Lýdia Kovářová (87) zažila druhou světovou válku jako dospívající dívka – na jejím konci jí bylo 17 let. A když ve svém plzeňském bytě o tehdejších událostech vypráví, je to tak poutavé, že máte pocit, jako by se vám před očima odvíjel film.

Film s nádhernými sceneriemi podhůří Nízkých Tater, ale provázený ostrou střelbou, obavou o holý život a mnoha mrtvými. A také film plný nepřikrášlovaného, samozřejmého hrdinství a nezištné pomoci, k čemuž byla Lýdia vedena už odmala. A za což 17. listopadu dostala i Cenu paměti národa.

Vybavují se vám stále válečné hrůzy?

Měli jsme tam i poválečné hrůzy. U nás se nacházelo hodně zbraní. Tři malí kluci našli šupinkový ruční granát a chtěli vědět, co je v tom. Tak si ten granát položili na skálu a tloukli do něj všelijak kamenem, až explodoval. A protože kolem toho dřepěli, všechny tři je to zepředu zasáhlo. Volali o pomoc našeho známého, doktora Svoreně. Šli jsme do hasičského domu, který byl zhruba na půli cesty, aby se ušetřil čas. Když jsme tam přišli, matky přinesly ty tři kluky. Když jsem rozbalila polštář – přinesli je v polštáři – bylo to strašné, samé tečky. A najednou jsem na nohách cítila něco teplého. Z toho polštáře mi tekla ta dětská krev na nohy. Hrozný to bylo.

Kolik bylo těm klukům let?

Tříletý čtyřletý děti to byly.

A jak to s nimi dopadlo?

Za dvě hodiny všichni tři zemřeli. Ještě čtvrtý byl raněný – ten stál trošku dál a střepina mu vytrhla kus holenní kosti. Kulhal, ale zachránil se. Byly to nádherný děti. Nemůžu na ně zapomenout, protože ještě pořád jasně vidím, jak leží přede mnou. Ale nebylo jim pomoci, protože měli v sobě hodně střepin – hlavně v horní části těla, jak dřepěli kolem toho granátu.

Válka vás zastihla v době dospívání. Jak jste vnímala třeba pomáhání partyzánům? Uvědomovala jste si nebezpečí?

Poprvé jsem si uvědomila, že je válka a děje se něco strašného, když jsem v novinách četla o Katyni. U nás se o tom už tehdy psalo – to bylo za slovenského státu –, že to udělali Rusové, byť se to později snažili hodit na Němce. Tehdy jsem si prvně říkala, že to je hrozné. To bylo poprvé, co mě jasně trklo, že se děje něco hrozného. U nás doma se jinak o politice nemluvilo.

Pomáhala jste partyzánům. Vedli vás k tomu doma? Bylo to bráno jako samozřejmost?

Po potlačení povstání (koncem října 1944 – pozn. red.) jsme se museli evakuovat. Původně jsme nechtěli, ale národní výbor – tehdy už byl národní výbor – nařídil, že všichni musejí.

Proč jste nechtěli?

Tatínek říkal, že je to zbytečný, protože by se musely evakuovat všechny vesnice. Že máme zůstat tak, jako by nic. Nezapomeňte také, že byl už říjen. No nakonec jsme se museli stěhovat. Dokonce nám řekli, že když se neevakuujeme, zastřelí nás. Tak jsme se sbalili a vyšli do hor – do koliby, kam se jinak ukládalo nářadí. Tam jsme potom prožili hroznou noc, protože kousek vedle probíhalo ostřelování – od devíti večer do čtyř do rána. Byly tam dvě děti, dva teenageři a čtyři dospělí. Ale přežili jsme to a druhý den vyrazili do Lomnisté doliny, kde jsme si vybudovali provizorní kolibu.

Pak nám ale vzkázali, že Němci přikazují, že se musejí všichni z doliny do tří dnů vrátit – a že už tři lidi zastřelili. Tak jsme se ráno vrátili. Kdybychom vůbec nešli do hor, ti tři mohli žít. Jednoho z nich – to byl Štefan Peťko, náš sportovní vedoucí – zastřelili, když začali kontrolovat lidi vracející se z doliny. On měl tehdy moderní bicykl s „beranama“. A když se vracel, Němci ho kontrolovali a všechno vypadalo v pořádku. Jak ale nasedal na ten bicykl, tak se mu vyhrnul kabát a Němci uviděli špičku pouzdra od pistole. Zavřeli ho a potom ho zastřelili. Tomuhle bylo přes čtyřicet, těm zbylým dvěma bylo dvacet let, byli to mladí lidé. Navíc jsme dali najevo, že se Němců bojíme, když jsme před nimi utíkali.

Vesničané pak u sebe museli ubytovávat německé vojáky. Kdo skončil u vás?

My jsme si vzali dva důstojníky. A i když se němečtí vojáci hodně měnili, přesně jsme dostávali dávky vojáků. K nám přišli vždycky dva důstojníci, k tetě dva „pucáci“ – oni si to snad předávali, taková německá důslednost to byla.

Jak jste s nimi vycházeli?

Mluvili jsme s nimi málokdy. Někdy pozdravili, někteří ale byli nerudní. Jednou jsme dostali sudetského Němce a mladého Rakušana, mohlo mu být tak devatenáct dvacet let. A když tam tenhle mladý byl jednou sám, tak nám s Hankou – to byla stejně stará rodinná známá – řekl: „Slečny, dejte si pozor, je to sudetský Němec. On ví, co říkáte, poslouchá vás a je hrozně zlý.“ Tak nám zatrnulo a zpytovaly jsme svědomí, ale snad jsme před ním nic neřekly. Ale možná ještě více nám vadilo, že si přitáhl denaturovaný líh, vyžádal si kastrol, vylil to do něj a vařil to. Myslel si, že to znečištění se odpaří. Všem nám z toho bylo špatně, protože to byl hrozný smrad. Udělali jsme průvan a pak s tím konečně přestal. A když to přitáhl ještě jednou a začalo se to vařit, tak jsem to vzala, odnesla na dvůr, dala to do sněhu a lámanou němčinou řekla: „Das ist schrecklich. Ich gehe zum Führer, ich sage alles.“ A on se na mě koukal, že to řeknu veliteli, a už si nedovolil ten denaturovaný líh vařit.

Jak dlouho u vás bydleli?

Někteří týden, někteří zůstali tři týdny. Jedni byli měsíc – to byli vojenští úředníci.

A stolovali třeba s vámi?

Ne, oni měli samostatný pokoj. Tam byl stůl, židle, lavice a dvě postele. A „odvděčili“ se nám tak, že potom vyplenili celý pokoj, vzali i rádio.

V materiálech k Ceně paměti národa, kterou jste dostala, se píše o příhodě s duchapřítomným ukrytím partyzána za skříní. Jak se to seběhlo?

Přišli Němci na kontrolu, slyšeli jsme jejich dusot po dřevěných schodech. Nejdřív se ptali, kdo je doma a kde jsou ostatní. A pak začala prohlídka. Vešli do našeho předního pokoje a tam byl ještě vánoční stromek, jedlička. Přišli k tomu stromku, stáli a koukali jako opilí: „Das Christkind...“ A stáli a stáli. My jsme s Hankou vešly za nimi, já jsem ale najednou cítila, že něco není v pořádku. Taková nervozita, že jsem Hance špitla: „Zadrž jich.“ A šla jsem do kuchyně, ven, po schodech. Šla jsem pomalu, protože mě mohli přes okno vidět, přes dvůr k tetě. Utíkám do pokoje a tam sedí podplukovník Ondrej Slanina a čte noviny. Němci šli k nám kolem něj, ale on je neviděl. Věděla jsem, že tam také přijdou. Spočítala jsem si, že mám nanejvýš čtyři pět minut. On chtěl utíkat, ale já mu říkám: „To nemůžete, uvidí vás.“ Tak jsem jednala, rychle. V rozích byly dvě skříně s takovými vyřezávanými nožičkami. Na podlaze byly palubky, ale žádné hladké, částečně už byly i odřené, byl to starý dům. Tak co jsem měla dělat? Do kuchyně se nedalo, do spíže teprv ne. Tak jsem letěla do kuchyně, kde měli takovou malou šamrličku (stoličku – pozn. red.) na čtyřech nožičkách. Tak jsem ji vzala, běžela zpátky do pokoje. V jedné skříni byly šaty na ramínkách, ve druhé prádlo. Tak jsem škubla první skříní a posunula ji tak, aby byla v rohu našikmo. Letěla jsem k té druhé, na první moment jsem ji odtáhla, aby vznikla mezera, dala jsem tu šamrličku za skříň a říkám: „Vlezte si tam. A běda Vám, jestli pšíknete! A nesmíte sestoupit dolů!“ A na druhý pokus jsem tu skříň zatlačila šikmo do rohu stejně jako tu první. Letěla jsem ke dveřím a už tu byli Němci. Otvírali tak prudce, že jak jsem sahala po klice, tak mi s ní narazili do ruky a měla jsem měsíc výron. A teď začala prohlídka, mezitím přišla i Hanka.

Nejdřív rozházeli postele, jeden i koukal pod postele. Pak vstal, otevřel první skříň, bodákem odhrnoval šaty a koukal, jestli tam někdo není. Potom si opřel pušku vedle o zeď a začal si klekat. Já jsem umírala. Koukal se a koukal, trvalo to snad století. Pak řekl: „Gut.“ Vzal pušku a šel ke druhé skříni. Otevřel a viděl, že tam je prádlo – ručníky, prostěradla, cíchy, osobní prádlo – a píchal do toho puškou. Pak si zase opřel pušku vedle o zeď, začal si klekat a dívat se i pod tuto skříň. Říkala jsem si: „Bože!“ Podívala jsem se na sebe a viděla, jak se na mně všechno strachy třáslo. Podívala jsem se na toho druhého Němce, ale ten se naštěstí díval na toho kamaráda. A ten se koukal a koukal pod tu skříň, trvalo to další století. A pak vstal a řekl: „Gut.“ Vzal si pušku a odešli pryč.

A nebylo mu divné, že tam je ta stolička?

Viděl od ní nožičky, proto se tam tak dlouho koukal. Možná že dumal. Ale nevím. Možná se nechtěl shodit, kdyby se byl ptal… Teď odešli a já jsem řekla: „Hanko, pojď, budeš vidět.“ A ona se ptala: „Co?“ A já na to: „Pomoz mi odtáhnout tu skříň.“ No a ani jsme s ní nehly. Tak jsem řekla tomu Ondrejovi, aby zezadu tlačil. A až po mnohém hekání se nám podařilo tu skříň trochu odtáhnout. Tři jsme s ní teď nedokázali hnout. Najednou jsem byla tak slabá, že bych neudržela ani šálek. A když jsem později šoupala s jednou tou skříní – to byla prázdná – ulomila se jedna noha. To kdyby se stalo tehdy… Říkám si, že při mně stáli všichni svatí.

A docházelo ve vesnici i k udavačství? Anebo jiným, dodnes nejasným incidentům?

Třeba toto. Byla zrovna neděle, když k nám přišli: „Pane Kordík, zastřelili nákupčího partyzánů! Pojďte, leží tam venku a zbraň má vedle sebe.“ Na to tatínek: „A co já s tím mám společného?“ – „No, měl byste jít, protože se to musí nahlásit Němcům.“ Tak tatínek šel a my dvě slečny samozřejmě za ním – byly jsme zvědavé. Přišli jsme na místo, tam ležel na zádech muž v dlouhém kožichu, vedle něj automat. A ani krev netekla. Tatínek mu prohledal kapsy, a ani „ň“ nenašel. Přitom se o tom zabitém říkalo, že nosil stovky tisíc, protože dělal nákupčího. Tajně nakupoval dobytek a dopravoval to tajně nahoru do doliny, takže musel mít aspoň šedesát osmdesát tisíc. Říkaly jsme si s Hankou, odkud ho asi zastřelili. Nedaleko byla zahrada, tak jsme tam šly a viděly tam stopy. A za jedním sloupem to bylo udusané a viděly jsme tam tři měděné kapsle. Takže z té zahrady byl zastřelen.

A kdo ho tedy zastřelil?

To nikdo neví.

A jak u vás probíhal konec války?

Asi tři měsíce stála fronta u Železáren Podbrezová, frontu tam drželi Rusové i Němci. A Němci měli obsazený kopec Šiklov – tak se mu říkalo –, kam se vyvážela po kolejích struska a odtud měli úžasný přehled. Uprostřed bylo takové území nikoho, které bylo srovnáno se zemí – včetně mojí školy, dělnických ubytoven atd. Občas odtamtud doletěla střela i do Jasenie. Na frontě se měnili vždycky ráno. A jednou jsme viděli, že jich na frontu odcházelo strašně mnoho a potom byla hrozná střelba. Pak přijely saně plné německých mrtvol a jedním otvorem v bočnici trčela ruka se zlatým prstýnkem. A já ten prstýnek poznala – ten Němec bydlel u tety, protože když jsem tam jednou šla, všimla jsem si toho prstýnku, že je ženatý. Tak jsem si říkala: Chlapče, je po tobě. To mě taky hrozně vzalo, bylo mi z toho špatně, tekla z nich krev. Byly to obrovské saně, mohlo tam být tak dvacet až třicet mrtvol. Říkala jsem si – i to je válka…

Jak jste poznali, že se situace obrací?

Potom jsme dostali maďarské vojáky, jen důstojníci byli dál Němci. Říkala jsem si – něco se děje. A pak začali maďarští vojáci z vesnice mizet, někdo říkal, že se tam, jak je kalvárie a kopec, zakopávali. Tak jsem si říkala, že se fronta určitě pohne. A potom jednou brzy ráno bylo takové zvláštní ticho. Slyšela jsem něco jako takové vzdálené hučení, jako hlasy. A víte, co to bylo? Ruské „Uráááá“, neslo se to celým údolím.

Co se dělo, když ruští vojáci přišli k vám do vesnice?

Tatínek se strašně zlobil, protože jsem pořád koukala venku. Tak jsem vlezla na dřevěnou verandu, lehla si a koukala mezerami v takovém vyřezávaném oplocení. Najednou jsem slyšela kroky, takové lehoučké, pardálí kroky. Koukala jsem se tou mezerou a viděla nejdřív nohy a potom ruského vojáka. Tak si říkám – už jsou tady Rusové. A on se najednou otočí a povídá: „Děvočka, Germán jest?“ Já myslela, že umřu. Překvapilo mě, že mě viděl, dívala jsem se jen takovou malou dirkou. Tak jsem odpověděla: „Nět, u meňjá Germán nět.“ Byla jsem hrdá, že jsem mu odpověděla rusky – tajně jsme se učili rusky. Potom jsem se mu pokusila vysvětlit – ale to už jsem moc neuměla –, že až přijde sem (paní Kovářová ukazuje nákres – pozn. red), aby si dal pozor, že jsou tam zastřílení ti Maďaři z té kalvárie. On ale řekl: „Ničevó, děvočka.“ A jak tam došel, ozvaly se dva výstřely a dostal to. A ještě dva byli zranění.

Přišli pak Rusové i k vám domů?

Vyrojilo se spoustu vojáků, tak jsme otevřeli dveře, aby šli dál. I když jsme nebyli komunisti, jediní jsme jim dali napít, jídlo a poděkovali jim. Všichni byli strašně unavení, byli od hlíny. Poprvé jsem viděla ženy ostříhané jako muže a poprvé jsem viděla ženu kouřit. A všichni vojáci plivali takhle mezi zuby. Seděli tam na dvoře a ani nemluvili, vypadali velice unaveně. Pak řekli „Spasiba“ a odešli. Pak se nahrnuli další vojáci a teď u nás zase bydleli Rusové.

A jak se Rusové chovali?

Dobře, nemůžu říct o nikom nic špatného, nic si vůči nám nedovolili. Můžu o nich říct jen to nejlepší. I když je fakt, že k nám většinou chodili důstojníci.

Po skončení války jste na rozdíl od mnoha vrstevníků odolala lákadlu vstoupit do KSČ, i když to pro vás znamenalo existenční potíže – například léta přebývání v bytě v havarijním stavu…

Když jsem později učila, dvakrát mi nabízeli vstup do KSČ a dvakrát jsem to odmítla. Jednak jsem četla knížky o tom, jak se komunisté chovali. A četla jsem si i ten manifest. Řekla jsem si – já to chci taky, ale nemusím vstupovat do strany, abych byla člověkem, chovala se slušně a podělila se i o poslední skývu.

A jak jste vnímala invazi v roce 1968?

Já jsem tehdy byla doma. V Jasenie jsme byli mimo hlavní tah, kudy jeli Rusové. Poslouchali jsme ale rádio, kde říkali: Jděte a zvoňte dvě hodiny, tím projevíte protest proti okupaci. Tak jsme si s dcerou vyžádaly zvonici a zvonily jsme dvě hodiny. Dcera si vzala vatu do uší a šátek, já jsem si nevzala nic, takže jsem pak byla tři dny hluchá.

Byli to pro vás jiní Rusové než v tom roce 1945?

Osobně si myslím, že tady neměli co dělat. Tehdy prosím – přišli jako osvoboditelé, to je něco jiného.