Jednu dobu to vypadalo, že se stal jakýmsi distančním členem naší domácnosti, asi v tom ohledu nebyla jediná. Součást inventáře, pravidelně se opakující doba v rytmu života – Adolf Hitler. Typický obrázek víkendového odpoledne: doma je klid, děti se rozvalují v obýváku, v televizi k tomu běží dokument o Hitlerovi.

Zrovna ho nepřijímají na vídeňskou akademii, vyhlazuje Židy, řeční před soudem po neúspěšném mnichovském puči, ujímá se moci, uniká smrti po pokusech o atentát, rozhoduje se napadnout Sovětský svaz, hraje si se psem, píše Mein Kampf, hledá Kopí osudu, táta ho bije, střílí se do hlavy, řeční, řve, mává rukama anebo je založí, tiše přejíždí očima shromážděný dav, schovává za záda rozklepanou ruku, když v rozstříleném Berlíně naposledy vyznamenává děti v uniformách. Dostavoval se pravidelně, patku pečlivě ulíznutou a knírek čerstvě zastřižený, někdy dokonce na barevném záznamu. Hitler v barvě. Konečně. A nějak se ten zvyk drží, na málo věcí se v životě dá spolehnout stoprocentně, ale pravděpodobnost, že v okamžiku zapnutí televize běží alespoň na jednom kanále dokument o třetí říši, hraničí s jistotou dost natěsno.

Adolf Hitler se díky tomu stal jaksi domestikovaným. Rozložený na prvočinitele a skládaný zase zpátky, začleňovaný do různých vyprávění – tu jako obránce zájmů velkokapitálu, jindy zas revolucionář nebo okultnem fascinovaný pošuk. Stala se z něj samozřejmá součást veřejných debat, obrazového jazyka (všechny ty šprýmovně otitulkované verze scény se zuřícím Hitlerem ve filmovém Pádu Třetí říše) a ledasčeho dalšího. Je to taky jedna z mála historických postav, kterou všichni znají a názor na ni (s výjimkou pár extremistů) sdílejí. Zmínit ve veřejné debatě Hitlera a ty jeho nacisty může být přepjaté, zhusta nesmyslné a bůhvíjaké ještě, často to ale funguje – protivník ztiší hlas nebo rovnou zmlkne, není divu, že je tenhle argumentační manévr tak oblíbený.

Nejznámější hádanka ze všech

Všechna ta familiárnost, okoukanost, známost ale neznamená, že by Hitler ve veřejné imaginaci existoval jako skutečně plnokrevná figura, že by existovala skutečná postava Adolfa Hitlera, ne jenom tříšť detailů a dílčích charakteristik. Je to docela zvláštní, postava, která je předmětem tak široké fascinace, jež občas nabývá až nezdravé podoby, vlastně neexistuje. Někdo by ji musel nějakým způsobem dotvořit, aby skutečně vznikla. Málokomu se chce do něčeho takového pustit – musí být odrazující to vědomí, že dílo bude posuzováno mimořádně bedlivě a obvinění ze senzacechtivosti, nepřesnosti nebo nepřípadné empatie mohou zaznít hodně silně. A vytvořit takovou postavu taky předpokládá odhodlání být s ní a být v ní, navíc docela dlouhou dobu, což pro v obvyklé míře citlivého člověka nemusí být zrovna lákavá perspektiva. „Jeho život byl zkoumaný tak podrobně jako život málokoho jiného, jeho vnitřní jádro zůstává stále neproniknutelné. V jistém smyslu zůstane Hitler hádankou,“ napsal pro Guardian po zhlédnutí filmu Pád Třetí říše britský historik Ian Kershaw, autor respektovaného Hitlerova životopisu o dvou tisících stránkách.

Co s takovou hádankou? Pokud film zpodobňuje Hitlera jako plnokrevnou postavu, pak často zpodobňuje Hitlera na konci, v posledních dnech před sebevraždou v bunkru pod ničeným Berlínem. Je to v něčem až ideální situace pro dramatické dílo – sevřená na jednom místě, podepřená neviděnými, latentně ale přítomnými hekatombami mrtvých, prostoupená strachem a klaustrofobií, vědomím neodvratnosti konce. Podzemními chodbami v nich kráčí Hitler-troska, Vůdce ve stavu rozkladu, sbírka tiků, afektů a krátkodobých vzepětí. Hráli ho tak Alec Guinness (Posledních deset dní, 1973), Anthony Hopkins (Bunkr, 1981) a především Bruno Ganz (Pád Třetí říše, 2004), ten definitivní filmový Hitler, k němuž ta role zůstala přišitá možná víc, než by chtěl.

Pád, anebo?

Jistě proto, že to je filmový Hitler nejnovější a nejznámější, první německý, fyziognomie i témbr Ganzova hlasu jsou v tom filmu až znepokojivě blízké „originálu“. Způsob, jímž je postava ke konci prchajícího vůdce, navíc jako kdyby předjímal a respektoval ta Kershawova slova. Režisér Oliver Hirschbiegel a scenárista Bernd Eichinger se drží známých historických faktů, rekonstruují situace, jež byl v literatuře popsány, navíc ukazují Hitlera očima mladé a naivní (přesněji možná pitomé) sekretářky Trudi, což opravňuje nějakou fragmentárnost vykreslení figury nacistického vůdce. Zároveň ale tohle zpodobnění Hitlera snad i díky té necelistvosti dává divákovi možnost uvědomit si přítomnost toho nepostihnutelného, unikajícího vnitřního jádra, nechává zaznít tu hádanku. Možná nejsilněji v jedné docela nenápadné scéně – Trudi jde v noci chodbou, zastihne tam Hitlera, nehybně sedí v polotmě a není z něj vidět o moc víc než černá silueta, nehybná, zachmuřená tvář stažená v myšlenkách na cosi nevýslovného nebo v hrůze ze zející propasti.

Všechny ty informace a faktoidy, které se v souvislosti s Hitlerem člověk dozvídá z médií a populárních knih, ve srovnání s tímhle silným obrazem mohou působit jako sedativum, jež člověka srovná tváří v tvář čemusi nepoznatelnému a děsivému, co se přesto zcela nezpochybnitelně stalo. Ve scénách po Hitlerově smrti, jež zachycují útěk lidí, kteří v bunkru zbyli, průběžně práskají revolvery, jak přibývají sebevraždy – vlastně skoro automaticky, jako by mezi řečí. Vůdce kultu odešel, tak co my bychom si tu počali… Nastal Pád z titulu, definitivní rozklad. Alespoň tak to všechno na první pohled vypadá.

Při vícerém zhlédnutí ale v člověku může začít hlodat pochybnost, jestli naopak nesleduje zobrazení nějakého děsivého triumfu. Jestli se ten rozklepaný a rozeřvaný muž, nadopovaný vším možným, v hloubi duše nechtěl dostat právě tam. Do spleti betonových chodeb pod umírajícím městem, kde se propadne do vlastního stínu, zatímco k tomu bude hrát nepřátelské dělostřelectvo a jemu bude v krku kolotat cosi černého. Kde potká naplnění své nejvnitřnější touhy a roztřese se z toho uvědomění bázní a děsem, co nejde ukonejšit ani kulkou a kapslí s kyanidem.