Tag: výtvarné umění

Články k tagu

Epopej do undergroundu nepatří

Jednou snad pomine naše pandemie a zase se vrátí starosti a radosti všedního dne. Teď to tak sice nevypadá, ale až zase bude dobře, bude se opět mluvit o Muchově Slovanské epopeji. A zase se bude řešit nerudovská otázka, ach, jaké to klišé, kam s ní a co s ní. Na konci roku ve vší covidové vřavě poněkud zapadlo, že u Pražského obvodního soudu padl rozsudek, že dílo už nepatří městu Praze. Tím dal soud za pravdu žalobci Johnu Muchovi

V Macourskovském světě, rodinná kronika i drásavé drama špionů z Mosadu

Představte si, že se vaše klíče od domu, sklepa a zahrady domluví a uspořádají půlnoční shromáždění. Tušíte, jakou radost může udělat malému mravenečníkovi nový jazyk a kolik zavařovaček bude potřeba na všechny jeho poklady z mucholapky? Zaposlouchejte se do pohádek Miloše Macourka, které čte Otakar Brousek.

Můj jelen je opravdu jelen

Jednou z mála pražských galerií, které nepostihla koronavirové opatření, je Avoid Gallery na vltavské náplavce. A to díky tomu, že je celá ponořená do prostoru, do nějž lze nahlížet velkým vypouklým oknem. V ní je od září vystavena zvláštní, dalo by se říct magická sešlost tajených soch: jelen, rohaté ženy, jacísi tajemní ptáci, v pozadí barokní krucifix… Výstava se jmenuje Par Force a jsou to díla sochařky Pauliny Skavové, která má zálibu v amatérském boxu, což je na jejích sochách znát.

Kupkovo Divertimento se v aukci prodalo za 90 milionů. Rekordní částka padla i za Pištěkův obraz

Obraz Františka Kupky s názvem Divertimento II se na aukci na pražském Žofíně prodal za 75,2 milionu korun, včetně aukční přirážky za něj kupec zaplatí 90,24 milionu korun. Stal se tak novým českým aukčním rekordem. Vyvolávací cena obrazu, který patří podle aukční síně k jednomu z nejvýznamnějších děl jeho abstraktního období 30. let, byla 30 milionů korun. Žofínská aukce přinesla ještě jeden rekord, a to obraz malíře a kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka s názvem Adieu, Guy Moll, který se prodal za 21,2 milionu korun.

Zeus z ústeckého paneláku

Na přelomu 80. a 90. let Zdeněk Košek řídil ze svého panelákového bytu v Ústí nad Labem svět a možná i celý vesmír. Ovlivňoval planetární události, takže nejspíš stál i za politickými změnami, a to nejen v Československu. Hlavně ale tvořil počasí. „Dělal“ mraky, bouřky, tornáda, lijáky, sněhové bouře, cyklony, anticyklony.

Rembrandt rodinný, Rembrandt osobní, náš Rembrandt

Výstava, kterou ani není nutné příliš doporučovat, začíná u vchodu leptem velikosti větší poštovní známky (13 x 10 cm), na němž okamžitě poznáváme tu tvář, přestože je skoro celá ve stínu. Autoportrét s baretem, šálou a zastíněnou tváří, jak se ten obrázek z holandských sbírek Národní galerie katalogově jmenuje, vytvořil Rembrandt v roce 1633, bylo mu tedy šestadvacet let, a přestože se tady tváří trochu nabručeně, nebo aspoň bez úsměvu, který divákovi jen tak nedaruje, je to šťastlivec a jeho hvězda jde vzhůru: už dva rok žije v Amsterodamu, kam přišel z rodného Leidenu, všude se o něm ví a mluví jako o nové hvězdě.

V kůži Alfonse Muchy

Nekonečné peripetie s umístěním Slovanské epopeje Alfonse Muchy mají také svou osobní rovinu. Je to též souboj a pře různých přístupů a postojů k rodinnému odkazu. Zvlášť silný důvod hlásit se k dílu velkého Alfonse má jeho vnučka Jarmila Mucha Plocková, která se o tom, že je dcera Muchova syna Jiřího, dozvěděla ve dvaceti letech.

Řemeslník, který konverzoval s anděly

V galerijním obchodě Tate Britain si zákazník může vybrat mezi dvěma plakáty k velké Blakeově výstavě – té současné a té, která na stejném místě proběhla asi před padesáti roky. Tehdy byl William Blake (1757–1827) charakterizován slovy básník, tiskař, prorok (Poet Printer Prophet). Soudobá expozice potřebuje expresivnější výrazivo: Rebel Radical Revolutionary.

Soláry pro uály

Prvním předmětem, na který divák narazí na brněnské výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, jsou blikající krabice, ze kterých vede po stěně a stropu spleť kabelů. Ty jsou napojeny na několik solárních panelů, jež jsou rozmístěny na staveništní ploše budoucího Janáčkova centra. Zvídavý divák si pak přečte, že výstava představuje „fotovoltaický ostrov zelené energie“, který se vydělil z moře závislého na fosilních palivech.

Veris – malířská bytost odjinud

Když se před sto lety umění zmocnili moderní vykladači, rozhodli, že v malířství (sochařství etc.) jsou důležitější jiné věci než schopnost dobře malovat, ba že to může být umění na škodu. To nesmírně pomohlo sice méně malířsky disponovaným, ale o to dravějším a sebevědomějším inovátorům a experimentátorům, z nichž sice každý nebyl Picasso, ale mohl se na něj odvolávat.

Koněv v San Franciscu

Ve sporu o Koněvův pomník v pražských Dejvicích zaznělo mnoho ostrých slov, která na jeho počátku asi nikdo nečekal. Pro toho, komu připadá, že horší už to být nemůže, bude užitečné se seznámit se sporem o jinou historickou památku, který probíhal posledního půl roku v kalifornském San Franciscu. Předmětem sváru byly nástěnné malby z 30. let minulého století v jedné střední škole, jejichž autorem byl levicový umělec, ruský imigrant Victor Arnautoff.

Kubisté a fillatelisté v Plzni

Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.

Předseda na výstavě

Nějak si nemůžu pomoct. Zase se mi sem připletl Andrej Babiš. Na druhou stranu na tom není nic k divení. Šéf ANO a sociální sítě jedno jsou, aspoň v jistém smyslu. Babiš je pro uživatele velké téma, spolehlivá záminka k nekonečným debatám. Premiér a jeho tým jsou zároveň ve vzácném souladu s duchem virtuálního světa, orientují se v něm velmi zkušeně. Mimo jiné velmi dobře zvládají umění trollingu.

Život ve slonovinové věži

Na Ottovi M. Urbanovi bylo vždy vidět, že je kunsthistorik vybraného typu. Miloval od mládí dekadenci, symbolismus, umění a způsoby konce 19. století, ale i všechny jemné podivíny, kteří přišli potom. On sám byl a je muž vybraných způsobů a nenucené elegance. Je vlastně logické, že po dvou letech na významném místě v pražské Národní galerii z této instituce odchází. Je to jeho osobní protest proti způsobu, jakým je do ní ze strany státu zasahováno. S Ottou jsme chodili do ročníku na FF UK a společně trpěli na vojenské katedře. Proto to tykání.

Temný dinosaurus

Jednoho podzimního večera roku 1959 se odehrál důležitý okamžik moderního umění. Mark Rothko, tehdy už slavný tvůrce abstraktních obrazů, šel se svou ženou Mell na večeři do nově otevřené luxusní restaurace Four Seasons na Manhattanu. Rothko často restaurace nenavštěvoval a drahé už vůbec ne, i když by na to už měl. Jeho životopisci píší o celoživotně špatné životosprávě, kromě toho že hodně pil a kouřil, stravoval se prý nejčastěji v laciných bufetech. Tady však nešlo jen o večeři: Rothko se šel do restaurace podívat na své obrazy.

Chceme Morávka, ne Marii Terezii, „macechu Čechů“. Petice proti pomníku na Praze 6

Úřad městské části Praha 6 obdržel petici proti postavení pomníku habsburské panovnice Marie Terezie. Socha ze sklobetonu má stát v Morávkově parku jižně od třídy Milady Horákové. Autoři petice v tiskové zprávě zaslané redakci argumentují, že si Marie Terezie coby „cizí utlačovatelka národa“ pomník u Prašného mostu nezaslouží, naopak by si na stejném místě představovali spíše sochu věnovanou právě jednomu ze „Tří králů“, členovi protinacistického odboje Václavu Morávkovi.

Vysoká hra krásných sebevrahů: Josef Šíma v Brně

Před Místodržitelským palácem v Brně je umělé kluziště, na jehož „ploše ledové víří / troufalí mužové čtyři“, jak zpíval nesmrtelný Jiří Bulis. Ve skutečnosti nejsou čtyři, ale je jich víc. A ne muži, nýbrž především pohlavně smíšená mládež. Za kluzištěm je Moravská galerie, jejíž stálá expozice starého umění se dlouhodobě přeskupuje, ale v přízemí je zatím otevřena výstava, kvůli níž stojí do Brna jet, protože ti, kdo jsou z Brna, na ní určitě už byli.

Podezřele velkorysý dar. Obrazy věnované muzeu byly ukradeny nacisty

Když začal Georges Keller s darováním obrazů Uměleckému muzeu v Bernu, nikdo o jeho pověsti nepochyboval. Respektovaný obchodník s uměním daroval muzeu od 50. let do své smrti v roce 1981 celkem 116 děl takových mistrů, jako byl Henri Matisse nebo Salvador Dalí. Před několika měsíci však pracovník muzea pověřený ověřováním původu uměleckých děl narazil na dokument spojující Kellera s Etiennem Bignouem, Francouzem, který je dnes považován za obchodníka s "horkým" uměním a který za okupace Paříže obchodoval s Němci.

Bonjour, Monsieur Zrzavý

Dvě poschodí v paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze hostí po čtyři měsíce velkorysou kolekci obrazů českých (a také francouzských) malířů. Vybraným dílům je společné místo vzniku, respektive místo, jež posloužilo jako zdroj inspirace: Bretaň, západní výspa Francie, poloostrov o rozloze 27 tisíc kilometrů (to je zhruba jako výměra Jihočeského, Plzeňského a Středočeského kraje), kde dnes žije 3,3 milionu obyvatel.

Setkání s dívkou a Minotaurem

Pablo Picasso se v lednu 1927 zamiloval do sedmnáctileté blondýnky Marie-Thérèse Walterové, kterou potkal před Galerie Lafayette na Haussmannově bulváru a byl okamžitě okouzlen jejím krásným řeckým profilem. Ten se potom bude objevovat dalších devět let na jeho ženských portrétech, dokud se v roce 1936 neobjeví další objekt a oběť, fotografka Dora Maarová.

Babiš věnoval Macronovi obraz s motivem babylónské věže, je plný symbolů

Obraz českého malíře Zdenka Jandy s názvem Vizionáři a žháři předal v sobotu francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi český premiér Andrej Babiš. V Paříži se ode dneška účastní stého výročí oslav konce první světové války. Obraz s námětem hořící babylónské věže je osobním Babišovým darem Macronovi; Janda je premiérovým přítelem. Babiš s Macronem při jeho návštěvě Prahy v předvečer stého výročí založení Československa navštívil Národní galerii.

Tož mě teda namalujte. Ale realisticky!

Dalo by se říct, že T. G. Masaryk byl sám výtvarným artefaktem. Není sice úplně správné a demokratické instalovat po náměstích sochy politiků už za jejich života, ale u TGM se to dalo omluvit, že objekt vypadal tak dobře. Do pozdního věku působila jeho figura svižně a štíhle a na dobových filmových záběrech je vidět, že se tak i pohybovala: měla prostě švih. Následující prezidenti, i když budou mladší, budou po něm už vypadat často utahaně a unaveně a žádný se nebude umět tak vyšvihnout na koně nebo dát nonšalantně oholínkovanou nohu přes nohu.

Holka s velkým černým koněm

Maluje velké expresivní abstraktní obrazy a někdy je na přání zákazníků pokrývá plátkovým zlatem. Říká o sobě, že přišla z lesa, ale úplný naturščik to není. Na rukou má kaligrafii a sama ji na kůžích zájemců vytváří. Bude jí tento týden třicet a na třech místech Prahy otevírá výstavu: ve Vnitroblocku v Holešovicích, v hotelu The Emerald na Staroměstském náměstí a galerii pojmenované jménem, z něhož touží udělat značku: Julia Chochola.