Slovu duše vdechlo původní význam slovo dech, dýchat (podobně jako v řečtině slovu psýché). Takže dnes už víc než sedm miliard duší na této planetě zaráz dýchá. To je základní fakt, který máme společný i s dalšími dýchajícími tvory, postrádajícími přitom duši, to lidské mateřské znamínko. Jenže co je potom duše, když se nedá zredukovat jen na dech, dýchání? Však nejsme tady s to obsáhnout výklad toho, co nepochybně patří k největším tajemstvím celého vesmíru. Přidržme se tedy jen toho, že každý máme svou vlastní duši, své individuální vědomí, svou nezaměnitelnou identitu.

Toho si už dávno všimla daktyloskopie a grafologie, schopny z otisku palce a z písma určit naši identitu. A dnes už i z každé střepinky, z každé odrobinky DNA. Ale co dvojníci? Jenom náhodná vnější podoba, jak si náhoda na konto naší identity občas zašprýmuje. A dvojčata? A siamská dvojčata? Mohou mít společné takřka vše i v tom nejbizarnějším provedení, avšak nikoli totožné vědomí, nikoli nějakou dvojduši. Takže originály a kopie, to je oč tu běží? I tak se to ve zkratce dá říct. U nás to poprvé zřetelně vyslovil Karel Čapek v divadelní hře RUR. V Čapkově hře se roboti stávají plnohodnotnými, originálními tvory schopnými vystřídat lidstvo, ale teprve až překročí hranici pouhého, jakkoli virtuózního kopírování, teprve až si osvojí duše. A tady ta hra předznamenává celý žánr sci-fi, postavený právě na provokativní otázce: je možné mechanickými prostředky stvořit duši?

Geniální šachista Garry Kasparov se utkal s nejvyspělejším komputerem, ale počítač si už v prvních partiích rychle přivlastnil vše, co potřeboval k definitivní porážce jednoho z nejznamenitějších šachistů. Tento skutečný příběh předznamenal v literární podobě už Stefan Zweig v Šachové novele. Vesnický analfabet se tam velice rychle naučí porážet ty nejlepší šachisty, když na způsob počítače už v prvních partiích získá vše, co potřebuje k likvidaci protihráčů. A tak šachistu Čentoviće vytvořil Zweig z našeho dnešního pohledu jako prototyp robota, co jednou porazí Kasparova. Ale Stefan Zweig napsal Šachovou novelu už v emigraci, kam se utekl z odlidštěného světa svého domova. Ale tady psal svou poslední novelu, svůj poslední příběh nejen jako předobraz šachového robota. Čentović se tam totiž utkává právě s uprchlíkem z toho odlidštěného světa, ve skutečnosti s Zweigovým alter egem, které nemá proti monstru bez duše už žádnou šanci. Tak jak ji geniální rakouský spisovatel, jak se domníval, už neměl proti odlidštěnému světu svého domova. Domova, bez něhož už nedokázal žít.

Ale zpět k originálům a kopiím. Svět robotů je schopen perfektně okopírovat vše, co kdy člověk vytvořil. V tom nejlepším, ale i nejhorším slova smyslu. Počítače, ta početná robotická rodinka, nám poslouží vždy, když nám postačí jen lovit z pokladů lidské kreativity. Ale v tom nejhorším smyslu jsme se s tím, pouhým kopírováním, s tvorbou bez duše, mohli setkat v časech takzvaného socialistického realismu. Mistr tehdejšího malířství, malíř Jan Čumpelík, by klidně svedl namalovat třeba i socialistickou Poslední večeři. A tehdejší mistr socialistického básnictví, básník Pavel Kohout, by se svou básnickou potencí dokázal socialisticky okopírovat třeba i Božskou komedii, zvlášť kdyby mu s Rájem pomohl Antonín Zápotocký. Což se netýká jen malířství a literatury, nýbrž celého tehdejšího kolektivistického života, v němž socialistická kopie bylo vše, nač sis sáhl.

Ale i v tom nejhorším „ráji“ totalit se mohl člověk setkat se svou duší. Neurolog a logoterapeut Viktor Frankl, který strávil léta v nacistických koncentrácích, vzpomíná, že i tam mohl člověk navzdory samému peklu zažít chvíle štěstí. Totiž když se tam sblížil se svou duší. Zdravím tě, já jsem tvá duše, a kdyby tě celý svět opustil, já tady zůstanu vždycky s tebou…

Takže kde ses potloukala, duše mého milovaného spisovatele Stefana Zweiga, když tě tak potřeboval toho nešťastného večera 22.února 1942 v Petrópolisu v daleké Brazílii?