Tag: člověk

Články k tagu

Čí je ten obrázek?

Autorská práva jsou poměrně moderní vynález. Ačkoli lidé malovali na stěny jeskyní už v paleolitu, dlouho neexistovala žádná právní ochrana duševních výtvorů. Umělecká díla a vynálezy se šířily zcela volně, podvázány hlavně tím, že mistrovskou malbu nebo sochu neuměl zkopírovat skoro nikdo. Literatura měla v historii spíš opačný problém, který dnes nemá: v době před vynálezem knihtisku se každá kniha musela opsat pěkně ručně a v evropských podmínkách málokdy vydržela pohromadě víc než 200 let. Nebýt nekonečné dřiny neznámých mnichů v klášterech, které dnes dávno neexistují, nezachovalo by se nám ze starých literárních děl vůbec nic.

Shánčliví lidé a jejich děti

Únavným refrénem tuzemské veřejné debaty je periodické vyjadřování nadějeplné jistoty, že už jsme skoro tam: že nastupující generace změní upatlané české poměry, protože je jimi nedotčená – vzdělanější, svobodnější, víc rozhleděná do světa, formovaná jinými vlivy než ty starší. Ne snad že by se česká společnost během pětatřiceti porevolučních let nijak nevyvíjela, ale ten očekáváný prudký zlom zatím žádná generační výměna nepřinesla. Údělem každé generace nakonec může být projít si v očích části společnosti podobný oblouk jako ta plus minus moje.

Magický okamžik

Profesor Jiří Froněk, přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM, mi ukazuje fotografii své usmívající se pacientky. Její příběh obletěl před časem Česko a dostal se i do zahraničí: v lednu 2025 se Rozálie stala jedním z nejmenších a nejmladších dětí na světě, jimž byla provedena transplantace jater. V té době jí bylo pět týdnů a vážila 3,5 kilogramu. Bez operace, během které jí byla transplantována játra živého dárce, v tomto případě jejího strýce, jí přitom zbývaly jenom desítky hodin života.

Don Quijote na (jiho)české návsi

Kdysi byla velmi oblíbenou, možná i nezbytnou součástí domácích knihoven po linii Plzeň – České Budějovice a možná i kousek dál, tedy v prostoru jihozápadních Čech, trilogie bělčického učitele a písmáka Ladislava Stehlíka (1908–1987) Země zamyšlená. Byly to kulturní místopisy na pomezí esejistiky a beletrie, v nichž rozvážný a rozvláčný autor „kreslil“ svůj milovaný kraj, kterému zasvětil celou svou mysl, jež se sama stala také součástí té „zamyšlené“ krajiny.

Proč bubliny nemohou za naši neschopnost spolu mluvit?

Že se něco rozbilo ve veřejné debatě, je evergreenem těchto debat. A snad žádná se neobejde bez odkazu na sociální bubliny. Digitální média je prý posilují, ne-li přímo ustavují. Ve společnosti, v níž věříme, že slova jsou činy, připisujeme bublinám až kosmologickou funkci. Budeme druhým důvěřovat, nebo budeme každého považovat za darebáka? Hlavní potíž bublin, jak ji formuloval americký autor pojmu, publicista a – jak o sobě říká – i aktivista Eli Pariser v knize The Filter Bubble / What the Internet Is Hiding from You (2011), je, že nás prý až hermeticky uzavírají v jednom názorovém světě.

Hele, kámo, to si nedovedeš představit, co bude potom

Tématem tohoto Salonu je nesmrtelnost. Nikoli nesmrtelnost duše chrousta, ale velmi reálné úvahy o tom, že lidstvo, nebo spíš by se mělo říci někteří lidé, stojí na prahu zásadního kroku do říše, kde se neumírá. Někteří ti lidé stáli v řadě vedle sebe během inaugurace prezidenta Donalda Trumpa. Nejznámější je Elon Musk, ale byl tam také miliardář Peter Thiel, který říká, že opravdu vede „boj proti smrti“ a je rozhodnut nezemřít.

Eutanazie a přerušené těhotenství

Vyhroceným, často diskutovaným problémem, který se týká nás všech, ale lékařů zvláštním způsobem, je otázka eutanazie a přerušeného těhotenství. Jde o otázky zásadní, protože otázka života a smrti zásadní je. Proto musí být debata o nich vedena věcně, což předpokládá ujasnění pojmů a slov. Euthanasie je řecké slovo tvořené ze substantiva thanatos, smrt, předponou eu (nebudeme si to plést se zkratkou Evropské unie) s významem dobrý, přívětivý, jemný, zjemnělý. Známe slovo eufemismus pro jemnější, ne tak drsné vyjádření nějaké zlé skutečnosti, např. říkáme zesnul místo zemřel, byl společensky unaven místo ožral se apod.

Ženy se prý škrtnou

Jednou za čtyři roky v únoru se na knižním trhu stane něco zvláštního – platí to alespoň v případě knihy Když se z Harryho stala Sally. V únoru roku 2021 byla stažena z Amazonu, v témže měsíci roku 2025 byla vrácena do prodeje. V prvním případě nastupovala v USA Bidenova administrativa a zástupci internetového obchodu seznali, že kniha je nenávistná; v druhém případě nastoupila Trumpova administrativa a nyní znělo, že publikaci nelze nic vytknout. Autor Ryan T. Anderson v ní předložil kritické stanovisko k převládající péči o trans lidi a poukázal na ideologičnost zasahující výzkum a ohrožující nezletilé.

Co je svoboda řeči?

Americký historik literatury Stanley Fish nazval jednu ze svých nejvlivnějších knih There’s No Such Thing as Free Speech (Nic takového jako svoboda řeči neexistuje). Každý slovní projev vždy patří do nějakého politického kontextu, je „pod napětím“, k něčemu podněcuje, naráží na odpor. Předpokladem srozumitelné řeči jsou zamlčené stipulativní definice, které stanovují, co budeme v dialogu považovat za samozřejmé. V proslulém spise na obranu svobody řeči Johna Miltona Areopagitika (1644) najdeme tuto pasáž: „Jistě chápete, že když mluvím o toleranci a svobodě projevu, nemám na mysli katolíky. Ty totiž musíme vyhladit.“

Slzy evropského mandarína

Určitě už nějaký kulturní antropolog sepsal „dějiny pláče“. A pokud ne, měl by se do toho pustit. Pláč je velký emoční nástroj, prozrazuje mnohé a mnohé také zmůže. Někteří lidé pláčou s radostí, jiní slzy spíš skrývají, v některých kulturách je pláč posvátný, někde se pláče veřejně, jinde se doporučuje ho spíše potlačovat. Někomu se spouští každou chvíli, někdo se za něj stydí, někdo je jím dojat. Jiný se cítí, když pláčou druzí, spíš trapně. Na konci Mnichovské bezpečnostní konference se dal do pláče její organizační předseda Christoph Heusgen, kariérní diplomat ve službách evropského superstátu, někdejší poradce kancléřky Merkelové.

Inteligentní život může být na planetách podobných Zemi běžný, tvrdí vědci

Jsou mimozemšťané skuteční? Mléčná dráha by mohla mít 40 miliard planet o velikosti Země, ale mnoho evolučních vědců předpokládá, že inteligentní život je mizivě vzácný. Nová studie toto přesvědčení vyvrací a navrhuje, že evoluce člověka byla pouze přirozeným planetárním procesem, který může probíhat a pravděpodobně probíhal i na jiných planetách podobných Zemi, píše Forbes. V červenci vědci naznačili, že tektonika zemských desek může být klíčovým důvodem, proč zde existuje složitý život, ale jinde ne.

Miluj lidstvo a zapomínej na blízké

Kvůli Trumpovi jsou prouprchlické organizace, včetně těch působících v České republice, ze dne na den téměř bez peněz. Nelze pochybovat, že mnoho lidí přijalo takovou zprávu s uspokojením a možná i škodolibostí, nejeden byl možná udiven, co nám to Američané všechno platili. Ale byly a jsou nepochybně i reakce jiné, provázené rozhořčením, smutkem a lítostí, že svět, který odmítá solidaritu s těmi nejubožejšími, tedy s uprchlíky, je horší a stává se krutějším a nelítostnějším. Protože přece ty organizace pomáhající uprchlíkům jsou založeny na humanismu, na solidaritě s druhými, na altruismu.

Praha chce ještě více přiškrtit magistrálu. plánuje na ní víc cyklostezek a stromů

Praha připravuje rekonstrukci severojižní magistrály v Sokolské a Legerově ulici, kde mají přibýt přechody, 120 stromů či oddělené cyklostezky. Návrh studie úprav představili zástupci magistrátu, Prahy 2 a Technické správy komunikací (TSK), která projekt připravuje. Úpravy mají přinést zklidnění dopravní tepny, ale zároveň by neměly mít zásadní vliv na její průjezdnost. Studie zahrnuje i rekonstrukci blízké Ječné ulice a město také připravuje úpravy dalších částí magistrály.

Odvaha být přítěží

Prezident Petr Pavel se soustavně vyslovuje ve prospěch eutanazie, znovu v polovině ledna tohoto roku. Pronesl, že si přeje co největší kontrolu nad svým životem. Chtěl by odejít důstojně, tedy způsobem, který si sám zvolí. „Rád se rozhoduji o svém vlastním životě.“ A dodal, že by byl nerad „přítěží pro své okolí“. Prezident v těch několika poznámkách shrnul motivy, které se v souvislosti s eutanazií tradičně zmiňují. Přesto stojí za to, podívat se na věc blíže, už proto, že nejde jen o eutanazii. To, jak uplatňujeme zmíněné výroky na veřejnosti, odráží to, jak se stavíme k životu, jako jednotlivci i jako společnost.

Musk chce propojit lidský mozek s počítačem, léčit slepotu nebo epilepsii

Ambicí společnosti Neuralink amerického miliardáře Elona Muska je pomocí čipových implantátů propojit lidský mozek s počítačem. Toto spojení by pak mělo pomoci například ochrnutým lidem ovládat chytré telefony nebo počítače nebo slepým lidem vrátit zrak. Do budoucna Musk doufá, že Neuralink bude schopen řešit i další nemoci, jako je schizofrenie a epilepsie. Před rokem, 28. ledna 2024, společnost Neuralink oznámila, že byl prvnímu člověku implantován její mozkový čip.

„Chtějí všechno hned a nebojí se žít na dluh.“ Roste podíl mladých Čechů, kteří nesplácejí své závazky

Mezi lidmi, kteří mají problémy se splácením svých závazků, se v posledních letech zvyšuje podíl mladých ve věku mezi 18 až 30 lety. Platí to zejména pro nesplácení krátkodobých půjček. Vyplývá to z ankety ČTK mezi inkasními agenturami. Počet mladých neplatičů roste, potvrdila výkonná ředitelka Asociace inkasních agentur Jana Tatýrková. V celkovém vyjádření to podle ní znamená pokles věkového průměru o jeden až dva roky.

Porno není dokument BBC o životě zvířat

Budeme mluvit o sexu. Kdysi jsem si myslel, že o sexu se má mluvit co nejvíc a co nejotevřeněji, že to věci velmi prospívá. Nyní, když jsem trochu starší, tak už si tím nejsem tak jistý, naopak se začínám přiklánět k názoru, že se o sexu mluví až příliš a že se o něm mluví špatně. A také že když je sex všude, tak výsledek je, že mizí tam, kde být má. Ale to samozřejmě bude tím stárnutím. Přesto jsem na sebe vzal to břímě podniknout salonní výpravu do světa, bez jehož existence by tady nikdo z nás nebyl. Ani moji milí hosté: dámy Julie Gaia Poupětová, sexuální koučka, publicistka Klára Elšíková, jež vydala knihu Pacanka, a pak nestor české sexuologie – profesor Petr Weiss.

Pocit duše po katastrofě

V noci z 25. na 26. listopadu roku 1967 došlo v lisabonské oblasti k jedné z nejvíc ničivých evropských povodní 20. století. Zahynulo při ní asi 500–700 lidí. Skutečný počet se nepodařilo zjistit, protože portugalská vláda neštěstí bagatelizovala a mrtvoly byly odplaveny do moře. Šlo o druhou největší přírodní katastrofu po zemětřesení roku 1775. Portugalsko byla v té době chudá země s přelidněným venkovem, a tak se lidé stěhovali, jak už to bývá, do velkých měst. Tam si stavěli svá příležitostná obydlí v místech, která byla z různých důvodů nevyužitelná, kromě jiného v plochých říčních nivách přecházejících až do moře.

VIDEO: Emotivní moment v krvavé válce. Rus a Ukrajinec si na konci smrtelného boje vyjádřili úctu

Uprostřed nelítostných bojů na Ukrajině zachytila kamera na břiše ukrajinského vojáka lidský moment. Dramatické video ukazuje souboj ruského a ukrajinského vojáka, na jehož konci Ukrajinec padá k zemi a prosí nepřítele, aby ho nechal v klidu odejít. „Sbohem, byl jsi lepší,“ rozloučí se. K souboji muže proti muži došlo uprostřed ruin domů kdesi na ukrajinské frontě. Podle serveru Daily Mail, který na video upozornil, pochází pravděpodobně z okolí Trudove v Záporožské oblasti.

Hledání třetí ponožky

Syn pomáhá starému otci při oblékání. Podává mu ponožky. „Ale kde je třetí?“ podivuje se otec. Scéna pochází z knihy Starý král ve vyhnanství od rakouského spisovatele Arna Geigera. Autor v knize popisuje péči o svého dementního otce. Třetí ponožka je jedna z výzev, před niž stárnoucí rodiče své děti skutečně mohou stavět. Situaci lze vyřešit dvěma způsoby. Na otce můžeme štěknout: „Máš snad tři nohy?“ Alternativou je začít s tátou chybějící ponožku opravdu hledat. Podle přední švýcarské lékařky a autorky klasických studií věnovaných různým typům demence Irene Bopp-Kistlerové neexistuje správná reakce.

Ztracená schopnost nudit se

Sváteční dny na přelomu roku jsou čas, kdy svět (aspoň ten západní) trochu přibrzdí, autoři tzv. názorových textů (například já) tak mohou trpět nedostatkem témat k instantním analýzám. Přichází tedy čas prognóz, vytváření hypotetických scénářů pro dění v roce, který se užuž rodí. Přispěju svou troškou do mlýna a troufnu si odhadnout, že rok 2025 nebude nudný. Píšu to s lítostí a lehkou obavou. Často bývá citováno přání „dejž Bůh, aby nežil ve vzrušujících časech“. Je to přání velmi rozumné, časy totiž většinou nebývají vzrušující způsobem, který by si lidé – zvláště my starší – zrovna užívali. Nudná doba v nudné zemi se zdá být jako ideál.

Nejstarší genom moderního člověka pochází z Česka, píší NYT

Nejstarší genom moderního člověka byl objeven v Koněpruských jeskyních nedaleko Prahy. Na pozoruhodný nález českých vědců z roku 1950, u kterého později potvrdila analýza stáří přibližně 45 tisíc let, upozornil tento týden americký deník The New York Times (NYT), podle kterého objev nabízí nová vodítka k tomu, jak se náš druh rozšířil po celém světě.

Osvobodit pravdy od bludů, díky nimž zvítězily

„Naučme se nechat umírat své ideje místo nás samých.“ Takové je poselství jedné z velkých filozofických škol 20. století – kritického racionalismu Karla Poppera. Podobně jako smrt příslovečných kanárků v dolech varuje horníky před přítomností jedovatých plynů, varují vyvrácené ideje lidstvo, že řídit se jimi dál by bylo sebevražedné.

Německé úřady podezírají archeologa, že záměrně špatně odhadl stáří lebky

Německé úřady podezírají archeologa, že záměrně špatně odhadl stáří lebky neandertálce, kterou objevil před 27 lety. Domnívají se, že se podobně spletl až u čtyř desítek svých nálezů, a proto se začaly věcí zabývat, napsal server The Times. Archeolog, jehož jméno úřady nezveřejnily, našel v roce 1997 v Ochtendungu v západoněmecké spolkové zemi Porýní-Falc kus lidské lebky. Spolu s dalšími dvěma kolegy slavnostně oznámil, že jde o dost možná nejstarší exemplář jakéhokoli druhu člověka, který byl kdy v Německu objeven.

Nové stereotypy jako svátost

„Kdyby tu knihu napsal bílý člověk, byl by považován za rasistu,“ píše John McWhorter, americký – a jak sám zdůrazňuje, černý – lingvista ve své knize Woke Racism (2021). Odmítá v ní antirasismus, který považuje za náboženský a který opanoval veřejnou debatu i instituce Spojených států. Podle tohoto klíče existuje strukturální rasismus, jehož jsou účastni všichni bílí, často i nevědomě. Celá společnost se má zreformovat tak, aby lidé jiné než bílé barvy pleti dosahovali srovnatelných úspěchů jako bílí. Autor, mimo jiné akademik na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a komentátor při New York Times, toto odmítá.

Vědci boří mýtus: Ventilování vzteku nepomáhá, spíš ho může zhoršit

Ventilovat vztek se zdá být jako rozumný způsob, jak se ho zbavit. Podle obecně vžitého názoru nám vyjádření vzteku pomůže se ho zbavit, jako když vypustíme páru z tlakového hrnce. Ale tato běžná metafora je zavádějící, tvrdí nová analýza vědců Státní univerzity v Ohiu. Ti posoudili 154 studií o vzteku a objevili jen málo důkazů o tom, že ventilování pomáhá. V některých případech naopak může hněv ještě zvýšit, napsal server Science Alert.

Úzkostná, avšak nikoli ztracená generace

Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstajícím počtem úzkostných, sociálních a depresivních poruch i počtem sebevražd, ohledně kterého bijí na poplach rodiče, pedagogové i psychologové v celém západním světě. K jeho nejznámějším knihám patří The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure o rostoucí politické polarizaci, duševním zdraví a vysokoškolské kultuře a The Anxious Generation.

Existuje ještě „reálný život“?

Twitter není reálný život, dočtu se občas (jméno sociální sítě v té sentenci lze variovat). Je to výrok svým způsobem plný naděje, taky pro lidi, kteří – jako já – pracují v tzv. tradičních médiích. Vyplývá z něj totiž, že z bzučícího provozu na sociálních sítích se nedá vyvozovat, čím lidé skutečně žijí, a na způsobu, jímž se tam lidé projevují, nelze založit představu, jací skutečně jsou. Že existuje ještě jiná, „reálná“ sféra, kterou je potřeba zkoumat, prohlížet, osahávat, pokud má člověk ambici nějak, třeba žurnalisticky, postihnout, co obnáší být dnes člověkem ve světě.

V zajetí prevence

„Hlavně si svou rakovinu negooglete,“ upozornila zdravotní sestra dospívající dívku. Caroline Cramptonová onemocněla Hodgkinovým lymfomem, zhoubným onemocněním mízních uzlin. Lékař ji ubezpečil, že v mladém věku se vyléčí hned po první chemoterapii 95 procent lidí. Všechno mělo být dobré a Caroline negooglila. Jenže spadla do pěti procent. Nastoupila agresivnější chemoterapie, která jí zničila imunitu, lékaři ji budili co čtyři hodiny, aby kontrolovali její tělesné hodnoty. Caroline tehdy přišla i o schopnost spánku. Co dělat, když nejde spát? Začala googlovat, a když pak usnula, bývalo to v slzách.

Spasit svět, nebo sebe?

Tasmánie, zatím poslední kniha italského spisovatele Paola Giordana, je plná jednoduchých, přesných, přitom jazykově bohatých vyjádření. Autor dokáže v pár větách často postihnout něco vcelku zásadního. O to se samozřejmě pokouší téměř každý spisovatel. Podstatné jsou ale cesty, které k tomu vedou. „Ve své nové knize, kterou právě píšu, se budu ještě radikálněji než v Tasmánii snažit nevycházet od tématu. Vymazat témata. Mám spoustu střípků nápadů. Hledám odvahu je zkusit poslepovat, abych viděl, co z toho vyleze,“ říká Paolo Giordano.