Vnuk Heinricha Manna, prasynovec Thomase Manna, syn Ludvíka Aškenazyho, tedy spisovatelských veličin – a přitom zcela milý a příjemný člověk, filmař a sám literát, autor skvělých pamětí Poste restante a novel Lední medvěd. Žije v Praze a Berlíně, sedával by po kavárnách, ale my se sešli ve Vojanových sadech, kolem chodily matky s kočárky, my pili kávu z kelímku a do hovoru zněl křik pávů.
Minulý týden vysílala Česká televize dokument Zemřel vestoje aneb Partyzáni bez legend. Nebudu předstírat, že se neznám osobně s režisérem filmu Břetislavem Rychlíkem, stejně jako s protagonisty, Petrem Placákem a jeho fámulem, spisovatelem Jáchymem Topolem, kteří jsou ve filmu jakýmisi průvodci po historii, jíž jsou oni už vlastně také nějak součástí. Tato známost snad úplně nezabraňuje ocenit „objektivně“ film jako cenný příspěvek k něčemu, co je cenné samo o sobě, jen je to třeba čas od času připomenout.
Od pondělí 10. května se otevřou muzea, galerie a památky i ve zbylých krajích České republiky, kde dosud nebyly přístupné veřejnosti. Nebudou se ale nadále moci konat skupinové prohlídky, což se týká především památkových objektů. Na tiskové konferenci po jednání vlády to ve čtvrtek řekl ministr zdravotnictví Petr Arenberger. Rozvolňování pro zahrádky restaurací zatím připadá na 17. května, ovšem pouze v případě, že počty nakažených klesnou pod 75 na 100.000 obyvatel.
Je Donald Trump fašista? Ochota odpovědět na tuto otázku kladně se v posledních letech stala v určitých kruzích jakýmsi měřítkem občanské statečnosti. I odborníci byli do této hry vtaženi. Kdo považuje za důležité, aby byl Trump uznán jako stoprocentní fašista, najde oporu u historika Timothyho Snydera, známého i u nás. Kontrariánský názor naopak nabízí cambridgeský historik Richard Evans (ten dodává debatě pikantní polemický říz, když poznamenává, že skuteční experti s ním souhlasí a Snyder není skutečný expert).
Všichni píší o Vrběticích, což je přirozené. Zase se o nás ví a zase jsme v situaci, kdy je také důležité, aby se o nás vědělo. Když se o nějaké zemi moc neví, může to být znakem toho, že tam všechno klape: Číňané si přejí navzájem, aby žili v nezajímavé době v nezajímavé zemi. Ale také existuje riziko, že země může být natolik nezajímavá, a tedy nepřitažlivá, že jim pak nestojí za to na ni myslet, natož si kvůli ní pálit prsty.
Po deseti letech znovu začalo sčítání lidí, domů a bytů. S ním dorazily staré i nové problémy. Mezi ty nové patří zejména fakt, že Český statistický úřad se rozhodl umožnit lidem sečíst se on-line, což systém nevydržel a okamžitě zkolaboval. To vedlo k vlně vtipů a pobouření nad neschopností státu. Pak bylo možné zaznamenat jakýsi principiální odpor proti sčítání. K bojkotu například vyzvala strana Svobodných.
Letos uplynulo deset let od pamětihodné události v jedné obci na Klatovsku. Jistý občan tam několik dnů, možná týdnů střádal do kbelíku své (a možná nejen své) fekálie a pak si s nimi počkal na pana starostu, kterého obsahem onoho kýble polil. Běžně to bylo kvalifikováno jako narušení veřejného pořádku, útlocitní lidé byli pobouřeni, veřejné mínění nestálo většinově na straně polévače, stejně jako orgány činné v trestním řízení.
Křesťanský svět slaví Velikonoce, okamžik vzkříšení Ježíše Krista. O kus dál, v Egyptě, se odehrála jiná ceremonie – slavnostní převoz dvaadvaceti mumií staroegyptských králů a královen do nového muzea. Starý Egypt byl hluboce duchovní civilizace, i když myšlenkově extrémně vzdálená od dnes místně převažujícího islámu. Komplikovaný panteon bohů bděl nad smrtelnými bytostmi a prostředníkem mezi oběma světy byl vládce, faraon.
V souvislosti se zatčením a uvězněním ruského opozičního vůdce Alexeje Navalného stojí za to připomenout jiného ruského opozičníka a Putinova politického vězně, muže, který zosobňoval asi nejlépe to, co je na Rusku a na Rusech tak šílené a zároveň fascinující, tak výstřední a destruktivní, přitom jaksi zábavné a přitažlivé. Řeč bude o spisovateli Eduardu Limonovovi, ruském supermanovi a nadčlověkovi, postavě velkolepé a zároveň tragické, která celý život balancovala na hraně heroismu a směšnosti a které vždy šlo o to, aby co nejvíc vynikla a odlišila se od sériového průměru.
Můj vzor. Moje inspirace. Můj osobní hrdina. Jako kdo bych chtěl/a být? Někdo si to přímo přiznává, přemýšlí o tom. Jiný to má zasuté v podvědomí a dojde mu to až ve chvíli, kdy se ho na to někdo zeptá. Vzory hledáme všichni. Obdivujeme je. Chceme se jim přiblížit. Hledáme vzory profesní. Inspirují nás umem, tvořivostí, bystrostí, nápady. Hledáme vzory charakterové. Ty, které nás inspirují odvahou, velkorysostí, schopností poprat se s potížemi.
Nedávno (23. ledna) uběhl rok od hlasování na zastupitelstvu hl. m. Prahy, kterým se rozhodlo o obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Paradoxně se tak stalo za primátora, který sloupu nepřál asi nejvíc za všech polistopadových primátorů. Během několika měsíců byl sloup vztyčen, a přestože není barokní dílo kompletní, pomalu se na rynku zabydlel, jako by těch sto let absence ani nebylo.
Božena Němcová? Postava z pomníků, obličej z pětistovky, babička babiček, oblíbenkyně senilního Zdeňka Nejedlého a fantom Fučíkův, postava z národního vetešnictví… A přece se na televizní sérii o jejím životě díval rekordní počet diváků a dalo by se říct, že chvíli mohly debaty o ní na sociálních sítích konkurovat i koronaviru. Pro někoho to bylo překvapení, pro jiného moc ne, neboť má-li česká literatura nějakou žhavou hrdinku, pak Boženu Němcovou.
To, že lidé v době krize hledají útěchu na dně lahve, je klišé, avšak pandemie to potvrzuje. Spojené státy například hlásily, že za první tři měsíce od března, kdy se tam naplno rozzuřil koronavirus, prodeje alkoholu vyletěly o 27 %. On-line obchody s alkoholem hlásily rekordní nárůsty. V deseti klíčových trzích, tedy v Austrálii, Brazílii, Číně, Francii, Německu, Itálii, Japonsku, Španělsku, Británii a USA, očekávali nárůst o 42 %. V Česku sice celkově prodej alkoholu klesl, prodej lihovin meziročně spadl o 38 %, ale zkreslují to zavřené hospody a odliv turistů.
„Když jíš, dej pokoj rukám. Nehryz prstův. Poodvrátě se, šátkem nos vytři, nesopci. Co vykrkneš, zastři nohou.“ Tyto skvosty stojí ve spisu polského kněze Valentina Polona Pomni na mne vydaném v Praze roku 1589. Jindřichohradecký farář Tomáš Rešl se v kázání z téže doby vyjadřuje s obdobnou jadrností: „Jez jako člověk, nemlaskej a nehltej jako svině, když v korytě nosem se brodí.“ Student a později doktor filozofie Karlo-Ferdinandovy univerzity Jiří Stanislav Guth-Jarkovský výchovné traktáty tohoto typu vyhledával a s gustem studoval.
Táhne se to dlouho, je to otravné, pro mnohé i velmi citelně nepříjemné a pro někoho tragické. Ti poslední ať prosím prominou. Ale z hlediska historických malérů je ten zamořený rok zatím pořád spíš prkotina. Ne, to nemá být pokus to zlehčovat, vyvracet někomu důvody k permanentní a stupňující se naježenosti (máme výstižnější slovo), natož nějak omlouvat zajisté příšernou vládu (určitě je příšerná a lid si ji nezaslouží).
Čas vhodný k tomu, aby se u nás historie předrevolučního Ruska dostala do učebnic dějepisu, nastal teoreticky už někdy v polovině 20. století, ve skutečnosti až do konce komunistického panství nebylo pomyšlení na jiný oficiální výklad než tendenční, zkreslený, bohorovně zamlčující lidi i události. Marxisté měli jasno: carské Rusko bylo prohnilé, „zákonitě“ odsouzené k zániku. Školní výklady se jím nezdržovaly, zato Velkou říjnovou socialistickou revoluci, jak se bolševickému převratu říkalo v SSSR, líčily sice také tendenčně (například s Trockým buď vynechaným, nebo „zmenšeným“), současně však s bizarními podrobnostmi.
Prakticky všechny banány dovážené do zemí mírného pásma patří k odrůdě Cavendish. V posledním desetiletí se po plantážích šíří houbová infekce, která je zabíjí. Není jisté, zda banány z našich obchodů nezmizí – dost možná bude potřeba genetická modifikace. Při pohledu na osmimetrový banánovník kymácející se ve větru se tomu nechce věřit, ale jeho kmen není ze dřeva.
Byla to krásná léta, trochu, vlastně dost bláznivá, brzo se jim taky říkalo Roaring Twenties, roztřesená dvacátá, v Německu Goldene Zwanziger, což je ale vždycky u Němců trochu podezřelé, když jsou s něčím hodně spokojeni.
Každoročně se koncem roku vyhlašují slova roku – nové nebo nově použité výrazy, které dění uplynulých měsíců uvedlo v život. Možná by stálo za to zkusit to z opačného konce a vyhlašovat výrazy, jež by bylo na čase definitivně stáhnout z oběhu. Ne ty, které upadají v zapomnění, ale ty, které jsou živé až až, jen je dění v posledním roce usvědčilo z nepatřičnosti a z nepoužitelnosti. Kandidátem, pro něhož čas opravdu nazrál, je „jednadvacáté století“.
„Při líčení vánoc dlužno jásat. Já jsem jásal jenom tehdy, když jsme měli ve škole komposici na téma Kouzlo vánoc. Bylo předepsáno, že vánoce jsou svátky plné dojímavé něhy a všelijakého kouzla, že jsou to svátky rodinné pospolitosti. O Štědrém večeru je dojat i nenapravitelný zpustlík a každý marnotratný syn se vrací k rodinnému krbu, aby se kál, pojedl vánočky a napil se čaje s rumem.
Dobrý sexuální skandál potěší každého. Můžeme se pohoršovat nad pokrytectvím aktérů, nad nemorálním chováním, analyzovat politické dopady, ale tajně všichni chceme číst hlavně uniklé pikantnosti a smát se neštěstí druhých. Potvrzuje to i nedávná kauza homosexuálních orgií v Bruselu, kterých se měli účastnit europoslanci a diplomaté.
Knihtisk. Rotačka. Rozhlas. Televize. Každý z těchto vynálezů přinesl razantní změnu socioekonomických pravidel na globální šachovnici. S každou technologickou novinkou a jejím komunikačním kanálem se musela nejen média, ale také politická scéna i běžní lidé přizpůsobit transformovanému společenskému řádu. Pak přišly počítače, poté internet. A rozkopaly všem hračky.
Po období, kdy ho nápady, jak říká, „míjely velikým obloukem“, padl zrak Miroslava Palečka (75) jaksi náhodou na básně Jaroslava Seiferta. Lačně se do nich ponořil, „kochal se přirozeným rytmem vázaných veršů“, vybral jich sedmnáct a opatřil je melodiemi, jež dal (stejně jako svůj zpěv i hru na kytaru) zcela do služby básníkovi.
Naproti Faustovu domu na Karlově náměstí v Praze se tyčí pomník badateli a obchodníkovi, jehož jméno je laické veřejnosti nepříliš známé. Stojící muž s kloboukem a v rozepjatém kabátě drží v pravé ruce knihu, v levé pozlacenou květinu. Na přední straně piedestalu stojí nápis: BENEDIKTU ROEZLOVI (12. 8. 1824 – 14. 10. 1885) / SLAVNÉMU BOTANIKU A CESTOVATELI / VĚNUJÍ / JEHO CTITELÉ. Sousoší dotváří nahý indiánský chlapec s mačetou tulící se k Roezlovým nohám. Je to kreace sice idylická, dnes ovšem mimořádně kontroverzní.
Před několika lety poslal Adam Kucharski, zabývající se na Londýnské škole hygieny a tropických nemocí matematickým modelováním šíření nemocí, tweet, který mohl znázorňovat drogového dealera, ale ve skutečnosti byl záběrem z dokumentárního filmu. Během velice krátké doby si jej přeposlalo 50 tisíc lidí. Napsal opravný komentář, ale jako matematika jej začalo zajímat, jak je možné, že některé zprávy (a viry) se šíří tak rychle, a zda je nějaký druh korekce skutečně zastaví, či proč nakonec samy vyzní.
Před sto lety, v roce 1920, to bylo snadné. Češi se právě zbavili „třísetleté poroby“, jak se tehdy všeobecně psalo a možná i věřilo. A „pohroma bělohorská“ se zdála pro převládající (nikoli celou!) část společnosti jasným milníkem, kterým ta „poroba“ začínala a která je vznikem republiky konečně překonána. Jenže dějiny šly dál a máme za sebou dalších sto let, které měly být bez té poroby, jenže se ukázalo, že to není tak snadné, neboť po habsburském útlaku přišly ještě horší poroby, takže se zdálo, že ta rakouská byla docela snesitelná.
Třídílný seriál České televize Herec, který skončil minulou neděli, je myslím neobvyklý v české produkci tím, že se nesnaží být morálně úhledný. V tomto smyslu je taky zajímavým střípkem k vyvíjejícímu se chápání našich padesátých let. Ti, kdo si stěžují, že to je zase další kousek o tom, jak ta doba byla zlá, a že už je na čase „začít vyprávět komplexnější příběhy“, nepostřehli, že se zde právě toto trochu děje.
Jaká válka v dějinách byla nejhorší? Pokud počítáme celkový počet obětí, tak nepochybně druhá světová válka. Kdybychom ale chtěli použít metriku podílu zabitého tehdejšího světového obyvatelstva, tak jedním z čelných kandidátů budou mongolské výboje.
Švédské království je země s nejdelší historií garantované svobody slova. Přesto se tam podle některých názorů právě snaží umlčet nepříjemného kritika.
Mimo kulatá či půlkulatá výročí se Národní muzeum zčistajasna rozhodlo – snad z dramaturgické bezradnosti – prezentovat výstavu věnovanou komunistickému novináři Juliu Fučíkovi a jeho posmrtně budovanému a posléze zavrženému kultu. A tak jsou v expozici, jíž autoři dali název (pozor, slovní hříčka!) ReporTvář Julia Fučíka, k vidění všelijaké fučíkovské artefakty, knihy, dokumenty, fotografie, obrazy (též originál známé kresby Maxe Švabinského), busty, sochy... a ovšemže i komentáře, které to všechno chtějí vysvětlit a dát do souvislostí.
