Polský Instytut Pamięci Narodowej získal několik balíků archivních dokumentů. Jeho ředitel Łukasz Kamiński následně oznámil, že mezi archiváliemi, které nabídla ke koupi za více než 650 000 korun vdova po komunistickém ministru vnitra, je i originál svazku agenta polské Státní bezpečnosti s krycím jménem Bolek, kterým byl nositel Nobelovy ceny míru a bývalý polský president Lech Wałęsa.

Nejde o žádné bombastické odhalení, o jeho spolupráci se po roce 1990 mluvilo mnohokrát a kniha, která tuto etapu jeho života mapuje, vyšla již před mnoha lety. V roce 2000 jej speciální „lustrační soud“ všech obvinění zprostil. Pro badatele, kteří se o problematiku tajných služeb východního bloku zajímají, byla spolupráce agenta Bolka poměrně jasnou záležitostí. Pokud agent spolupracoval několik let, jeho udání se postupně rozšířila do mnoha svazků, byla zapsána do jednacích protokolů a spolupráce každého agenta byla mnohokrát probírána na poradách nejrůznějších úrovní vedení tajné služby. Skoro by se chtělo říct, agenta v archivu neutajíš. Doposud Wałęsa podpis závazku nebo jakoukoli spolupráci odmítal. Originály dokumentů jej ovšem usvědčují ze lži.

Není v tom ostatně sám. Někdy je mi až stydno, když sleduji dospělé lidi, jak lžou a vykrucují se jako malí kluci chycení v samoobsluze s kradenou čokoládou a vymlouvající se, že si ji chtěli doma jen prohlédnout a potom by ji vrátili. Když se o své neoprávněné vedení v evidenci soudil agent Honza, dozvěděli jsme se od něho, že „byl sice zbabělec, ale nebyl svině“. Soud pochopitelně vyhrál. To agent Mirek nám zase sdělil, „že byl s děvkou v bordelu, ale na pokoj nešel“. Sice se zatím nesoudil, ale trochu to připomíná Billa Clintona, co kouřil marihuanu, ale nešlukoval a měl sex, ale nesouložil. To agent Jíra o sobě napsal: „Skutečnost, že jsem s příslušníky StB mluvil, když o to projevili zájem, jsem nepovažoval za spolupráci.“

Jediným srovnatelným případem v Česku je pravděpodobně v roce 2008 publikované udání, které učinil mladý komunistický student Milan Kundera v roce 1950. Udal tehdy člověka, o kterém věděl, že přišel ze zahraničí a má cizí doklady. Jsem si plně vědom, že tady jde o chvilkové selhání a každé srovnání je problematické, ale toto udání mělo tragické následky. Uvádím ho zde kvůli reakci, jaká se objevila v médiích. Lidé, kteří se nikdy nezajímali o dokumenty StB, případně o nich věděli velmi málo, s nesnesitelnou lehkostí radili, jak a co se mělo udělat jinak. Před několika měsíci vydal časopis Revolver Revue vynikající shrnutí celé aféry. „Pokus učinit z Milana Kundery podlého člověka je dnem, k němuž se stávající česká politická kultura dosud prokutala. Těžko říct, zda to jde ještě i hloub. Paústav kvůli tomu dříve či později zanikne...“ Psal Jakub Patočka. Milan Uhde psal o spiknutí Kunderových nepřátel a přisadit si samozřejmě neopomněl ani Petr Uhl. Korunou celého tažení proti historickým dokumentům bylo prohlášení jedenácti významných světových spisovatelů, z nichž čtyři byli nositeli Nobelovy ceny. Psali: „Byla rozpoutána pomlouvačná kampaň s cílem pošpinit pověst Milana Kundery obviněním, že se v roce 1950 v době svých studií v komunistickém Československu dopustil udání.“ Ani jeden ze signatářů prohlášení neuměl česky, nečetli žádný dokument, pouze podlehli emocím a přáním. Sám Kundera reagoval daleko rozumněji. Prohlásil obvinění za nepravdivé a zjistil si, jakými dokumenty a svědectvími v jeho případu disponuje ÚSTR. Celkem rozumně se na základě zjištěného rozhodl svoji čest před soudem neobhajovat.

Před dvěma lety jsem se při projednávání případu agenta Bureše, který měl spolupracovat se StB, dozvěděl, že většina svazků Státní bezpečnosti je zfalšovaná. Tvrdí to osoby nejpovolanější, tedy sami padělatelé, kteří se tak dopustili několika trestných činů. To jim však nebrání vystupovat před soudy v roli svědků a lhát, až se jim od úst práší. Na moji poznámku, jak si mohl příslušník StB vymyslet udání, které se posléze ověřilo jako pravdivé, jsem se od advokáta dozvěděl, že řídící důstojník agenta Bureše kryl identitu svého zdroje sám před sebou. Ve většině sporů o spolupráci s tajnou bezpečností byl scénář podobný, estébáci si vše vymysleli, čímž se dopustili trestných činů, které jsou již promlčené – a chudáci oběti aby se nyní domáhali očištění. Ještěže většina soudců, kteří tyto spory rozhodují, byli dříve členy KSČ, a tak mají pochopení.

Agent Bolek posunul laťku absurdity zase o kousek výše. Po mnohaletém zatloukání přiznal, že fiktivní spolupráci podepsal. Přišel za ním totiž důstojník tajné služby, sdělil mu, že se stávkujícími velmi sympatizuje a že má takový drobný malér. Ztratily se mu peníze na vyplácení agentů, a jestli by mu tedy Lech nechtěl pomoci a nepodepsal fiktivní spolupráci a fiktivní účtenky na obdržené fiktivní odměny, bude podávat fiktivní zprávy a on jej bude fiktivně řídit. Jak se umluvili, tak se i stalo. A kdo nevěří, ať tam běží.

Autor je badatel, bývalý pracovník ÚSTR