V roce 1969, v době rozbíhající se normalizace, ještě proklouzlo pár knih od autorů, o jejichž vydání by o pár měsíců později již vůbec nebylo možné uvažovat. Třeba překlad od Hedy Margoliové Kovályové, jež již tehdy mířila do exilu za oceán. Kurióznější než jméno překladatelky, exkomunistky, vdovy po popraveném v procesu se Slánským, ovšem byla kniha samotná. Jmenovala se Egyptologové a šlo o typickou anglickou frašku o pánech provozujících Egyptologickou společnost, jež jim svou tajemností umožňuje maskovat mimomanželské zálety.

Jméno autora Kingsleyho Amise čeští čtenáři již znali. Pozoruhodné ale bylo, že měl spoluautora. Jmenoval se Robert Conquest. Nemám knihu po ruce a nevím, co o něm nakladatelství Odeon čtenářům sdělilo – asi mnoho ne, Kingsley Amis byl dostatečnou zárukou dobrého čtení. Takže netušili, že se potenciálně jednalo o jeden z největších literárních skandálů roku. Robert Conquest totiž pouhý rok předtím vydal knihu Velký teror. Byla to historie Stalinových čistek a vraždění tak drtivá a přesvědčivá, že po ní na Západě do značné míry skončily pochybnosti o povaze stalinismu a hlavně o tom, zda byl deformací, anebo pokračováním leninismu. Zbytek těch pochybností umlčelo až západní vydání Souostroví Gulag v roce 1973; proto také Timothy Garton Ash nazval Conquesta „Solženicynem před Solženicynem“.

Nejcitovanější (a nepravdivá) historka

Velký teror vyšel česky až v roce 2012. V roce svého původního vydání by byl příliš velkým soustem i pro zdejší reformní komunisty – pro část pokrokového publika na Západě jím tehdy byl a dlouho být nepřestal. Pozdějšího poradce Margaret Thatcherové jistý člen sovětského politbyra označil za „antisovětčika číslo jedna“. Poláci se mohou pochlubit tím, že mu v roce 2010 udělili státní vyznamenání. Jen u nás mu ale vyšla kniha v roce 1969. Bylo by zajímavé vědět, jak k tomu tehdy došlo. Robert Conquest zemřel 3. srpna ve věku 98 let.

Nejcitovanější historka, která se o Conquestovi vypráví, je nepravdivá: Když ho nakladatel požádal, aby pro nové vydání Velkého teroru, již po konci studené války, přišel s novým názvem, Conquest měl navrhnout „Já vám to říkal, vy zas…. hlupáci“. Jak však upozornil sám Conquest, historku si vymyslel Kingsley Amis. Ale Conquest ji prý měl rád. Nám připomíná několik podstatných okolností. Mezi Conquestovými blízkými přáteli byla řada literátů – vedle Amise hlavně básník Philip Larkin – a Conquest sám byl také básník. Vedle lyriky rád psal i žertovné limeriky, jež si spolu s Amisem a Larkinem celý život vyměňovali. Kromě toho napsal i jeden sci-fi román a spolu s Amisem redigovali několik antologií sci-fi. Byl to tedy muž mnoha talentů a profesí. Jak napsal Michael Weiss v nekrologu pro internetový časopis Daily Beast, „byl historik, romanopisec, literární kritik a básník“, který „uměl předvádět kvality všech těchto čtyř rolí zároveň. Ve století přemrštěné specializace se věnoval mnoha předmětům na expertní úrovni, přičemž zpravidla převyšoval ty, kteří se věnovali jen jednomu.“

Conquest na svých vývodech a odhadech ve Velkém teroru po otevření sovětských archivů nemusel v podstatě nic měnit. Jeho odhad počtu Stalinových obětí, mezi patnácti a dvaceti miliony, je dnes všeobecně přijímaný. Přitom k němu dospěl bez sovětských archivů – na základě svědectví emigrantů, literárních děl, kritické interpretace sovětských oficiálních zdrojů a demografických dat.

Conquest napsal řadu dalších prací o Sovětském svazu, nejznámější z nichž byla Žeň smutku (Harvest of Sorrow) o ukrajinském řízeném hladomoru. Jak se k tomu dostal? Podobně jako řada nejpronikavějších kritiků komunismu byl i Conquest bývalý komunista. Stal se jím ovšem v devatenácti letech na univerzitě a vydrželo mu to pouhých osmnáct měsíců. Za války byl vyslán jako styčný důstojník k bulharským partyzánům (historik, který na své mládí vzpomíná jako na dobu, kdy „kromě napsání dvou esejí týdně nikdy nesáhl na pořádnou práci“, se při rekonvalescenci po zranění naučil bulharsky).

To, co v Bulharsku za války a pak po ní jako diplomat viděl, z něj navždy učinilo antikomunistu. Po návratu pracoval v tajné sekci ministerstva zahraničí, jež měla na starosti čelení sovětské propagandě (ano, poválečná britská labouristická levicová vláda byla antikomunistická). Sekce se jmenovala Information Research Department a její pracovníci se mimo jiné věnovali i tomu, že své analýzy zprostředkovávali na důvěrné bázi vybraným novinářům a opinion makerům doma i v cizině. IRD také společně s americkou CIA tajně financovala vydávání antikomunistických knih a časopisů. Na prvním místě mezi nimi byl britský časopis Encounter.

Doba se změnila a s ní i způsoby komunikace, ale lidé, kteří se za peníze EU chystají čelit ruské propagandě, by se měli s Encounterem seznámit. CIA se díky tomu, že netrvala na ideologické čistotě a měla šťastnou ruku na spolupracovníky, podařilo vybudovat ne dobrý antikomunistický časopis, ale zkrátka a prostě přední kulturní časopis, kde se odehrávaly zásadní ideové debaty doby. Přispíval do něj i Conquest, který už odešel z ministerstva zahraničí na London School of Economics a později na volnou nohu – jak texty o komunismu, tak i kritikou a poezií. Odhalení zdroje peněz v roce 1966 těžce poškodilo prestiž časopisu, jež se už nikdy úplně nevzpamatovala, i když vycházel až do roku 1991. Řada autorů včetně šéfredaktora Stephena Spendera do něj přestala přispívat, přestože o financování CIA do té doby nic nevěděli a nic jim nezavdávalo důvod k pocitu, že jsou ideologicky manipulováni.

Lze chápat, proč může někomu připadat intelektuálně deklasující psát (byť nevědomky) za peníze státu či tajných služeb. Ale příznačné je srovnání s pověstí intelektuálů a umělců z druhého konce politického spektra. Pro „rudé“ scenáristy a herce v Hollywoodu, špiony, komunisty, kteří hájili Stalina a SSSR nejen v době „jednotné fronty“, ale až do Chruščovova projevu v roce 1953, invaze do Maďarska v roce 1956, či dokonce invaze do Československa v roce 1968, se vždy nějaká omluva nebo polehčující okolnost našla. Loajalita cizí mocnosti a vražedné ideologii byla stravitelnější než nevědomé zapletení se s vlastní či spojeneckou vládou – protože ta první byla pokroková, kdežto ta druhá buržoazní.

Conquest ovšem nenaplňoval představu profesionálního antikomunisty. Asi díky tomu, že ho vedle komunismu zajímala řada jiných věcí a stejně tak ho řada jiných věcí iritovala. S Amisem a Larkinem ho spojovalo to, že ač patřili zcela své době, nenaplňovali představu avantgardních umělců a neměli avantgardu rádi. Měli respekt k řemeslu (odtud láska k pevné veršové formě limeriku – jak napsal Amis, je projevem „pečlivého, svědomitého řemesla, radosti z překonávání dobrovolně uložených překážek s elegancí a bez viditelného úsilí“) a nesnášeli pozérství.

Proto třeba snadněji odpustili zapletení se s nacismem P. G. Woodehouseovi než Ezru Poundovi. Protože Woodehousovy humoristické romány o Jeevesovi se nacházely ve stejné zábavné literární tradici jako Amisovy romány, kdežto avantgardní básník Pound byl pro ně pozér (a navíc, jak si Conquest neodpustil doložit, měl chyby ve svých odkazech na antickou mytologii).

Pec nám spadla, ale pozpátku

Conquest dal své nechuti k uměleckému pozérství průchod v recenzi Kubrickova filmu Dr. Divnoláska: „Je jedním ze znaků naší kultury, a to nejen ve filmu, že člověk, který má schopnost vytvořit dobré, neokázalé umělecké dílo, je místo toho nafoukne nápady a triky, které samy o sobě nedávají smysl, a nadto se ještě míjejí s obsahem díla. Potenciální lyrik nebo romanopisec si snadněji získá pozornost, když napěchuje stránky velikášskými, nesmyslnými symboly a kýčovitými originálnostmi. Dramatik nahradí mluvené slovo verbalizovanými skřeky anebo nacpe postavy do popelnic či si nárokuje společenskou relevanci nepochopenými sociálními poselstvími z třetí ruky. Všichni takoví lidé by mohli vytvořit něco lepšího, byť by získali méně pozornosti.“

A jinde si postěžoval, že anglosaská poezie trpí tím, že považuje za estetiku „novoty slovníku, zmrzačenou syntax a podivnosti jazyka. Když přeložíme Pec nám spadla do sanskrtu a přečteme to pozpátku, básnička tím nejen nic nezíská, ale naopak ztratí jedinou kvalitu, kterou měla.“

Conquest rozhodně neměl rád totalitní ideologie a západní intelektuály, kteří jim propadali, ale nechápal to primárně jako problém ideologický. Příčinu viděl v tom, že mezi těmi, kdo by měli takovým věcem rozumět, teorie nahradila znalosti. A za relevantní znalost v tomto případě považoval znalost historie, jejíž úpadek ho trápil. Když se v roce 2002 zamýšlel nad šokem z teroristických útoků z 11. září, napsal: „Společnost měla málo znalostí o mentálním světě mimo americkou či západní zkušenost, zejména o mentálním světě nepřátel demokratického způsobu života. Jedním z důsledků byl předpoklad, že nepřátelé západní kultury je možné získat dobrou vůlí, a když se to nezdaří, je na vině Západ.“

Příčinou bylo upozadění historie ve vzdělání, která byla „nahrazena všemožným teoretizováním, jež odvádělo pozornost od reálného světa“. A cituje historika Michaela Howarda, že „často intelektuálně brilantní lidé, školení v právu, ekonomii, případně politologii“ zavedli vlády do slepých uliček, „protože naprosto nemají ponětí o historickém pozadí, o kulturním univerzu cizích společností, jimiž se musejí zabývat. Je to vědomí, jež nenahradí sebevíc strategických nebo ekonomických analýz či technik krizového managementu a řešení konfliktů.“

„Božská Thatcherová...“

Conquest, Amis i Larkin měli v Británii společného nepřítele v demokratizaci vysokoškolského vzdělání, jež prosazovala labouristická vláda (Amisovy osobní zkušenosti z působení na provinční univerzitě se promítly do jeho slavné prvotiny Šťastný Jim). Předpokládali – z důvodů, jimž my dnes bohužel dobře rozumíme –, že demokratizace a expanze povede k úpadku standardů. Conquest si z Amise, který zůstal progresivistou o něco déle než on, utahoval, jak může být takový pokrokář, když jde o kolonie, o nichž nic neví, ale reakcionář, když jde o univerzity. To pak zobecnil v Conquestův první zákon: „Obecně platí, že každý je reakcionář v oblastech, o nichž něco ví.“

To byl také vedle antikomunismu jeden z důvodů, jež tyto původně liberální intelektuály přivedl do tábora Margaret Thatcherové. „Božská Thatcherová hodlá zeštíhlet univerzity,“ referoval Larkin Amisovi po setkání s premiérkou v roce 1981. „Žádná se nezruší (škoda!)...“ Thatcherová konzultovala s Conquestem politiku vůči Sovětskému svazu. Zdůrazňoval jí zejména, že sovětský režim je historicky vyřízený.

Conquest zůstal až do konce života na evropského konzervativce netypickým optimistou, vždy dychtivým poznávat nové věci (však se také přestěhoval do Kalifornie). Nikdy neoslňoval jako avantgardní umělci nebo revolucionáři – leda vtipem a kanadskými žertíky, které na sebe s přáteli neúnavně chystali. Nikdy se nestal ikonou jako Che Guevara (k tomu měl nejblíž jeho velký vzor George Orwell). Nezanechal po sobě nic takového jako historickou školu. Ale inspiroval řadu lidí v literatuře, historii, novinařině a příbuzných oblastech, kteří si od něj odnesli respekt k faktům, službu faktům a úctu k obyčejnému řemeslu, ať už se zabývají čímkoli.