Letos zaznělo zase o něco zřetelněji, že pro část lidí se z výročí 17. listopadu stalo cosi únavného. To, co mnohým může znít bezmála svatokrádežně, je myslím docela pochopitelné. Je to tím, že čas nestojí na místě.

Pro část veřejnosti je to součást našich životů. Jenže pro rostoucí část populace už ne. Řekněme – zkusmo a neodborně –, že člověk začne vnímat společenské dění kolem sebe od patnácti let. To znamená, že v pravém slova smyslu zažili 17. listopad jen lidé kolem 47 let a starší. To už nejsou žádní mladíci. 17. listopad je svátek starých.

A nepřijde jim, že pro ty mladší 47 let je 17. listopad něco zcela jiného. Je to pro ně minulost. Znáte 60. léta? Znáte 50. léta? Jistěže pro vás něco znamenají, máte o jejich charakteru a o tom, co se tehdy dělo, nějakou představu. A pokud jste jen trochu vzdělaný člověk, bylo by divné, kdybyste neměli. Jenže je to představa zprostředkovaná – z dějepisu, z filmů, z knih, třeba z uskladněných periodik z té doby, z rodinného folkloru a z vyprávění pamětníků.

A pro ty mladší 47 let je tohle i 17. listopad a 90. léta. Je to minulost, kterou znají jen zprostředkovaně. Není to součást jejich života. A je jich docela dost a už taky všichni nejsou mladíci. Teď byl zveřejněn dokument Výzva k 2. transformaci ekonomiky, který dalo dohromady 32 lidí – symbolicky podle počtu let, který uplynul právě od 17. listopadu. Jsou to úspěšní podnikatelé, manažeři, i miliardáři, lidé, kteří utvářejí charakter naší ekonomiky. A odhaduju, že jejich věkový průměr je tak kousek nad tou hranou 47 let. Jen menšina z nich musí vzpomínat na 17. listopad jako na přelomový okamžik v jejich životě.

A už úplně jednoznačně to platí pro jednu ze stran nastupující vládní koalice. V jejím vedení není snad nikdo, kdy by byl v roce 1989 starší než dítě, někteří ani nebyli na světě. Když mluví o „divokých 90. letech“, jsou to pro ně události z archivů.

Když se k této osobní zkušenosti přidá určité osobnostní a intelektuální nastavení, máme tu pak takové výkřiky, že 17. listopad je retro, že dnes máme řešit útlak žen a menšin a klima a bydlení. Myslím, že okřikování takových lidí, že si neváží svobody, ani sarkastické poznámky, že o těch věcech mluví úplně každý den, nejsou namístě. Namístě je omluva a politování. Není jim co závidět.

Protože oni nikdy žádný srovnatelný pozitivní dějinný zlom nezažijí. Režim, v němž byl každý jen sluhou státu a který tu měl být navždy, se zhroutil. To si každý, kdo to zažil, pamatuje, protože je co si pamatovat. To už se nikdy nebude opakovat. Protože není co svrhnout a co (znovu)nastolit.

Václav Klaus včera jako obvykle řekl, že komunismus se zhroutil sám. On to opakuje rád, aby mohl říct, že komunismus neporazili ani studenti, ani disidenti. Ale v tom, že pád komunismu byl globální jev způsobený tím, že se zhroutil sovětský režim, v tom má pravdu. A přece měl tehdy člověk pocit, že se zúčastňuje něčeho dějinného, že má možnost být aktérem, víc než dnes. Čím to asi je?

Ta omluva a lítost je namístě proto, že ten návrat – a šlo o návrat do rodiny demokratických národů – přišel pozdě. V tu chvíli to nebylo vidět, ale ten Západ, na který jsme se chtěli vracet, bohužel už přestával existovat. Nikoli náhodou neexistují pro pozdější období pojmy srovnatelné s těmi, jako byl německý Wirtschaftswunder, francouzská Trente Glorieuses nebo italský Il boom economico. Všechny se vztahují k 50. a 60. létům. To byla doba optimismu, velké sociální mobility a rozšíření vymožeností technického pokroku. Většího a s menší sociální nerovností než později v éře tzv. neoliberalismu – tempo hospodářského růstu, jež je dnes v Evropě považováno za úspěch, navíc dopovaný bezprecedentním monetárním financováním, by tehdy bylo považováno za ubohé.

A to přitom tehdy existovaly mocné odbory a nikdo neupínal zraky k psychopatům, kteří slibovali, že pokrok se zrodí následováním hesla „move fast and break things“. I dnes uznáváme, že ty země tehdy byly demokratické a svobodné, i když nevím, jestli je to udržitelné, protože v nich tehdy existovala omezení osobní svobody, jaká si dnes neumíme skoro ani představit, natož tolerovat – například povinná vojenská služba. Tuhle éru jsme my museli idiotsky promrhat budováním zlého experimentu a už nám ji nic nenahradí.

Dnes už nás čeká jen doba, kdy Západ přestává být pupkem světa, a je to on, kdo musí reagovat na jiné a přizpůsobovat se jim. Populační vývoj, tedy stárnutí společnosti, se postará o to, že společenské dění bude čím dál tím víc hra s nulovým součtem, boj o tenčící se množství zdrojů. Dnešní verzí nastolení nějakého programu a perspektivy je evropský Green Deal. I kdyby měl fungující vnitřní logiku, což nemá, dopadne líp než tzv. lisabonská agenda? To je ta, která si v roce 2000 vytyčila za cíl učinit EU do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“. Jestli o nějakých přesvědčivých důvodech víte, tak sem s nimi.

Poslední důvod k omluvě a lítosti je to, co se za těch 32 let stalo s pojmy svoboda a lidská práva. Bohužel mutují v jednu toxickou kvalitu jménem narcismus. Každý ji nejlépe vidí na opačné straně politického spektra, než je sám, a každý má pravdu. Je to hledání zážitku svobody, které nikdy nemůže být ukojeno. Je to infantilní jekot na jakoukoli překážku v cestě prostě proto, že to je překážka. Takové nenasytné ego nebude nikdy uspokojeno – den poté, co bude legalizována svobodná volba genderu a polyamorie, se už zase bude literárně třást z nějakého dalšího nevýslovného útlaku.

Při pohledu na pravici je zase zřejmé, že vymýtit neštovice a obrnu by dnes už nebylo možné. Dost lidí by to označilo za novou totalitu. A šli by demonstrovat na náměstí s pocitem, že bojují za svobodu. I těch by nám musí být líto, protože být disidenty už nikdy nestihnou.