloku ozvalo: Tschechische Schweine!“

Pak se na Horovy usmálo štěstí. Doputoval k nim dopis z londýnské univerzity, kde se Jiří Hora před časem ucházel o místo, a rodina se přestěhovala do Británie. Po dalším roce a půl přišla nabídka z firmy Unilever z Nizozemska a Horovi přesídlili tam. Paní Horová, které se tam narodilo druhé dítě, později pracovala jako laborantka v ústavu pro výzkum písečných dun a pak jako učitelka biologie.

„Když dnes čtu nenávistné diskuse o uprchlících, dokáže mě to pořádně vytočit. V lidech podle mě pořád přetrvává něco z té normalizační mentality: ať se stará každý sám o sebe,“ říká Eva Horová. „Vždyť těm lidem nejde nepomoct. Jde jim o život. Nám, když jsme utíkali, toho zas tolik nehrozilo. Jen jsme nechtěli, aby naše děti říkaly něco jiného doma a něco jiného ve škole. A přesto nám venku pomohli,“ dodává.

Na závěr návštěvy v pražském bytě Horových (manželé pendlují mezi svým domovským Haagem a Českem) ukazuje paní Eva ještě facebookovou diskusi se svým o tři roky mladším bratrem, který emigroval do Kanady. Ten má na přistěhovaleckou vlnu odlišný názor a vyjadřuje obavy z „radikálních muslimů a potenciálních teroristů tvářích se jako nevinní uprchlíci a rozhodnutých co nejvíce škodit a ubližovat křesťanům“. „Pobaví mě, když lidi tvrdí, že uprchlíci nám vezmou naše křesťanské hodnoty. Chodí tady snad někdo do kostela? Rozumím tomu, že lidi mají strach z neznáma. Jenže když jsme přišli v roce 1968 na Západ z komunistické země, co tam lidé věděli o nás?“ namítá Eva Horová.

My jsme civilizovaní. Ale tihle?

Rodina fotografa Jana Lukase emigrovala tři roky před pražským jarem, v roce 1965. Manželé Lukasovi a jejich osmnáctiletá a patnáctiletá dcera zvolili klasickou cestu českých a slovenských utečenců. Během dovolené v Jugoslávii prostě přejeli italskou hranici. „Jugoslávští pohraničníci za námi běželi a křičeli, ale nestříleli a Italové nás naštěstí nevydali,“ vzpomíná mladší z dcer Jana Lukase Helena Lukasová.

Nejdřív se rodina ocitla v uprchlickém táboře San Sabba v Terstu. To nebylo příjemné místo. Pouhých dvacet let předtím lágr sloužil jako koncentrační tábor, v němž podle odhadů zahynulo tři až pět tisíc Židů, partyzánů a antifašistů. První tři dny Lukasovi nemohli zařízení opustit: úřady zjišťovaly, co jsou zač, například jestli neměli v původní vlasti problém se zákonem. „Podmínky tam byly tvrdé, hygiena nic moc, čtyři postele pro devět lidí, ale my byli šťastní, že se nám útěk podařil,“ vypráví paní Lukasová. Po Terstu následoval tříměsíční pobyt v táboře Latina u Říma a pak téměř tři čtvrtě roku v táboře v Capui u Neapole. „Žilo tam dva tisíce uprchlíků, převážně Jugoslávců, pár Rumunů a Poláků. Čechů tam bylo včetně nás dvanáct,“ líčí Helena Lukasová. Všichni uprchlíci měli volný pohyb po přilehlém městečku, paní Lukasová si nevybavuje jediný projev zášti: „Italové na nás byli strašně přívětiví. Nikdo nám neříkal: Jděte domů.“ Po necelém roce v Itálii Lukasovi konečně získali přistěhovalecká víza do USA a vydali se za velkou louži.

„Mě strašně mrzí, jak se dnes Češi staví k uprchlíkům. Jsou to ženy, děti, kterým jde o život, a my nejsme schopni to vidět. To je smutná stránka našeho národního charakteru,“ říká dcera slavného fotografa, která dnes žije střídavě v USA, Itálii a Česku. „Když mluvím s lidmi a namítám, že nám Západ také pomáhal, dokonce i mí příbuzní v Česku říkají: To se přece nedá srovnávat. My jsme civilizovaní, ale tihle?“

Češi patří do západního civilizačního okruhu, většina z nich se v emigraci bez problémů integrovala, splynula s domácí populací a profesionálně často velmi uspěla. Na rozdíl od Poláků či Jihoslovanů Češi na Západě takřka nevytvářeli uzavřené komunity. O tom je dnes hodně slyšet. Psychiatr Miroslav Kabela, který žije od roku 1958 v Nizozemsku, ale popsal, že mnozí Češi se i v emigraci řídili spíše východními vzorci chování. „Zase typický Čech. Přijde se skloněnou hlavou, podívá se na mě zpod obočí a ostýchavě kuňká, že se chce objednat za dva týdny. Jako by mne o něco mimořádného oddaně prosil. Mám při tom nepříjemný, lepkavý pocit neupřímnosti a bojácnosti, jako kdyby něco provedli a neměli čisté svědomí. Zajímavé je, že hodně těchto českých pacientů se tak chová. Podobají se v tom ostýchavým Marokáncům,“ napsal Kabela ve svém příspěvku na konferenci Emigrace a exil jako způsob života a doplnil: „Mám dojem, že Čechy tak patolízavě naučili jednat s ,autoritou‘.“

Snadný život na Západě

Je pozoruhodné, že počet lidí, kteří mezi lety 1948 a 1989 opustili Československo, nikdo přesně nespočítal. Odhady se pohybují od 200 tisíc do půl milionu. Sociální struktura československých emigrantů se v průběhu desetiletí proměňovala. Po únoru 1948 ze země prchaly z větší části společenské špičky: představitelé demokratické politické scény, přední intelektuálové, podnikatelé. „Když jsme utíkali my, utíkal Ferdinand Peroutka, Rafael Kubelík. Je těžké porovnávat, ale co se teď valí Evropou, jsou bosí, nevzdělaní a hlavně mladíci, kteří nic neumějí a také umět nechtějí,“ myslí si Alena Kaňková, dcera známého herce z 30. a 40. let Járy Kohouta, která v říjnu 1948 uprchla za dramatických okolností přes česko-německou hranici u Aše coby dvacetiletá se svými rodiči a pětiletou a dvouletou sestrou.

Její otec tehdy měl v Aši večerní představení pro sál plný pohraničníků, zmizel z něj během přestávky a dostavil se na smluvené místo, kde čekal převaděč. „Převáděl nás pašerák za velice mnoho peněz. Sestry dostaly silné prášky na spaní, aby náhodou nebrečely,“ vypráví letos sedmaosmdesátiletá paní Kaňková, která žije v americkém New Jersey.

Také mnozí tuzemští Češi dnes v diskusích o utečenecké vlně rádi zdůrazňují, že když kdysi utíkali na Západ jejich krajané, šlo o „elitu“, o ceněné odborníky či vysoce vzdělané a kvalifikované profesionály. Není to tak dávno, zejména na začátku 90. let, co se tuzemské veřejné mínění proti emigrantům často velmi tvrdě vyslovovalo. Kromě několika hájených známých postav typu Miloše Formana, Josefa Škvoreckého či Karla Kryla byl uprchlík za železnou oponu mnohými považován za nedůvěryhodného jedince, který svým odchodem ohrozil příbuzné doma, spadl mu do klína snadný život na Západě, a nyní ho navíc čeká penze v „tvrdé měně“.

Peklo jsme si dělali sami

„Když jsem v prosinci 1989 přijela na návštěvu, nová manželka mého otce mi vytkla: Ty sis klidně utekla a vůbec tě nezajímalo, že budeme mít problémy kvůli nadměrnému bytu,“ vypráví spisovatelka Iva Pekárková, která emigrovala v roce 1985 coby dvaadvacetiletá přes Jugoslávii. Pekárková, jež se usadila v USA a dnes žije v Británii, si vybavuje, jak v 90. letech na adresu emigrantů slýchala spoustu invektiv. „Často jsem slyšela, že emigranti jsou sběř, která doma neobstála. Je proto zajímavé dnes poslouchat názory podobných lidí, že ty uprchlíky z Východu, kteří dnes přicházejí do Evropy, nelze s Čechy utíkajícími za komunismu srovnávat, protože to byla elita národa,“ podotýká prozaička.

Pekárková po svém útěku prožila deset měsíců v proslulém uprchlickém táboře v Traiskirchenu nedaleko Vídně. O zařízení v budově bývalých kasáren dodnes mezi emigranty kolují hrůzostrašné historky –  v 80. letech tam byla nálada mezi mnoha přítomnými Čechy docela jiná než těsně po srpnu 1968. „To peklo jsme si z lágru ostatně dělali sami. Každého stresovala nejistota, kdy a kam se z toho ubíjejícího provizoria dostane. Projevovalo se to tím, že lidi si vzájemně opětovali nejrůznější stupně zášti a závisti,“ vyprávěla před časem Iva Pekárková.

Podmínky v táboře nebyly rozhodně luxusní – třeba teplá voda tekla jen dvakrát týdně. Na druhou stranu, kromě několika úvodních „prověrkových“ dní nikdo utečence v zařízení bydlet nenutil. Lidé tam zůstávali dobrovolně, nemuseli totiž platit nájemné. V určitých letech dostávali i kapesné.

„Nerozumím tomu, proč třeba v uprchlickém táboře v Bělé pod Bezdězem zabavují běžencům peníze a mobily. Kdyby to udělali mně, asi bych taky kopala do plotu,“ podotýká Pekárková. „Vždyť ti lidi přišli o jediné spojení se světem a nemůžou ani zavolat domů příbuzným a říct jim: Sem nejezděte. Tady vás nechtějí.“