Tag: psychologie

Články k tagu

Úzkostná, avšak nikoli ztracená generace

Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstajícím počtem úzkostných, sociálních a depresivních poruch i počtem sebevražd, ohledně kterého bijí na poplach rodiče, pedagogové i psychologové v celém západním světě. K jeho nejznámějším knihám patří The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure o rostoucí politické polarizaci, duševním zdraví a vysokoškolské kultuře a The Anxious Generation.

Nejpodivnější fóbie na světě. Švédská ministryně se bojí banánů. A není sama

Kvůli banánofobii švédské ministryně pro rovnost Pauliny Brandbergové se nesmí v její blízkosti a na oficiálních akcích objevit ani jeden kus tohoto žlutého ovoce. Ona sama tvrdí, že má alergii, ve Švédsku však není jedinou veřejně známou osobností s touto fobií, píše BBC. Ministryně v roce 2020 na twitteru napsala, že má "tu nejpodivnější fobii na světě, a to z banánů", příspěvek ale později smazala. Její chorobný strach z tohoto tropického ovoce potvrzují uniklé e-maily zaměstnanců pracujících pro Brandbergovou

O konformistovi

„Kdyby ti řekl, abys vyskočila z okna, tak bys skočila?“ slýchává dítě od rodiče odrazujícího je od nápodoby charismatického spolužáka. Otázka prozrazuje, že rodič toho o lidské psychice, kterou neodhalily teprve sociální sítě, příliš neví. Ale ty sítě bývají ve svých svědectvích obzvlášť přímočaré. Zvlášť děti rády napodobují, co vidí na TikToku. Třeba „blackout challenge“ je vybízí, aby se vzájemně škrtily, ideálně až do bezvědomí, a přitom se natáčely. Není-li poblíž kamarád, lze škrcení a nahrávání zvládnout i samostatně. Prý to dokazuje odvahu.

Člověk druhému do hlavy vidí

„Potřebuji přesně vás,“ říkala mi paní do telefonu, když mě zvala do debaty. Prý shánějí člověka hájícího stanovisko, jež mi v rychlosti předestřela. Namítla jsem, že si nic podobného nemyslím. „Ale ano, máme na to data,“ poznamenala. Asi měla na mysli, že firma, od níž pozvánka dorazila, si udělala rešerši, projela mé výstupy a seznala, že jsem jejich člověk. Nedomluvily jsme se. Trvala jsem na tom, že si myslím, co si myslím. Možná z principu. Zčásti měla paní asi pravdu. Na příhodě není nic pobuřujícího. Každý zve do debat lidi s očekáváním, že budou herci sebe samých. Všichni pracujeme s tím, že druhého známe, že je tudíž předvídatelný.

Vyblednutí

„Vládne čas, ne car,“ praví staré gruzínské přísloví. Je pozoruhodné sledovat, jak jsou dřívější činy, záslužné i ohavné, v průběhu času pomalu zaváty prachem zapomnění. Ač si při pohřbech i po velkých událostech vždy slavnostně slibujeme, že „nikdy nezapomeneme“, praxe za tím, co by duch snad chtěl, poněkud pokulhává. I právo ostatně zná instituci promlčení (ještě lépe zní německé Verjährung – od Jahr, rok, cosi jako převrstvení léty), byť vražda je zdánlivě pořád vraždou, i po pěti stech letech. Co se jen v historii na každém čtverečním metru země událo rekovných, ušlechtilých, strašlivých i odporných činů, počítáme-li jenom ty lidské, na které se vztahují naše etické představy (a co teprve těch udávených hrabošů a aktů obětavé hraboší mateřské lásky!).

Sebevražda ve sladkém životě

Dobrovolná smrt známého, úspěšného, respektovaného a oblíbeného psychologa R. P. otřásla zajisté nejen těmi, kdo ho znali a měli rádi. Neskutečná tragédie je to především pro jeho nejbližší. Každý by měl být maximálně ohleduplný, zdrženlivý, nesoudit, nejlépe mlčet – což je v čase sociálních sítí již bohužel čistou utopií: každá věc s takovým potenciálem stává se veřejnou potravou se všemi možnými následky.

Rodina je temná věc

Isaak Babel kdysi napsal, že rodina je temná věc. Pokud toto tvrzení převedeme do současné doby, společnost mu dává spíš za pravdu, ale trochu zjednodušeněji a možná i hloupěji. Přívlastek temná v kontextu rodiny nahrazuje něco jako nefunkční, přežitá nebo zastaralá. Být temný přitom v tom výroku neznamená jen nástroj útlaku, traumat a bolesti. Babelův bystrý komentář v sobě jistě obsahuje něco zlověstného, ale zároveň i metaforicky produktivního v tom smyslu, že rodině přisuzuje i jakousi psychoanalytickou archetypální hloubku. Ta se nemusí zrcadlit pouze ve fatalistickém odmítání, ale i v nějaké prapůvodní síle, jíž jsme postiženi/obdarováni úplně všichni. V autorské inscenaci brněnského Divadla 3KK nazvané Franz Kafka žije! – Žranice je rodina vykreslena na pozadí šikany, drbů, patriarchátu a neschopnosti sebelásky.

Rodičem za každou cenu

Za posledních deset let se zdvojnásobil počet pokusů o početí v centrech asistované reprodukce, díky umělému oplodnění se u nás rodí pět procent miminek. Úspěšnost roste, do 35. roku mají ženy velkou šanci, že se in vitro fertilizace (IVF) povede, a lékaři si vědí rady i s těmi, kterým už bylo čtyřicet. Ale ve většině případů to chce velké a vysilující úsilí a mnoho párů lačných po dítěti neví, do jakého boje se to vlastně vydávají. Je to začarovaný kruh, ženy s těhotenstvím vyčkávají, i právě proto, že vždycky nějaká možnost existuje, a do center se dostávají čím dál starší.

Jsou chytré telefony blokátory zkušenosti?

„Zvládání zpětné vazby se stalo prací na plný úvazek,“ psali ve Wall Street Journalu na adresu knihy Úzkostlivá generace od sociálního psychologa Jonathana Haidta. Ostatně sama kniha je zčásti i o tomto: všudypřítomná vypjatá diskuse vede k tomu, že velká část úsilí netkví ve výkonu samém, třeba v napsání knihy, ale ve schopnosti tenhle výkon ustát. Leč v první řadě pojednává kniha o proměně dětství. To se změnilo zaprvé vlivem nadměrného rodičovského dozoru a zadruhé nadužíváním digitálních technologií.

Je MMA případ pro psychology?

V pátek poslal soud do vazby zápasníka MMA Tadeáše Růžičku, známého také pod zápasnickou přezdívkou Mawar. Byl obviněn, že na začátku srpna se spolu se svými kumpány dopustil loupeže, výtržnictví a nebezpečného vyhrožování. Růžička tímto jednáním porušil čtyřicetiměsíční podmínku, která mu byla udělena na začátku roku za to, že vloni knokautoval na ulici mladíka a na zemi do něj – bezvládného – dále bušil a nepomohl mu z bezvědomí. Vše natočila kamera. Byl mu vyměřen jedenáctiměsíční trest s oním podmíněným odkladem. Teď tedy loupež, mezitím v červenci ještě bitka na koupališti.

Více si naslouchat, méně soudit druhé

Když se o nějaké knize řekne, že je to ideální „čtení k vodě“, působí to až pejorativně. Jako něco oddechového, banálního a rozhodně velmi zapomenutelného. Iva Hadj Moussa nemá problémy s tím, když se její knihy označují za „střední proud“. Letos vydala svůj nový, zatím nejlepší román Těžké duše, a kdyby takhle byla napsána každá česká kniha, která se dobře prodává, budeme žít v literárním ráji. Pokud jste ji ještě nečetli, udělejte to klidně i u té vody. Zábavnější (a zároveň nikterak povrchní či banální) knihu jsem od českého spisovatele roky nečetl.

Schizoidní povaha s narcistními a disociálními rysy. Jak získal střelec z FF UK tolik zbraní?

K duševnímu stavu střelce z FF Univerzity Karlovy byly vypracovány dva znalecké posudky. Jeden z oblasti forenzní psychologie a druhý psychiatrický. Závěry se shodují, že útočník měl schizoidní povahu s narcistními a disociálními rysy. Naopak netrpěl žádnou duševní poruchou, která by narušovala vnímání reality. Nebezpečí neodhalilo ani několik psychiatrických sezení, které útočník absolvoval. Policie ve spisupopsala, jak došlo k tomu, že člověk s touto povahou mohl mít takový arzenál zbraní.

K čemu náboženství, kde bůh jsem já?

Výborné texty hledám v poslední době ponejvíce na Substacku, on-line platformě pro nezávislé publikování autorů, které z různých důvodů v mainstreamových médiích nenajdete. Dá se tu najít to, co by jinde pohledal: kritické, ideologickým balastem nezatížené uvažování a názorová otevřenost. Jedním z témat, která je zajímavé zde sledovat, je krize duševního zdraví u mladých lidí. Za čtení stojí americký sociální psycholog Jonathan Haidt a další autoři, které přizvává na svou platformu After Babel. Jednou z nejpozoruhodnějších autorek, které tu lze číst, je Freya India.

Marvanová: Vyšinutý střelec z fakulty napsal dopis policistům. Zbraně si koupil, aby vraždil

Půl roku po střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nedostala veřejnost odpovědi na klíčové otázky. Policii se do dnešního dne nepodařilo úspěšně rozptýlit všechny pochybnosti kolem prosincového zásahu. Otázek naopak přibývá. Se závěry vyšetřování nejsou spokojeny ani rodiny zastřelených studentů. Některé z nich zastupuje advokátka a senátorka (nestr. za Spolu) Hana Kordová Marvanová, která byla zmocněna k podání stížnosti proti policejnímu usnesení.

Uvařil se sám v sobě, plán měl jasný už měsíce, řekla státní zástupkyně o střelci z fakulty

Bezpečnostní výbor sněmovny ve čtvrtek několik hodin řešil střelbu na Filozofické fakultě UK. A taktéž zprávu Generální inspekce bezpečnostních sborů k policejnímu zásahu. Vystoupila i dozorující státní zástupkyně Jana Murínová, která řekla, že pachatel netrpěl žádnou závažnou psychickou poruchu. Podle psychiatrického posudku měl navíc jasný plán už měsíce před střelbou. „Cítil se odstrčený a neužitečný, potýkal se s pocity křivdy provázenými záští. Uvařil se sám k sobě,“ uvedla státní zástupkyně.

Zlo není duševní choroba

David K., který koncem minulého roku vraždil na pražské filozofické fakultě a v Klánovicích, nezabíjel z ideologických motivů a nebyl nějakým způsobem radikalizovaný, navštěvoval sice psychiatrii, ale nedá se říct, že by byl duševně nemocný. K tomu závěru došli podle Seznam zpráv po několika měsících policejní vyšetřovatelé. Je to závěr, který by neměl nikoho moc překvapit – vrah po sobě nechal jen dopis na papíře, evidentně neměl zájem šířit do světa nějaké specifické, třeba politické, poselství, kdyby chtěl, měl spoustu možností, jak to účinně udělat,

Práce? Hrůza, ale zas ne taková jako zábava

„Když nevydržím pracovat do jedné do rána, nemůžu být profesorem,“ naříkal dvacátník Max Weber (1864–1920), později proslulý sociolog, před svou manželkou Mariannou. Profesorské místo nakonec získal. Nejprve působil od roku 1894 na univerzitě ve Freiburgu a zanedlouho přešel na univerzitu v Heidelbergu. Už v roce 1898 se nicméně ve svých čtyřiatřiceti letech poprvé psychicky zhroutil a po několika dalších kolapsech akademickou kariéru ukončil. Sám Weber spojoval svou nemoc s pracovním přetížením. Biografové bývají z tohoto zhodnocení rozpačití.

Metalová vesta pro tonoucí duše

Situace „stárnoucího bílého muže“ je tak nelehká, ba svízelná, že mu přichází na pomoc píšící psychoterapeutka Iva Hadj Moussa svou knihou Těžké duše. To je samozřejmě řečeno s nadsázkou: Hadj Moussa (to příjmení je od manžela, což tu píšu jaksi pro orientaci, sama je původem z Milevska) je nejen profesní „léčitelkou duše“, ale již, dalo by se říci, zavedenou spisovatelkou. Napsala tři úspěšné prózy, tato je čtvrtá, má své čtenáře a svůj styl, který je účelný, nekomplikovaný, srozumitelný, přímočarý. Psaním se zjevně baví, ale nepíše jen pro sebe, představa, že je její „píšící já“ centrální osou vesmíru, je jí dost vzdálená, naopak typický je pro ni nadhled, odstup a jaksi „zdravá mysl“, což neznamená, že nemá se svými postavami soucit, právě naopak, prostě psychoterapeutka.

Poslední Vernon Subutex, z řecko-perských válek, osobnostní typologie

Vernon Subutex je padesátník odepsaný dobou, jejímuž tempu nechce stačit. Sálá z něj energie vonící přátelstvím, která k němu stahuje frustrované vrstevníky ohýbané tlakem práce, rodiny, politiky, společenských očekávání. Tahle parta opustí Paříž a založí kočovnou komunitu. Dá se ale uniknout?

„Trauma se může projevit až po měsících.“ Jako student přežil střelbu na škole, teď pomáhá těm, co tragédii zažili

Phil Andrew jako student přežil v roce 1988 jeden z prvních útoků střelnou zbraní ve školách ve Spojených státech. Ve městě Winnetka ve státě Illinois ho postřelila psychicky nemocná Laurie Dannová, která následně spáchala sebevraždu. Tato zkušenost pro jeho život byla zásadní. Více než 20 let pracoval pro FBI. Posledních šest let šéfuje skupině Pax, která poskytuje mimo jiné poradenství v oblasti prevence a následné péče po útocích. V rámci své práce navštívil minulý rok i FF UK, kde se účastnil konference o vyjednávání.

Jak (ne)mluvit o duševním zdraví?

Duševní zdraví mladých lidí je velké současné téma. Podle mnoha výzkumů se dramaticky zhoršuje, mnozí autoři a specialisté se pokoušejí identifikovat prapříčinu toho všeho. Technologie, přílišná permisivnost současné západní společnosti, nebo naopak tlaky, jimž je v ní člověk vystavován, chmurné perspektivy klimatické změny, války a dalších katastrof, pro někoho třeba i „terapeutická kultura“, která může vést k přehnanému soustředění na vlastní problémy a případně i k jejich zveličování a převádění na různé diagnózy (problému se v Týdeníku Echo nedávno věnovala Tereza Matějčková).

Psychoterapie v podezření

„Dřívější generace nebyly vedeny k tomu, odvést práci samy na sobě. Byly vedeny k tomu, spíš emoce rychle zpracovat a jít dál. Pro nás zpracovat emoce znamená vyřešit je do posledního puntíku,“ říká influencerka Tereza Koubková, reprezentantka mladé generace, v nedávném rozhovoru pro DVTV. Výrok je příznačný pro jev, který ostře podala americká novinářka Abigail Shrierová v nedávno vydané knize Špatná terapie / Proč děti nedospívají? Jakmile se začnete starat o své duševní zdraví, můžete se s ním rozloučit. Jinými slovy, žádná generace tolik nepečovala o duševní zdraví jako ta, již reprezentuje Tereza Koubková

Dokáže les léčit?

Posvátný strom je běžný motiv ve většině starých náboženství. V evropském světě se častěji objevuje již v minojské a mykénské době pozdní doby bronzové, kde byl původně spojován s mateřským, pečovatelským principem, ale později byl mužný dub zasvěcen Diovi a ostatní olympští bohové si rozebrali třeba olivu či fík. O mytologii a mystice stromů existují i v naší literatuře desítky titulů, ani je nepotřebujeme uvádět, protože i to, co jsme zatím o stromech zjistili běžným, vědeckým způsobem, je pozoruhodné a hodné úcty. Jde například o signalizaci pomocí organických molekul, složité sžívání se stromů s houbami i s komplikovaným společenstvím bakterií na listech.

„Řada trans-pacientů jeví známky poruchy osobnosti.“ Únik dokumentů z asociace pro trangender

Lidé podstupující změnu pohlaví si často neuvědomují možná nebezpečí spjatá s hormonální léčbou a operací. Nejhorší je situace u dětí a jejich rodičů. Často opomíjejí dopady sterilizace, doživotní účinky hormonální terapie nebo zvýšené riziko rakoviny. Nejen to, řeší velká část členů Světové profesionální asociace pro transgender zdraví (WPATH) sdružující lékaře a další odborníky.

Je nárůst úzkosti problém?

Dobré názvy to mívají těžké i lehké. Člověk o ně zakopne, hned hlásí námitky, ale nakonec sezná, že na tom třeba něco je. Autor má vyhráno, protože titul vyvolávající tento výkon se v čtenáři usadil. Společnost úzkosti k takovým názvům patří. Čtenář (titulu) skočí do náruče nejsnazší kritice: Ale vždyť ne všichni trpí úzkostmi. Jistě. A není ten název tedy přehnaný? Bezpochyby. Smyslem takové zkratky je přiložit k určitému fenoménu lupu, i za cenu, že zvolené hledisko bude pokřivené. Je přínosné, že Jan Géryk, mladý sociolog, právník a stand-up komik, navíc tematizuje i tento – dnes rozšířený – sklon pojmenovávat společnosti.

Jak dobrý nápad je být sám sebou?

S autenticitou si na intelektuály člověk nepřijde. Obrátí oči v sloup a už oznamují, že ten pojem nemá obsah, tuší v něm ideologický nástroj nebo přízemněji omluvu za to, že se člověk chová jako idiot. Mají pravdu, ale není to celý příběh. Autenticita má natolik dlouhý a pohnutý osud, až jednoho zarazí, že ji zástupci společnosti Merriam Webster a nakladatelství Oxford University Press vyhlásili slovem roku 2023. Copak nám již nenabídla vše, co mohla?

Co po školní střelbě? Papírky na uhry

O strašidelné debatě Týdeníku Echo, v níž šéfka Etické komise Syndikátu novinářů Barbora Osvaldová chtěla ouřední štempl na to, abychom směli o šílenci říkat, že je šílený, většina našich čtenářů zřejmě ví. Ráda bych se zastavila u toho, co Osvaldová řekla potom: že většina lidí své psychické problémy tají, protože se bojí reakce okolí. Naběhnu si na vidle, ale zeptat se musím: Skutečně? Je to opravdu tak? Podle dat zdravotních pojišťoven zveřejněných loni touto dobou trpí depresí nebo úzkostnou poruchou každá desátá žena a asi šest mužů ze sta. Trvalou psychiatrickou péči vyžaduje sedm set tisíc lidí, počty rostou rok od roku, ty poslední strmě.

Zlo si musíme pojmenovat

Radkin Honzák je legendou české psychiatrie a renesančním zjevem s přesahy do různých oborů, samozřejmě včetně tak blízkých, jako je psychologie. Sešli jsme se, aby nám vyložil svůj pohled na situaci, v níž se česká společnost ocitla poté, co student-vrah 21. prosince zastřelil na Filozofické fakultě UK 14 lidí a další vážně zranil. Tentokrát vynecháváme policejní zásah a místo něj se soustředíme na schopnosti a předpoklady české společnosti vyrovnávat se s šokem.

Filozofická fakulta nařídila psychoterapii a zakázala výstupy v médiích

Vedení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze rozeslalo interní zprávu, která doporučuje pedagogům, zaměstnancům i externím spolupracovníkům, aby neposkytovali rozhovory a nechodili do médií. Podle informací deníku Echo24 dostalo velké množství zaměstnanců Univerzity Karlovy, včetně doktorandů e-mailovou zprávu, která jim zapovídá spolupráci s médii a předepisuje povinnou psychoterapii i těm, kteří během masakru na FF UK nebyli přítomní.

Pražské nemocnice propouští raněné z filozofické fakulty. Dál potřebují psychologickou pomoc

Nemocnice propouštějí zraněné při čtvrteční střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jedna žena byla propuštěna po Vánocích z Fakultní nemocnice Bulovka, jiná pak z Fakultní nemocnice Motol, sdělili pro redakci Echo24 zástupci tiskových oddělení nemocnic. Již před vánočními svátky propustili některé zraněné i další nemocnice, v domácím léčení by tak mělo být již deset zraněných ze čtvrteční tragédie.