Před padesáti lety, 30. ledna 1972, zahájili parašutisté ve městě, které se nemůže shodnout ani na svém vlastním jméně – podle loajalistů je to odjakživa Londonderry, ale irští nacionalisté odmítají ten „London“ byť jen vyslovit, natož napsat – palbu do davu civilistů, který po nich házel kamením, ale žádné nebezpečnější zbraně podle všeho neměl. Bylo z toho třináct mrtvých na místě a jeden o pár měsíců později v nemocnici.

Události se říká „krvavá neděle“, ale irské dějiny 20. století byly natolik temné, že hovoříte-li o ní, raději byste měli specifikovat i rok; bylo totiž i několik dalších „krvavých nedělí“ (1913, 1920 a 1921). V novém století je zatím Irsko, co se „krvavých nedělí“ týče, naštěstí na nule.

Severní Irsko, malá, ale velmi bolestivá oblast Evropy, je zároveň laboratoří slepých uliček. Úkol přimět vedle sebe nějak žít lidi, kteří spolu vlastně žít nechtějí, je tu jen o něco málo beznadějnější než v Iráku nebo v Sýrii.

Hlavním městem Belfastem se dodnes, i když nejhorší násilí už pominulo, táhnou desítky kilometrů bariér, kterým se eufemisticky říká „mírové zdi“ a které slouží k tomu, aby se protestanti a katolíci pokud možno ani nezahlédli. Z fasád budov na chodce shlížejí portréty různých dávno zabitých bojovníků se samopaly v rukou, renesančních králů s nakadeřenými vlasy nebo Olivera Cromwella, kterého irští katolíci považují za hromadného vraha – a loajalisté jim o to raději strkají pod nos jeho přísnou puritánskou tvář.

Severní Irsko je bohatší Bosna západu. Možná se už nestřílí, ale žádná velká láska mezi bližními tu nezavládla a otázka, kdo bude skutečně vládnout zemi, je stále stejně nejistá. Katolíci mají o něco větší porodnost a demografické poměry se pomalu překlápějí ve prospěch Irské republiky. Ale Velká Británie, čerstvě se oddělivší od EU, patrně nebude hořet žádnou velkou chutí vypsat referendum o budoucnosti severu ostrova. Beztak jsou v Severním Irsku obě skupiny prostorově promíšeny natolik, že položit mezi nimi nějakou funkční hranici je v podstatě nemožné.

„Krvavá neděle“ ukázala hned několik věcí. Zaprvé že výsadkáři nejsou policejní síla a jejich výcvik, směřující k co nejefektivnějšímu zabíjení nepřátel, může v civilním prostředí vést k masakru. Zadruhé že kulkami se mír koupit nedá, aspoň ne v moderní Evropě; fáze konfliktu, která po „krvavé neděli“ následovala, byla snad ta vůbec nejhorší, a jeden čas Britové dokonce uvažovali o obnovení trestu smrti, který už se v království od roku 1964 nepoužíval. Zatřetí že i zdánlivě dobře fungující stát je pod tlakem okolností ochoten snížit se k trikům, které bychom čekali spíš od totalitních velmocí; tak například zbraně parašutistů se po ustavení vyšetřovací komise záhadně „ztratily“ ze skladu, aby se pak po jednom kusu vynořovaly na různých jiných problémových místech světa, třeba v Sieře Leone.

Hlavním poučením z „krvavé neděle“ ale bylo, že kamera začíná být mocnější zbraní než desítky pušek dohromady. K černočerné proslulosti celé události přispělo to, že krveprolití v ulicích Derry zachytil film a diváci na všech kontinentech světa se mohli na pár vteřin vcítit do postav lidí chaoticky pobíhajících a padajících na obrazovce. Všechna impéria historie měla svoje „krvavé neděle“, ale dokud se zprávy o nich šířily jenom šeptem nebo tiskem, neměly tu správnou emocionální účinnost. Ale rok 1972 už umožňoval přenášet i obraz a zvuk (nebo křik!) a dnešní svět je v tomto ohledu ještě podstatně dále, výkonnou kameru má v kapse každý.

Z toho se ovšem dají odvodit různá ponaučení. Méně brutální státy nejspíš rezignují na další budování impérií, protože negativní publicita z různých „krvavých nedělí“ za to nestojí. Ty brutálnější bude lákat cesta totální kontroly nad veškerou elektronickou komunikací, aby žádná taková nepohodlná „dezinformace“ neutekla do světa.