Když nedávno vyšel česky už posedmé Werfelův román Čtyřicet dnů, znovu se mluvilo o sto let starých zločinech proti Arménům. Ve stejné době a ve stejné části světa se odehrály i další masové vraždy, o nichž se nehovoří dodnes. Cosi o nich vědí asyrští křesťané, kteří v těchto týdnech přijíždějí jako azylanti do Česka.

Vraždy Arménů se odehrávaly v letech 1914 až 1920 během rozpadu Osmanské říše a výbuchu tureckého nacionalismu. Obětí násilností byli také Řekové. Jednak ti anatolští, kteří žili na tureckém pobřeží, v místech, odkud dnes vyplouvají syrští uprchlíci. Ale také mnohem méně známí Řekové pontští, žijící na severovýchodě Turecka při černomořském pobřeží. Občas tyto násilnosti zasáhly i Slovany nebo Gruzínce.

Vůbec nejvíce zapomenutou skupinou jsou pak asyrští křesťané, etnicko-náboženská skupina náležející k církvím východního obřadu. Důvodů, proč se o jejich osudu nemluví, je celá řada. Bylo jich méně než Arménů a Řeků, méně jich také přežilo a během vraždění prakticky zmizela jejich elita, která by se mohla postarat o zprostředkování na Západě. Roli hrálo i to, že zatímco Řekové a po nich Arméni získali svůj stát, asyrským křesťanům se to nepodařilo. Ovšem nikoli proto, že by se o to nepokusili.

Minulost bez budoucnosti

Asyřané svou minulost odvozují od říše, jejíž počátky sahají 4000 let do minulosti. Je sporné, jestli opravdu navazují na starověkou Asýrii, spíše jde o snahu novodobého asyrského nacionalismu rozmanitou skupinu sjednotit společným příběhem. Je ovšem pravděpodobné, že lidé, kteří se dnes identifikují jako Asyřané, jsou potomky původního obyvatelstva Mezopotámie a okolí před příchodem muslimských Arabů.

Jejich identitu formuje ještě jeden důležitý historický okamžik. Jsou potomky skupin, které poměrně brzy přijaly křesťanství. Totéž platí pro Chaldejce, Aramejce, příslušníky syrské církve a další křesťanské skupiny. Když se během arabské expanze na sever v 7. století dostala Mezopotámie pod arabský vliv, obě kultury se setkaly, přičemž ta původní byla starší a rafinovanější. Arabští muslimové křesťany nevyhlazovali, křesťanští lékaři se například v abbásovském období stávali osobními lékaři vládců. Jakožto jinověrci byli ovšem znevýhodněni a vystaveni tlaku, aby se poarabštili a přestoupili na islám. Asyřané, kteří odolali, zčásti dosud hovoří dialektem východní aramejštiny, starověkého jazyka, kterým se na Blízkém východě běžně mluvilo, než jej vytlačila arabština.

Stali se tedy menšinou, zatímco ostatní se přizpůsobili Arabům, případně později Peršanům, Turkům, Kurdům a dalším příchozím. Část asyrských křesťanů však trvala na své identitě, zejména v oblasti na rozhraní dnešního Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu. Zažili také kulturní úpadek, náskok před ostatními nejen ztratili, ale sami se dostali na periferii. Před první světovou válkou se asyrské počty pohybovaly jen ve stovkách tisíc.

Během 19. století zažili Asyřané – stejně jako některé další menšiny – vlny násilností. Ty souvisely s otřesy, které provázely slábnutí a rozpad osmanské moci. Turecké úřady přicházely pod tlakem evropských mocností (včetně Ruska) o své balkánské državy a nechtěly totéž dopustit na opačné straně své říše. Nechaly proto volnou ruku podřízeným kurdským emírům, kteří pak masakrovali zejména asyrské vesnice. Turecko tím decimovalo potenciálně nebezpečné menšiny, místní Kurdové zas získávali půdu po Asyřanech. Na konci 19. století se přidal ještě sílící panislamismus turecké vlády, který vedl k násilnostem vůči všem ostatním vírám včetně křesťanů. Přitom už v polovině 19. století se západní země snažily přimět Turky k větší toleranci, i když tehdy se tomu ještě neříkalo vývoz demokracie a nikdo se za to nestyděl.

Národ, který zmizel

To nejhorší však Asyřany teprve čekalo. Když se Osmani dostali během 1. světové války do defenzivy, pokusili se konsolidovat svou východní frontu s Ruskem velmi brutálním způsobem. Obvinili křesťanské menšiny z kolaborace s Rusy a začali je deportovat a vyhlazovat. Arménský případ popsal Franz Werfel ve zmíněném románu Čtyřicet dnů. Mezi arménským a asyrským příběhem je řada podobností, ale i odlišností. Podobný je průběh, který zahrnoval hromadné zabíjení, znásilňování žen a nucené konverze (a podobně jako dnes ze strany Islámského státu prodej žen a dětí do otroctví). Podobné je i to, že zabíjeli nejen turečtí vojáci, ale i kurdské jednotky.

Jsou tu však i odlišnosti. V případě Arménů se násilnosti děly na příkaz centrálních tureckých orgánů. U asyrského případu pro to důkazy nejsou, pokud dokonce nepřišly opačné pokyny. Vraždění se však dělo ve vřavě války v oblasti bojové fronty, kam Istanbul nedohlédl. Změnu nepřinesly ani stížnosti diplomatů císařského Německa, kteří turecké spojence upozorňovali na špatné zacházení s křesťany.

Hlavním viníkem protiasyrských násilností zřejmě byl Rašíd Bej, guvernér provincie Diyarbakir, sám čerkeského původu. Asyřany zabíjely nejen turecké jednotky, ale i Čerkesové a zejména Kurdové. Těm šlo o to, aby mohli převzít po svých sousedech půdu, a to pokud možno tak, že se nebude mít kdo vrátit. Byli však prý i kurdští velitelé, kteří se na tomto postupu odmítali podílet. Část Asyřanů žijících v oblasti Salmasu našla úkryt u svých perských (muslimských) sousedů. Pro Asyřany nastalo nejhorší období, když Rusové museli ve východní Anatolii ustoupit a padla i arménská obrana. Asyřané byli pak zcela vystaveni turecké pomstě. Někteří z těch, kterým se podařilo uprchnout na jih do budoucího severního Iráku, se zas stali obětí arabských jednotek.

Turecko bylo sice nakonec poraženo, ale pro Asyřany byl výsledek tragický. Podle hrubých odhadů při masakrech zahynulo až 300 tisíc lidí, což mohla být skoro polovina celého národa. Ve srovnání s arménskými oběťmi, kterých bylo několikanásobně víc, natož pak ve srovnání s oběťmi celé 1. světové války nebyly asyrské ztráty takové, aby připoutaly dostatečnou západní pozornost. Přesto – anebo právě proto – nebyly ani poslední.

Asyrské Mnichovy

Zbylí Asyřané po 1. světové válce napjali všechny síly k tomu, aby se do budoucna co nejvíce zabezpečili proti nebezpečí ze strany silnějších sousedů. Na poválečná mírová jednání v Paříži dorazili i asyrští političtí představitelé a žádali nezávislost nebo alespoň co největší autonomii garantovanou velmocemi. Jeden z asyrských představitelů napsal: „Byli jsme představiteli Velké Británie, Francie a Ruska povzbuzováni k účasti na válce na straně Dohody (…) a to na základě slavnostních slibů nezávislého státu. Asyřané, kteří riskovali svou národní existenci a položili nesmírné oběti na oltář svobody, nyní žádají, aby byly tyto přísliby spojenců čestně splněny.“

V době, kdy se například Československu podařilo u velmocí prosadit svou existenci a výhodné hranice, Asyřané svůj pokus prohráli. Ukázalo se, že o zřízení asyrského státu není zájem na straně poražených, ale ani vítězů. Turecko odmítalo na své území vpustit asyrské uprchlíky, přestože skoro polovina původní asyrské populace žila na jeho teritoriu. Území, o které Turecko na Blízkém východě přišlo, měly teď spravovat Británie s Francií a připravovat vznik nezávislých arabských států. Britové plánovali mimo jiné vytvořit rozlehlý stát, který by zahrnoval většinu historické Mezopotámie od horního toku Eufratu a Tigridu až po Perský záliv daleko na jihu. Tak se zrodil Irák, jehož území bylo osídleno velkým množstvím různých národů a vyznání. Tragické důsledky tohoto plánu se projevují dodnes.

Koncepce vzniku velkých arabských států stála proti zájmům Turecka, ale i menších etnických a náboženských skupin, nejen Asyřanů. Naprázdno vyšli mnohem početnější Kurdové, kteří zůstali rozptýleni do několika států. Asyřané měli navíc smůlu v tom, že sice obývali velké území táhnoucí se od Středozemního može až po jezero Urmia u turecko-íránských hranic, ale jen na malé části tvořili nadpoloviční většinu. Jejich státní ambice tedy narážely nejen na záměry velkých států, ale i dalších menšin.

Zůstávali tak rozděleni mezi několik států, přičemž většina jich uvízla v novém Iráku. Britové Asyřanům ani nedovolili se pařížských jednání účastnit s tím, že nejsou rovnocennými hráči. Podle dohody ze Sèvres z roku 1920 měli ale „Asyro-Chaldejci“ dostat bezpečnostní záruky. Britové podle svého zvyku vytvořili podpůrné jednotky z domácího obyvatelstva, v nichž převažovali právě Asyřané. Potíž byla v tom, že tyto oddíly byly nasazovány i proti nespokojeným Arabům, což dále zesilovalo nenávist většiny vůči menšině.

Na začátku 30. let Asyřané už vnímali, že jim půda hoří pod nohama. Žádali Brity, aby jim umožnili nějakou formu nezávislosti nebo aby jim pomohli přesídlit jinam ještě před koncem mandátní správy. Irák se roku 1932 skutečně osamostatnil a byl přijat do Společnosti národů. Ještě předtím, na setkání asyrských představitelů v Mosulu v říjnu 1931, Asyřané jednoznačně odmítli setrvat pod iráckou vládou. Tehdejší asyrský patriarcha Mar Išaj Šimun XXIII. prohlásil, že „jsme si naprosto jisti, že pokud zůstaneme v Iráku, budeme během několika let vyhlazeni“.

Genocida na pokračování

Asyřané věděli, o čem mluví. Americký diplomat v Iráku Paul Knabenshue začátkem roku 1933 konstatoval, že veřejně projevovaná nenávist vůči Asyřanům má podobu „horečky“. Ta se blížila k tragickému vyústění. Rozbuškou byla falešná zpráva, že prý Asyřané zabili a zohavili irácké arabské vojáky. Během 7. až 11. srpna 1933 se odehrál masakr, při němž v oblasti Simele zahynuly až tisíce lidí a další tisíce prchly z domovů. Dnes je většina tamních „asyrských“ vesnic obydlena Kurdy.

Část Asyřanů prchla na západ do Sýrie, tehdy ještě pod francouzskou správou. Podle některých tvrzení právě masakr v Simele přiměl amerického právníka Raphaela Lemkina (původem polského Žida) k úvahám o zavedení pojmu genocida. V každém případě v témže roce Lemkin pronesl řeč před právním výborem Společnosti národů o „zločinu barbarství“ jakožto nové právní kategorii mezinárodního práva. Sedmý srpen je také mezi Asyřany připomínán jako den mučedníků. Společnost národů sestavila komisi, která v letech 1933–35 zkoumala možnost přemístění iráckých Asyřanů do bezpečí. Hovořilo se o Brazílii, Britské Guyaně nebo Nigeru – vše bez úspěchu. Nebyl naplněn ani plán na větší přesun do Sýrie.

Mezitím vypukla 2. světová válka, v níž právě asyrské jednotky hrály neznámou, ale ve skutečnosti výraznou úlohu. Asyřané pomáhali udržet britskou bezpečnost v Iráku v době, kdy dodávky mosulské ropy byly pro Londýn strategicky důležité a kdy bylo irácké území klíčové i pro spojení mezi britskými jednotkami v Egyptě a v Indii. Pomáhaly také zabránit převratu pronacistických sil v Iráku. Ještě méně je známo, že se asyrští vojáci účastnili i bojů v Itálii, Albánii a Řecku.

O mnoho lépe se Asyřanům nevedlo ani po válce. V Turecku asyrská komunita takřka přestala existovat. Její zbytky byly označeny za „semitské Turky“ a byla jim upřena jakákoli kulturní a jazyková práva. Totéž se stalo v 60. letech v Sýrii a v Iráku pod vlivem nacionalistické ideologie strany Baas, která se snažila o poarabštění menšin. V Iráku byly zakázány asyrské školy i asyrská (biblická) jména. Během protikurdské operace Anfal zahynuly i dva tisíce Asyřanů, zbourány byly desítky vesnic a kostelů.

Konec utrpení neznamenal ani pád Saddáma Husajna. Mocenské vakuum vedlo k vlně džihádistických útoků na kostely na severu Iráku i v Bagdádu. Vlastně to byl začátek konce novodobé asyrské komunity. Z odhadovaných 800 tisíc iráckých Asyřanů v roce 2003 jich dnes na místě podle odhadů zbývá asi polovina. Ti, kdo to před obsazením severu Iráku Islámským státem stihli, odešli do ciziny – od Ameriky až po Austrálii. Velké komunity žijí v Evropě, zejména v Německu, Francii a Švédsku, Asyřané žijí také v Izraeli nebo v Arménii. Odcházejí vlastně z míst, kde žili po několik tisíc let, a s nimi zaniká vzpomínka na jednu unikátní kulturu.

O jejich osudu se Západ dozvídá teprve dnes, paradoxně právě proto, že čím dál více Asyřanů žije v důležitých státech – v blízkovýchodním regionu jich dnes zůstává jen asi pětina. Západ se však na Asyřany nedívá jako na národ a váhá s uznáním jejich masakrů za jednu z genocid 20. století. Památníky obětem asyrské genocidy však stojí v Jerevanu a v Aténách, Arméni a Řekové se s Asyřany v této věci cítí být na jedné lodi.

Jaké je poučení z osudu Asyřanů? Jak pro koho. Jejich zánik ukazuje, že oblíbený mýtus o poklidném soužití národů na Blízkém východě před příchodem západních imperialistů nebo před zřízením Státu Izrael není pravdivý. Ukazuje se také, že malé národy v této části světa sice neměly za Osmanů ideální podmínky, ale arabský nacionalismus i různé druhy islamismu se svým tlakem na homogenizaci společnosti byly pro menšiny ještě horší. A v neposlední řadě platí, že národ, který včas nevyužil historické příležitosti vymoci si a udržet národní suverenitu, ztratil ji možná navždy.

Momentálně jsme svědky toho, jak se poprvé v historii naplňují ambice Kurdů být vlastními pány. V téže době jejich asyrští sousedé odcházejí navždy ze scény dějin.