Twitter není reálný život, dočtu se občas (jméno sociální sítě v té sentenci lze variovat). Je to výrok svým způsobem plný naděje, taky pro lidi, kteří – jako já – pracují v tzv. tradičních médiích. Vyplývá z něj totiž, že z bzučícího provozu na sociálních sítích se nedá vyvozovat, čím lidé skutečně žijí, a na způsobu, jímž se tam lidé projevují, nelze založit představu, jací skutečně jsou. Že existuje ještě jiná, „reálná“ sféra, kterou je potřeba zkoumat, prohlížet, osahávat, pokud má člověk ambici nějak, třeba žurnalisticky, postihnout, co obnáší být dnes člověkem ve světě. Rád bych tomu věřil, ale pochybnosti se občas vkrádají.

Koncem října napsal známý novinář Miloš Čermák tweet, v němž naštvaně reagoval na oznámení, že Český rozhlas uvede nový podcast Lindy Bartošové. Několikadílná série se jmenuje Slast, jejím tématem je dle anonce „sexuální svoboda očima mladých žen“.

Sled dál a dál se nabalujících reakcí a protireakcí, ta lavina stanovisek mohla působit dojmem, že česká společnost žije sporem o podcast Lindy Bartošové. Ten značně úporný spor, jejž rozpoutal jeden ne zrovna uvážlivě formulovaný tweet, trval pár týdnů a přelil se daleko za hranice sociálních sítí. Protagonisté té výměny názorů byli zváni do masově sledovaných podcastů, o debatě obsáhle referovala různá média, aktuální vydání Respektu má na titulní straně portrét moderátorky opatřený sugestivním titulkem „Kdo se bojí Lindy B.?“. Tu otázku jsem si svědomitě položil, došel k tomu, že se té dámy nebojím. Ale možná si to jenom namlouvám nebo je to nějaké moje selhání, měl bych se bát, ale zanedbal jsem to.

Vlastně není nic překvapivého na tom, že nějaká na internetu se objevivší prkotina naroste do absurdně velkých rozměrů. Děje se to běžně. Když na jednom konci světa zamává motýl křídly, může to na druhém konci světa způsobit tsunami, říká se v často používané hyperbole. Akorát že ve virtuálním světě to geografické rozdělení neplatí, impulz se nešíří na druhý konec světa. Zamáváš křídly a zaplaví tě tsunami, virtuální vlna, která může zakrývat výhled na ten mytický reálný svět, který se možná už vytrácí. Respektive je tam, kde si řekneme, že je, kde jsme ho schopni vnímat. často a právem se píše o krizi tradičních médií – nepochybně probíhá a nepochybně je velice vážná.

Zužující se možnosti ta média často vedou k tomu, že hojně referují o dění na sociálních sítích – je to snadné a může to vyvolat pozornost (náš server a časopis v tom ohledu nejsou výjimkou). Zároveň je to v něčem sebedestruktivní. Přesouvá to pozornost do sféry, kam stejně píšou všichni a zadarmo a kde je velice zřetelná ta často citovaná maxima Marshalla McLuhana „medium is the message“. Proč by se jeden zabýval reálným světem, když se o jeho podobě rozhoduje tam? Zvlášť kdyby se všechny ty postavy, které uživatelé na sítích hrají, do skutečnosti nějak přelily, staly se aktuální formou lidství. Dokud se realita zase nějak nepřipomene, což se mi nechce přivolávat, bývají to dost nepříjemná probuzení.