Výborné texty hledám v poslední době ponejvíce na Substacku, on-line platformě pro nezávislé publikování autorů, které z různých důvodů v mainstreamových médiích nenajdete. Dá se tu najít to, co by jinde pohledal: kritické, ideologickým balastem nezatížené uvažování a názorová otevřenost. Jedním z témat, která je zajímavé zde sledovat, je krize duševního zdraví u mladých lidí. Za čtení stojí americký sociální psycholog Jonathan Haidt a další autoři, které přizvává na svou platformu After Babel (výstupy jeho práce a doporučení už bylo možné přečíst i v našich médiích). Jednou z nejpozoruhodnějších autorek, které tu lze číst, je Freya India, pětadvacetiletá britská publicistka, která sice odborné sociálněpsychologické vzdělání nemá, zato má jiné přednosti: kritické myšlení, výtečnou orientaci a fundovanost ve světě sociálních médií, ze kterých dokáže číst trendy – a v neposlední řadě sama ke generaci Z patří, takže má prožitky i informace z první ruky.

Poslední článek na její platformě GIRLS (www.freyaindia.co.uk) se nazývá Naše nové náboženství nestačí (Our New Religion Isn’t Enough). Tam si všímá velmi pozoruhodných souvislostí. V dnešní době se za nové náboženství označuje cokoli – ať už jde o sociální spravedlnost, nebo klimatický aktivismus. Náboženství nám dokonce substituuje umělá inteligence, která nabízí duchovní vedení (zkuste se na spirituální otázky, které vás pálí, zeptat chatbota Robot Spirit Guide; chcete-li však ušetřit čas, mohu vám rovnou prozradit, že jsou jeho „odpovědi“ zcela stupidní a povrchní, aspoň prozatím) a až po znovuobjevení domluvených manželství (například když zakladatelka seznamovací platformy Bumble Whitney Wolfe Herd básní o budoucnosti seznamování, kdy AI vaší aplikace „půjde na rande“ s AI aplikace jiného uživatele, abyste dosáhli zdravého a spravedlivého vztahu a pochopitelně ušetřili čas).

Co se cpe do vakua po víře

Vnímavý čtenář si asi povšiml, že náboženská víra se vytratila a po ní zbylé vakuum začala zaplňovat řada trendů a hnutí. Z nich má patrně s náboženstvím nejvíc podobností kultura psychoterapie. Bylo by přehnané tvrdit, že všichni z generace Z následují kult sociální spravedlnosti nebo klimatického aktivismu – ale není daleko od pravdy říct, že významná část mladých lidí dnes interpretuje svůj život, emoce a vztahy terapeutickou optikou.

To určitě není nová myšlenka, Christopher Lasch napsal už v roce 1979: „Současné klima je terapeutické, nikoli náboženské. Lidé dnes netouží po osobní spáse…, ale po pocitu, po chvilkové iluzi osobní pohody, zdraví a psychického bezpečí.“ Od té doby se tento způsob uvažování jen upevnil. Nelze ani dohlédnout, jak moc toto prizma formuje naše chápání sebe sama a světa. Takto dnes mnozí z nás chápou ztrátu, lásku, zranění. O svých vztazích mluvíme terapeutickou řečí. Definujeme se podle svých diagnóz. A neustále napodobujeme náboženství. Před spaním se nemodlíme, ale opakujeme si pozitivní afirmace. Nezpovídáme se; zbavujeme se traumat. Nehledáme spásu; vydáváme se na cesty za uzdravením. Neodoláváme ďáblovu pokušení; přerámováváme vtíravé myšlenky. Nevymítáme zlé duchy; zbavujeme se traumatu. A samozřejmě nemluvíme s Bohem, ale posíláme „prosbu vesmíru“, který „má s námi velké plány“.

Z toho těží i korporace. Meditační a afirmační aplikace nahrazují modlitby (za pouhých 399,99 libry získáte aplikaci Calm for Life – klid na celý život!). Terapeutické společnosti se staly zpovědnicemi (Vyříkejte si to s BetterHelp!), kde můžeme mluvit bez odsouzení a studu. Reklamy BetterHelp se nejen ptají, jak se právě cítíme, ale odpovídají i na existenciální otázky typu „proč jsem tady?“, zatímco wellness značky nám prodávají vnitřní klid a spásu („Probuďte s DailyOM svou vnitřní bohyni!“).

India Freya nám nepodsouvá, že je na tom něco špatně; není proti terapii (pokud to není aplikace). Meditace je v pořádku. A samozřejmě není nic špatného na tom, když si necháte pomoci, pokud máte problémy, a stanete se díky tomu lepším partnerem nebo rodičem. Znepokojuje ji ale tendence posedlosti svým duševním zdravím, orientace na wellness a seberealizaci jako na svůj nejvyšší cíl – a to i na úkor druhých. Obavy z této nové víry spočívají v tom, že z náboženství vynechává ty nepohodlné aspekty (pokoru, odříkání, pokání, chuť někomu či něčemu něco obětovat, například své pohodlí).

Někteří říkají, že kultura terapie nemá boha. Freya India tvrdí, že tím bohem jsme my. Bůh je ten, kolem koho se to všechno točí. Všechny tyto aplikace a platformy slouží nám. Chatboti s umělou inteligencí se „starají jen o vás a vaši cestu za duševním zdravím“! Náš on-line terapeut je tu proto, aby uspokojil každou naši potřebu, kdykoli ji máme, v kteroukoli denní dobu. My jsme to božstvo. Stali jsme se vševědoucími a všemocnými bytostmi našeho života. A jedna z nejpoužívanějších terapeutických frází zní: Slouží mi to, pomáhá mi to nějak?

Sto tisíc followerů

V tomto novém náboženství chybí morální vedení. Skutečně důsledná terapie vám nejspíš pomůže stát se lepším člověkem, ale to je něco jiného než „terapeutická“ kultura sociálních sítí, ve které vyrůstají dívky a mladé ženy. Kultura tiktokových postů, které říkají, že nikomu nic nedlužíme. Aplikace pro duševní zdraví, které nás učí sledovat a brát vážně každou svou emoci. Wellness společnosti předstírající, že si můžeme koupit cestu k duchovní pohodě. Všechny ty rady, abychom na první místo kladli své vlastní potřeby, poselství, ve kterém není místo pro laskavost či velkorysost a které považuje závazky vůči druhým lidem za překážky našeho duševního zdraví. A u kterých si namlouváme, že jde o sebereflexi, ale ve skutečnosti je to posedlost sebou samým. Uživatelé TikToku si klekají nikoli proto, aby se modlili za druhé, ale aby dokázali následovat volání své duše. Prosí vesmír, aby jim ukázal, jak získat 100 tisíc followerů na TikToku. Když spínají dlaně, je v tom vždycky já, já, já. Nikdy „musím“, vždy jen „budu“.

Freya India vyjadřuje přesvědčení, že generace Z chce v jistém smyslu zažít pokoru, skromnost. Hledá si tyto náhražky víry, protože touží po sounáležitosti, ale co když taky potřebuje nějaká přikázání? Co když ti lidé zoufale touží být něčemu vydáni na milost a nemilost? Co když podceňujeme, jak těžké je pro dnešní mladé cítit se na cestě životem bez morálních zábran a vedení, řídit se rozmary a přáními svého ega a být v tom na každém kroku dospělými utvrzováni? Je toto skutečná svoboda? A pokud je, stojí o ni doopravdy někdo z nás?

Duševní zdraví velké části mladých se hroutí. Roste počet sebepoškozování a sebevražd. Mladí se cítí osamělejší než dřív, mají pocity beznaděje ohledně budoucnosti. Navzdory tomu, že má průmysl životního stylu miliardové obraty, navzdory neustálým kampaním za duševní zdraví a neustálému zvyšování povědomí o něm nic z toho nepomáhá. Pokud vidíme změnu, tak k horšímu. A výmluvné je, že zhoršení duševního zdraví je dramatičtější u těch nejméně věřících, což jsou nyní shodou okolností dívky a mladé ženy. Spousta výzkumů ukazuje, že věřící lidé jsou šťastnější, více napojení na ostatní a lépe chránění před tlaky moderního života.

Možná tedy můžeme některé aspekty náboženství nahradit. Můžeme najít společenství bez církve. V terapii se lze zbavit viny a studu. Můžeme najít klid a mír tím, že vložíme svou víru ve vesmír. Co se však zdá velmi obtížně nahraditelné, jsou nároky na sebe sama. Nejen pocit kontinuity s minulostí, ale i pocit závazku vůči minulosti – ctít své předky a konat dobro pro své budoucí potomky. Náboženství přece není jen zúčtování s Bohem a se světem, ale také zúčtování se sebou samými. Ne se svými potřebami a pocity, ale se všemi způsoby, kterými selháváme, když nedokážeme upřednostnit druhé. Je to život zasvěcený ne tomu, abychom se lépe cítili, ale abychom byli lepší; ne lepší myšlenky, ale lepší činy. Místo toho se nikoho nebojíme. Nemusíme žádat o odpuštění. Ale co když právě to potřebujeme nejvíc? Méně zúčtování s traumatem z dětství, méně se sociální nespravedlností a více se sebou samými?

„Přestat cítit emoce“

Toto nové náboženství postrádá i pocit stability, pocit, že jsme součástí něčeho většího, trvalejšího. Mladí lidé dnes zoufale touží po tomto hlubším spojení. Mnoho z nich má pocit, že je všechno tak prázdné a pomíjivé. Všichni usilují o něco, cokoli, co je trvalé, co není komodifikované, laciné a pomíjivé. Něco, co vydrží. Celý jejich život je sbírkou věcí, které se mohou kdykoli rozpadnout. Je lepší si možnosti nechávat otevřené. Dlouhodobé vztahy se rozpadají ve chvíli, kdy někdo z partnerů „přestane cítit emoce“. Dokonce i když se odhodlají k dlouhodobému závazku, je to všechno jen jedna velká legrace: manželský slib je legrační; obřad je ideální okamžik pro žert; rozvod je třeba oslavit. Mezitím se odcizují svým rodinám. Zkoušejí různá místa a různé identity.

A když mladí lidé mluví o tom, co je trápí – o vztazích, nedostupnosti bydlení, dokonce i o té klimatické krizi – to, o čem skutečně mluví, je pomíjivost. Všechno je vykořeněné. Všechno je nestabilní. Necítí se k ničemu, nikomu a nikde připoutáni. Nic jim v životě nezůstane. Vždyť ani jejich rodiče si nedokázali udržet manželství.

A my si z nějakého nepochopitelného důvodu myslíme, že řešením je neustále podporovat mladé lidi v tom, aby se víc odpoutávali a byli svobodnější? Víc cestovali, víc se seznamovali, užívali si a dávali si pozor, aby příliš neinvestovali do jednoho člověka, protože by si mohli ublížit? A není právě to ten problém? Tvrdíme, že původcem problémů je patriarchát, klimatické změny, výsledky voleb a krize životních nákladů, ale možná jde o něco hlubšího; hlubší ztráta a stesk, které žádné materiální změny nevyřeší.

Mladí lidé hledají, o co se opřít a co by se nezhroutilo. Hledají něco víc než život, kde lidé k sobě mají tak málo loajality, kde vše podléhá neustálým změnám, kde se ani nemůžeme cítit zakořeněni ve své kultuře. Když si mladí lidé myslí, že nemohou získat nic skutečného a trvalého, vzdávají to. Je to pochopitelné. Generace Z říká, že se bouří proti staromódním povinnostem a omezením. Spíš než revoltou je to ale cítit rezignací; nemá smysl mít děti, nemá smysl se vázat, nemá smysl budovat s někým nějaké základy. Život je beznadějný. Není divu, že je přitahuje evangelium sebelásky a obsedantní péče o vlastní duševní zdraví. Když je všechno pomíjivé, musíme žít jen pro sebe. Toho jediného, na koho se dá spolehnout.

Samozřejmě že má každý možnost vlastní volby; a je to tak dobře. Ale přesto stojí za to o tom všem přemýšlet. Stojí za to se zamyslet – když si v milionech stahujeme aplikace pro duševní zdraví, opakujeme si pozitivní afirmace, mluvíme jazykem spásy a vyšších sil – čím jsme to vlastně přitahováni? Stojí za to se ptát přinejmenším sami sebe, proč se náboženství vysmíváme jen proto, abychom ho pak napodobovali. A proč to, co děláme, nefunguje. Freya India vyslovuje „odvážnou“ tezi, že co v tomto chaotickém světě potřebujeme nejvíc, je morální směr. Co v rychle měnícím se světě potřebujeme nejvíc, jsou kořeny, sounáležitost s ostatními, se společenstvím, s morálním kodexem, s něčím, co nás přesahuje. Není třeba být věřící. Ale je důležité si být v tom, čemu se klaníme a uctíváme, zcela jistý, že nesloužíme jen sami sobě. To je totiž nejlepší způsob, jak si chránit své duševní zdraví.