Po impozantním „restartu“ česko-čínských vztahů, k němuž došlo v posledních dvou letech – návštěva ministra zahraničí v Pekingu (duben 2014), setkání českého prezidenta s čínským protějškem (říjen 2014) a účast téhož na vojenské přehlídce na náměstí Nebeského klidu (září 2015), návštěva českého premiéra (listopad 2015) –, a po ještě triumfálnější, ač dosti předčasné zprávě (viz níže), že by naši malou republiku mohl letos zjara navštívit sám prezident Si Ťin-pching, je, myslím, nejvyšší čas začít oddělovat zrno od plev.

Či přesněji rozlišovat v tomto případě mezi mediálními projevy státníků určenými české veřejnosti, voličstvu, a ukotvením těchto prohlášení v širším rámci čínsko-česko-čínské skutečnosti.

K jejímu lepšímu pochopení, tj. k přiblížení podstaty a funkčních struktur našeho budoucího nejbližšího obchodního partnera, jehož evropským investicím co nevidět posloužíme jako „hlavní hub“ (premiér Sobotka), je nejdříve zapotřebí připomenout něco z nedávné minulosti této dramaticky se rozvíjející země a zároveň nezapomínat, že mezi vedoucími představiteli našeho státu najdeme nemálo takových, kteří z mnoha důvodů do kulis tohoto dramatu nahlížet odmítají, a snad proto je před nepoučeným publikem bagatelizují.

Naštěstí má dnes český čtenář po ruce již dost kvalitních informací, s nimiž dokáže číst jak minulost, tak současnost Číny mnohem pozorněji a komplexněji, takže se kouřovými clonami politiků či zájmových skupin zmást nenechá.

Budování komunistického státu (1942–1976)

Velmi stručně řečeno, čínský komunistický režim vznikl ve chvíli, kdy se Mao zbavil přímého vlivu Moskvy v podobě zahraničních poradců Kominterny, nečínských důstojníků ve velení čínské rudé armády (Otto Braun), čínských absolventů moskevské Sunjatsenovy univerzity (Wang Ming a další), a poté, co z vedení na čas vyšachoval ty soudruhy, kteří ho v předchozích měsících z mnoha důvodů připravili o vliv uvnitř komunistické Osmé pěší armády (mimo jiné Čou En-laj, na kterého ještě narazíme…).

Maova cesta k absolutní moci začala během a po masovém úprku z Čínské sovětské republiky (založené v listopadu 1931 ve středojižním Ťiang-si), tzv. Velkém pochodu (říjen 1934 – říjen 1935), kdy se zbylé jednotky čínské rudé armády daly na ústup před ofenzivou vládních vojsk generalissima Čankajška. Zdecimovaná vojska již pod Maovým velením dosáhla po roce a asi šesti tisících kilometrech pochodu odlehlého, velmi hornatého kraje na severním pomezí centrální Číny, Jen-anu, kde též existovala sovětská enkláva, tj. pod vládou komunistické rady, založená v roce 1933 partyzánským velitelem Si Čung-sünem, mimochodem, otcem současného generálního tajemníka KS Číny a čínského prezidenta.

V červenci roku 1937 přichází japonská invaze, na komunistickou základnu se v té době stahuje velké množství vzdělané komunistické mládeže utíkající před Čankajškem a japonským agresorem. Mao využívá situace, a aby tuto novou krev vyučil správné doktríně, započne v květnu 1941 kampaň Za nápravu stylu práce, rozsáhlé, centrálně řízené politické akce, jejímž skutečným cílem je definitivě vyhnat z diskurzu republikánské ideály, Sunjatsenovy tři principy – nacionalismu, tj. dekolonizace, demokracie a sociální spravedlnosti – a nastolit režim stalinského typu, ovšem bez přímého dohledu Moskvy. Mao sáhl po sovětských metodách „nápravy myšlení“, tedy politického školení o „principech vědeckého komunismu“ vedeného ve skupinách a následovaného osobním zpytováním svědomí („jak dobře tuto doktrínu uskutečňuji ve vlastním životě“) a „bojem“, tedy veřejnou, kolektivní kritikou a sebekritikou každého školeného zvlášť. Teprve poté, co kritizovaný soudruh sepsal „plnou sebekritiku“ a ta byla přijata vedením, mohl se vrátit do řad skupiny. Pokud byla sebekritika odmítnuta jako neúplná či nepostačující, hrozil soud a trest. Celý mechanismus „označení správného myšlení – uznání chyby – vyloučení skupinou – podřízení se správnému myšlení – návrat do skupiny“ byl v čínské společnosti posílen faktem, že veřejná ztráta dostatečné vážnosti známá pod výrazem „ztráta tváře“ patří v civilizacích jihovýchodní Asie k nejtěžším potupám člověka. Samotná kampaň vyvrcholila v únoru 1942 a trvala až do října následujícího roku. Zemřelo při ní, tedy bylo popraveno, kolem deseti tisíc lidí. Jejím výsledkem nebyl jen Wang Mingův odchod do sovětského exilu, ale také první úspěšný pokus o ovládnutí stranického aparátu rozsáhlou ideologickou kampaní vedoucí k zásadním změnám v jeho řízení. Jen-an byl v té době prost útoků jak ze strany armád nacionalistických, tak japonských a i Stalin se v té době zabýval úplně jinými problémy. Mao Ce-tung měl volné ruce k přeměně sovětského, tj. kolektivního poradního orgánu v nástroj osobní moci, poslušný, nezpěčující se stroj řízený novou myšlenkou – svojí vlastní. Z generálního tajemníka ústředního výboru se stal předseda ústředního politbyra, party kompliců, vykonavatelů a katů.

Maovu postupu ovládnutí veřejného prostoru, médií, a tudíž i většinového diskurzu se dopodrobna věnuji nejen proto, že ho bude za svého života aktivně používat tak, aby skrze jiné, často anonymní prostředníky ničil své mocenské odpůrce (skutečné či potenciální), ale i z toho důvodu, že zůstane součástí čínské politické kultury i po své smrti. Tito zástupní činitelé jednají o to fanatičtěji, čím níže se nacházejí na žebříčku moci, čím méně znají své oběti. Mao během jejich řádění jen jako by blahosklonně shlížel na své ovečky, dával moudré rady, klidnil hru. První takovou totální kampaní byla antipravičácká kampaň z let 1957–59, při níž byli za pravičáky označeni všichni, kdo, obrazně řečeno, zvedli ruku na otázku, mají-li co říct k současnému dění ve společnosti. Zasáhla přes půl milionů lidí, v prvé řadě intelektuálů, zvláště pak oněch pár vysokých hodnostářů, kteří se Velkému kormidelníkovi osobně znelíbili – například tím, že ho někdy zkritizovali.

Po katastrofálním neúspěchu urychleného přechodu z agrární společnosti v socialistickou, průmyslovou, plně zkolektivizovanou ekonomiku, tedy po tzv. Velkém skoku vpřed (1958–61), na jehož následný hladomor zemřelo kolem čtyřiceti milionů čínských občanů (uváděna jsou i vyšší čísla), byl Mao Ce-tung nucen stáhnout se na čas do ústraní. Počátkem roku 1966 ho však role uctívaného vůdce bez vážné politické moci přestala uspokojovat a v květnu téhož roku začal rozhlašovat, že ve straně a vládě se nadále ukrývají agenti buržoazie, tedy vedoucí představitelé bránící mu v návratu, kteří úmyslně brzdí přerod socialismu v komunismus a svádějí naopak na scestí kapitalismu.

Nemilosrdná obnova strany správnou komunistickou ideologií s čínskými rysy, maoismem, se proto jeví jako nutná, propuká tzv. Velká proletářská kulturní revoluce, neřízený „třídní boj“, deset let chaosu, násilí a občanské války, během něhož se se vzácnou výjimkou armády zcela rozkládá státní aparát. Svého vrcholu revoluce dosáhla v letech 1968–69. Když se však ukázalo, že se namísto vítězství proletariátu rozpoutala regulérní válka mezi jednotlivými skupinami („nepřátelští elementi“ zakládali své vlastní gardy, takže se bojovalo o to, které jsou „rudé“), poslal Mao armádně-dělnické jednotky do kampusů, které byly definitivně zavřeny, a většina rudogardistů byla poslána ke kulturně-převýchovnému pobytu na venkov (během zhruba deseti let bylo takto „vysláno“ kolem 17 milionů mladých lidí, zpočátku bez nároku na návrat).

Tváří v tvář hrozbě národohospodářské kalamity a také posilujícímu vlivu tvrdého maoistického křídla, jehož řádění obnově státní ekonomiky neprospívá (Gang čtyř, jak byl později účelově nazván, „vedla“ Maova poslední manželka, bývalá herečka Ťiang Čching), povolává Mao zpět několik soudruhů, kteří se pod faktickým vedením umírněného premiéra Čou En-laje snaží lavírovat mezi ideologickými výbuchy maoistů a inercií státního aparátu. V roce 1972 je u premiéra diagnostikována rakovina močového měchýře, v březnu 1973 je coby první vicepremiér zpět povolán Teng Siao-pching, jenž se před maoisty a jejich pokusy o atentát ukrýval na armádních základnách svého ochránce, maršála Jie Ťien-jinga, v jihočínské kantonské provincii. Poslední roky Kulturní revoluce se nesou ve znamení boje mezi média ovládajícími maoisty a „staronovou“ generací předáků zaměřených především na udržitelný chod státu. V lednu 1976 umírá „lidem milovaný“ Čou En-laj, skomírající Mao, ale především Ťiang Čching a její klika zakazují jakékoliv veřejné projevy úcty, protože by to znamenalo krok zpět na cestě Kulturní revoluce (Čou En-lajova zdrženlivost byla pranýřována jako projev kontrarevolučního revizionismu). Teng Siao-pching, jako nejvyšší státník přítomný na jediné smuteční ceremonii 15. ledna, ve své řeči vyzvedává Čouovy přednosti citlivého, rozumného, umírněného politika, což je okamžitě interpretováno jako nepřímý útok nejen na maoisty, ale i na Maa samotného. Teng je v březnu oficiálně odstaven a poslán do rodného Kantonu, kde má očekávat další pokyny.

O měsíc později se ovšem stalo něco neočekávaného: na Svátek zemřelých, 4.–5. dubna, se na náměstí Nebeského klidu začali u Památníku Lidových hrdinů scházet obyvatelé hlavního města s tradičními papírovými květinami a také nejrůznějšími texty, vzkazy, dopisy oslavujícími památku zesnulého premiéra a nepřímo obviňujícími předáky Kulturní revoluce. Smuteční zástup čítal až dva miliony lidí. Když byla tryzna přes noc vyklizena a několik tisíc přítomných lidí zatčeno, došlo k ostrému střetu s policií. Za vůdce prokapitalistických nepokojů Ťiang Čching označila v domácím vězení přebývajícího Teng Siao-pchinga. Ten ovšem již připravoval svou odvetu. 9. září 1976 konečně umírá dlouho nemocný Mao Ce-tung. Již 6. října jsou vedoucí představitelé maoistů v jednom zátahu zatčeni za pomoci tehdejšího ministra obrany a místopředsedy ÚV KS Číny maršála Jie Ťien-jinga a několika dalších kompliců z řad bezpečnostních složek, vše se souhlasem úřadujícího premiéra a generálního tajemníka strany Chua Kuo-fenga. Následovala ohromná masová mediální kampaň proti „Gangu čtyř“ a veřejný soud přenášený rozhlasem po celé zemi. (Ťiang Čching byla odsouzena na smrt, trest zmírněn na doživotí. Později ve vězení spáchala sebevraždu.) Teng Siao-pching se díky osobním vazbám na armádní špičky i díky tomu, že ho Chua Kuo-feng potřeboval k potlačení případné maoistické reakce, dostal opět k moci: 22. července 1977 jsou mu vráceny funkce místopředsedy ÚV a místopředsedy armádního výboru. Na jaře roku 1978 se objevují první náznaky tání, tzv. pekingské jaro, kdy je na spontánně vznikajících tribunách, jakou byla Zeď demokracie v pekingské čtvrti Si-tan, dán prostor politické diskusi, jež ovšem záhy přesáhne hranice pouhé kritiky Kulturní revoluce a bude postupně zakázána.

Přednost vlastní krvi (1976–1989)

Tento poměrně podrobný popis posledních etap maoismu je nutný k pochopení základů současného politického režimu. Teng Siao-pching se totiž při budování nových pořádků opřel právě o těch pár věrných, kteří měli to štěstí, že přežili Kulturní revoluci (1966–76), během níž byli zdecimováni téměř všichni, kdo přetrpěli antipravičáckou kampaň z roku 1957. Destrukce mířila na celé rodiny. O tom, jak ostrý a osobní to byl boj, svědčí mj. skutečnost, že v roce 1968 rudé gardy na Maoův pokyn zatkly Tengova syna, vysokoškoláka Teng Pufanga, jenž při jedné z „vyšetřovacích“ seancí „vypadl“ z okna třípatrové budovy a poranil si páteř. Byl sice odvezen do nemocnice, jenže zde mu coby synovi kapitalistického nohsleda byla odmítnuta první pomoc, následkem čehož ochrnul (ze svého handicapu ovšem vytěžil, dá-li se to tak říci, další politickou kariéru: v roce 1984 inicioval Státní fond pro tělesně postižené a o čtyři roky později založil Čínskou federaci tělesně postižených, jejímž se stal také prvním předsedou). Dalším příkladem z mnohých budiž umučení Čou En-lajovy adoptivní dcery, divadelní režisérky Sun Wej-š’, a to v samých počátcích Kulturní revoluce, na přímé rozkazy Ťiang Čching. Její utrpení trvalo po sedm měsíců, Ťiang Čching dokonce zařídila, aby Čou zatykač vlastní dcery podepsal, a nakonec přikázala, aby bylo tělo mrtvé sokyně zpopelněno a rozprášeno dříve, než si ho pozůstalí vyžádají.

Teng Siao-pching se tedy obklopil lidmi, kterým mohl důvěřovat. Tento úzký okruh starších mužů, povětšinou bývalých partyzánských velitelů z dob protijaponského odboje a občanské války s Čankajškem, byl lidově nazván „Osm stařešinů“. Většina zásadních rozhodnutí tehdy probíhala hlasováním na jejich zasedání. Teng si moudře neuzurpoval žádnou z vedoucích funkcí, zůstával v pozadí, vládl vlivem jako „nejvyšší vůdce“ Číny, neoficiální titul faktického vládce ČLR.

V listopadu 1978, po zklidnění vod uvnitř strany, podnikl cestu do jihovýchodní Asie a setkal se s premiérem Singapuru, mimochodem čínského původu, Li Kuang-jaem. Tato návštěva Tenga hluboce poznamenala, v Singapuru očividně našel důkaz, že koexistence silné, prosperující ekonomiky a autoritativního státu je možná. Značně vyčerpané čínské hospodářství postavené na státních velkopodnicích a lidových komunách bylo třeba zdynamizovat, vnést do něj konkurenci, tržní uvažování. Tomu však bylo nutné se naučit. Je třeba mít stále na paměti, že Teng po Maovi nemohl jednat sám a autoritářsky, musel hledat konsensus, a Osm stařešinů bylo ze své podstaty spíše konzervativního ražení. V letech 1977–80 dal Teng rehabilitovat jisté množství za Kulturní revoluce odstavených funkcionářů, které znal z doby Jen-anu a partyzánského odboje a jimž, po formálním očištění ze všech nařčení (v čínské kultuře velmi důležitý, symbolický krok), nechal svěřit důležité politické posty. Byl to již zmíněný Si Čung-sün (otec dnešního prezidenta Si Ťin-pchinga), nově jmenovaný první tajemník strany v kantonské provincii a guvernér zároveň (dnes se již tyto dvě funkce nekumulují), jenž na jaře ’79 Tengovi navrhl, aby se na území jeho provincie otevřely tzv. zvláštní ekonomické zóny (Kanton a Šen-čen), v nichž by po vzoru nedalekého Hongkongu mohly zahraniční firmy otevřít továrny a spolu se zkušenostmi a technologiemi přinést finančně vysáté zemi i kýžený devizový kapitál. Podle Teng Siao-pchingova plánu měla jít jistá politická reforma ruku v ruce s ekonomickou, jenže přesně v tomto bodě počal proces transformace skřípat.

Starší generace aparátčíků se s myšlenkou politické liberalizace nedokázala smířit, byla to pro ně cesta do pekel buržoazního parlamentarismu. Vláda jedné strany se zvláště od okamžiku, kdy do země začal přitékat zahraniční kapitál, pro vysoce postavené straníky stávala velmi lukrativní, existenciální záležitostí. Zasloužilí členové Tengova nejbližšího poradního sboru se nechali slyšet, že by pro stabilitu systému bylo naopak lepší, kdyby klíčové posty státního aparátu (politického, především však finančního a ekonomického – budoucnost země) obsadily osoby z přízně, protože jen vlastní krev zůstane nakonec loajální. A tak se také stalo. Několik rodinných klanů si postupem času, díky naprosté neprůhlednosti rozhodovacího procesu, rozdělilo klíčová místa kontrolující finanční toky nejrůznějšího charakteru. Lidově se těmto synům, dcerám, synovcům, vnukům, zeťům či snachám zasloužilých, Tengem rehabilitovaných komunistů říká Strana (rudých) princů.

Nejedná se pochopitelně jen o pár neviditelně napojených jedinců, ale o širokou pyramidální strukturu, která proto, aby byla efektivní, nutně sbíhá až do spodních pater exekutivy. Liou Siao-po (Nobelova cena míru za rok 2010, odsouzený v roce 2009 na jedenáct let žaláře za „podezření z vybízení k rozvratu státní moci“) to velmi trefně nazval „privatizací mocenského aparátu“. Jean-Pierre Cabestan ve své monumentální studii Čínský politický systém – nová autoritářská rovnováha tento druh vlády definuje jako „patricijskou plutokracii“. V takovém prostředí je zbytečné hovořit o korupci, neplatí v něm zákony, právo je vymahatelné jen v zájmu moci, není tedy proč a koho korumpovat. Vše je obchod a každý, kdo se ho účastní – od nejnižší po nejvyšší úroveň –, dostává své úrovni odpovídající dividendu (čím méně prostředníků, tím lépe).

Na jaře roku 1989, po skonu bývalého proreformního generálního tajemníka strany Chu Jao-panga, odstaveného v roce 1987 na nátlak Osmi stařešinů a armádní generality (jelikož mimo jiné plánoval prošetřit působení rodinných příslušníků ve státních a polostátních firmách a navrhoval dočasné snížení zbrojního rozpočtu), se ve vysokoškolských kampusech zvedla další vlna nevole a studenti opět šli protestovat na náměstí Nebeského klidu. Nikoho nepřekvapí, že se Stařešinové ve své většině postavili za vyhlášení stanného práva a ozbrojené vytlačení protestujících z ulic. Bránili jen zájmy svých rodin (rodu tehdejšího premiéra, ultrakonzervativního Li Pchenga, nejhlasitějšího zastánce ozbrojeného zásahu, se například podařilo zajistit si monopol ve státní energetické síti).

Po krvavém masakru v červnu 1989 se ke slovu na chvíli dostali opět staří maoisté a stoupenci návratu k tvrdé stranické linii. Ekonomický boom druhé poloviny 80. let však již stačil jasně ukázat, že maoismus lepší život nepřinese. Starý Teng na jaře roku ’92 sice dávno opustil své funkce, přesto ještě symbolicky ukázal, kde leží skutečný zájem národa. Podnikl velmi okázalou „cestu na Jih“, tam, kde to všechno začalo – do Kantonu, Šen-čenu a Šanghaje –, na níž několikrát jako stále platný a uctívaný „nejvyšší vůdce“ prohlásil, že jím zvolená politika „reforem a otevření se světu“ je jediné možné řešení. Státní ústřední média však byla opět v rukou Tengových soků. Generální tajemník Ťiang Ce-min zprvu Tengovu iniciativu nepodporoval, avšak když ji vydatně pokryly noviny a televize v jeho drahé Šanghaji a když se zpráva lavinovitě šířila populací vystrašenou z možného návratu maoistů, Ťiang vydal několik měsíců po cestě na Jih pokyny k jejímu velebení a popularizaci (a zajistil si tak do té doby nejisté následnictví).

Tengova parta sice zvítězila – ekonomické reformy, privatizace, otevření finančních trhů a polosoukromého bankovnictví dostávají opět zelenou, avšak pod jednou podmínkou: fakticky se upustí od druhého pilíře zamýšlených reforem, těch politických.

Čínská expanze a my (1993–2016)

Od té doby se HDP pohybuje v černých číslech, stát bohatne a (na rozdíl od Ruska) silně investuje do nejrůznějších infrastruktur: životní úroveň stoupá závratnou rychlostí, zvláště pak v oblastních ekonomických centrech, nad kterými docela nepokrytě vládnou místní představitelé strany a vlády spříznění s provinčními a centrálními úrovněmi pyramidy. Jak říká prezident Zeman ve svém památném rozhovoru o restartu česko-čínských vztahů a krtečkovi: je to win-win situation. Členové Strany rudých princů pohádkově bohatnou, jejich děti studují na nejlepších světových univerzitách (nyní je v oblibě Harvard a Stanford), usazují se v USA či Evropě.

Občas se přistřihnou křidélka tomu, kdo svou movitost dává najevo až příliš okatě (ale musí to být opravdu nezřízené) či svým nebezpečným „obchodním“ jednáním ohrozí obchody vyšších pater. Děje se tak většinou po výměně ve vedení strany a vlády, od odstoupení Ťiang Ce-mina, od roku 2003, dvakrát. Současný prezident Si Ťin-pching (sám vzešlý z Princů) vzal po nástupu do funkce boj s korupcí státních funkcionářů opravdu za svůj a ze všeho nejdřív zničil kariéru mocipána jednoho z nejbohatších průmyslových regionů, člena politbyra a tajemníka stranického výboru v Čchung-čchingu, Po Si-laje (syna jednoho z Osmi, legendárního generála Po I-poa), s nímž padla i celá rozvětvená „rodina“ včetně ochránce Čou Jung-kchanga, dalšího člena politbyra a šéfa Ústřední politické a právní komise dohlížející na vnitřní bezpečnost (v jeho gesci byly například olympijské hry v Pekingu či Expo v Šanghaji). Oba byli vyloučeni ze strany a dostali doživotní tresty. Když se ovšem zjistilo, že i rodina prezidenta Si Ťin-pchinga vlastní majetek v hodnotě přes půl miliardy dolarů, rozsáhlé nemovitosti v Hongkongu a že manžel jeho starší sestry, pan Teng Ťia-kuej, je jedním z těch, kdo svůj kapitál řídí z oněch tolik haněných offshorových účtů (odhaduje se, že od roku 2000 se z Číny odklonilo dohromady úctyhodných 2–3 bilionů dolarů, počet čínských majitelů těchto účtů v dostupných statistikách jasně vede), byl tentýž den zablokován přístup k daným internetovým médiím. Ještě minulý týden se v Hongkongu „ztratil“ pan Le-e Po, vydavatel titulů rozkrývajících rodinné poměry uvnitř Strany princů, které si občané ČLR rádi z Hongkongu vozí…

Číně se přes kolosální export do subsaharské Afriky nedaří zbavit nadprodukce, to ovšem nelze říci o přebytku kapitálu drženého jak státními a polostátními firmami, tak soukromými investory, kteří z polostátních firem v průběhu 80. a hlavně 90. let vzešli. Krizí pochroumaný Západ a především Evropa, dlouhý pád eura (čínský jüan je tradičně svázán s americkým dolarem), zajímavé pobídky západních státníků vůči čínským investicím přinesly své plody. Od nástupu dvojice Chu Ťin-tchao / Wen Ťia-pao (2002) došlo k pomalému, ale jistému zintenzivnění čínských přímých zahraničních investic, tyto od vlády Si Ťin-pchinga (2012) ovšem prošly skutečným boomem – jen za rok 2014 dosáhly 4,1 miliardy dolarů ve Velké Británii, 3,5 v Itálii, 2,3 v Nizozemí, 2 miliard v Portugalsku, 1,6 v Německu (v letech 2011 až 2016 se oproti předchozímu pětiletému období ztrojnásobily; do Česka zatím přiletělo „jen“ 50 milionů dolarů).

Pro čínské finanční (politické) špičky je to v době silné vnitrostátní recese velmi dobrá příležitost, jak nechat cirkulovat a profitovat volný kapitál a zároveň získat podíl na nejlukrativnějších západních trzích. Takto investované peníze navíc již nelze spojit s žádnými odklony, všimným, výpalným apod. a k nezaplacení je i vylepšení vztahů se západními mocnostmi, jež čínským polostátním a soukromým investorům samy a s úklonou otvírají brány ke klíčovým až strategickým oblastem státního průmyslu, jaderným elektrárnám a palivům (Británie, Francie), rozvodovým či dopravním sítím (Portugalsko, Španělsko, Srbsko) nebo k nemovitostem (Itálie).

Úzké osobní vazby nejvyšších stranických a státních představitelů s naprosto neprůhlednými investičními skupinami nejsou v Číně žádným tajemstvím, ale informace o nich jsou masivně blokovány, whistlebloweři zneškodňováni. Konečně i šéf u nás známé firmy CEFC a poradce českého prezidenta, pan Ye Jianming, je rudým princem, vnukem Tengova generála. Faktem, že ve staronové antikorupční kampani, jak se říká, zloděj chytá zloděje, se Číňané sice stále baví, ti prozíravější však chápou, že vláda jedné strany znamená ohromné peníze pro všemocnou partu nedotknutelných a zájmy jejich rodin, s kterými jen tak něco nehne.

To vše je dobré mít na paměti před tím, než se opět rozezpívají ódy na tzv. novou hedvábnou stezku, 16+1 win-win strategii, čínský sen a vůbec všechny ty ekonomické zázraky z Východu.

V případě zájmu doporučuji četbu současných čínských autorů, kteří zmíněné historické okolnosti i atmosféru dnešní Číny bez obalu reflektují a kteří již byli přeloženi do češtiny: Kao Sing-ťien, Jen Lien-kche, Jü Chua, Li Er, Liao I-wu, Mo Jen a další. www.cinskaliteratura.cz