Komentáře - 05. ledna

Lukáš Novosad

Slovenská hymna v zajetí krojovaného kýče

Těžko říct, jestli se stalo od Silvestra 1992, kdy naposledy běžela v televizi a v rozhlase československá hymna, aby Češi projevili zvýšený zájem o slovenskou hymnu a všímali se třeba jejích slov. Až letos, když byla na Nový rok odvysílána slovenská hymna v nové instrumentaci skladatele Oskara Rózsy. Výsledku se totiž kdekdo posmívá, protože mu není rozumět (skutečně zejména druhé sloce není – takže se Češi o slovenské hymně zase dozvěděli kulové), mnohým se nelíbí a na adresu Slováků si škodolibě ulevují. Podstatnou roli v tomto hromadném odmítnutí hraje zvyk: hymna je symbol, což znamená, že přesahuje nároky prosté písně.

04. ledna

Martin Weiss

Vzývání nových model

V minulých týdnech mělo na evropské scéně slušný ohlas vystoupení švédské ministryně energetiky Ebby Buschové po Evropské radě. Reagovala na vystřelení cen elektřiny, jež postihlo půlku Evropy následkem Dunkelflaute. Na rozdíl od Zeitenweide, předchozího výrazu, kterým němčina obohatila mezinárodní slovník, tu Dunkelflaute podle klimatologů zřejmě nějaký čas s námi zůstane. Buschová ve zjevné narážce na eurokomisaře Jørgensena poznamenala, že podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny se dá opticky zvýšit i vypnutím jaderných elektráren, ale toto „manipulování statistik“ nám bezpečné dodávky nezajistí. Ale pak už nebyla slušná a řekla jména.

03. ledna

Bohumil Pečinka

Na koho Babiš ukáže?

Čtrnáct dní před minulými sněmovními volbami jsem položil hlavnímu stratégovi Andreje Babiše otázku: Na koho chcete před volbami ukázat jako na potenciálního vládního partnera? Jen se smál, že to se přece nedělá. Později mi řekl, že to bral jako mou provokaci. Na náš rozhovor si údajně vzpomněl, když Andreji Babišovi po sečtení všech hlasů chyběl k parlamentní většině koaliční partner a tři potenciální probabišovské strany (KSČM, ČSSD, Přísaha) se do sněmovny nedostaly. Tehdy stačilo, aby Babiš naznačil své preference, a jedna z nich se určitě do sněmovny dostat mohla. A dnes?

02. ledna

Martin Weiss

Boj proti dezinformacím, tentokrát na pravici

Poslední týden loňského roku přinesl první velkou hádku v trumpovské koalici, hádku o imigraci. Dalo by se o ní napsat mnohé, protože je to důležitá substantivní debata, důležitý test politického managementu, jaký se musí naučit každá politická koalice, a zároveň taky dobrá epizoda lidské komedie, jíž se my, kteří sledujeme na dálku americkou politiku, bavíme.

01. ledna

Ondřej Šmigol

Jimmy Carter, prezident, který se snažil

Jimmy Carter, který zemřel před třemi dny ve věku sta let, se stal synonymem pro neúspěšné prezidentství. Tento osobně hodný, čestný a morální člověk je důkazem, že tyto kvality nejsou nutné pro vykonávání nejmocnějšího úřadu na planetě. Naopak mohou být na škodu. Původně pěstitel buráků z Georgie a učitel v nedělní škole vystoupal do Bílého domu, protože byl znechucen ze skandálů a z korupce, které provázely administrativu Richarda Nixona. Cartera Američané zvolili hlavně díky jeho slibu, že „vyčistí Washington“. Místo toho dorazila ekonomická krize, obří inflace, na vrcholu dosáhla 13,5 %, a energetický šok.

31. prosince

Marian Kechlibar

Pod příkrovem smogu

Zatímco píšu tento komentář, za okny víkendového vlaku IC Sobieski z Varšavy do Vídně se míhá „krajina posedlá tmou“: Horní Slezsko, obří aglomerace, která je průmyslovým centrem Polska. Horní Slezsko je země, skrze niž opakovaně prošly dějiny, bohužel si jí teď při pohledu z vagonu ale moc neužijete. Za okny převažuje šedobílá mlha, která ovšem není neškodnou říční mlhou stoupající z rybníků a slatin kolem Odry. Je to hnusný, v krku škrábající smog. Současná kvalita ovzduší v Polsku prý je rekordně špatná. Další podobně velký oblak čoudu je údajně až v Indii

30. prosince

Dalibor Balšínek

Proč nejít s davem

Není to žádná povinná zdvořilostní fráze, rád bych vám i za celou redakci, milí čtenáři, poděkoval za přízeň, kterou Echu zachováváte. Nejen týdeníku, ale všemu, co pod značkou Echo vzniká. Sám si uvědomuji, jak nesamozřejmé to je. Jsou dva vlivy, kvůli nimž je důležité zůstat neustále ostražitý. Jedním je postupná, ale nezadržitelná změna v mezilidské komunikaci, v získávání a vyhledávání informací. Z této změny, důsledku digitální revoluce, vyplývá ten druhý vliv. To je přeskupování společnosti, úmyslně se vyhýbám pojmu rozdělení společnosti, protože ta je spíš atomizovaná a roztříštěná do různě velkých, vzájemně do sebe narážejících molekul.

29. prosince

Maciej Ruczaj

Už máte lístek na Baltic Express?

15. prosince vyrazil první přímý vlak Českých drah z Prahy k Baltu – do Gdaňsku a Gdyně. Na hlavní nádraží přišli kromě cestujících i ministr dopravy Martin Kupka či zástupci polské ambasády. Denně vyjedou z Prahy k Baltu čtyři spoje, cesta bude trvat jen osm a půl hodiny. Proč ale taková sláva kvůli něčemu, co by mělo být úplně přirozené? Zaprvé, Baltic Express je symbol proměny, kterou prošel v posledních letech obraz Polska v Česku. Ještě nedávno se Polsko v obecném povědomí jevilo jako zaostalá východní země katolických fanatiků, postkomunistických tržišť s levnými výrobky a nudných planin.

28. prosince

Jiří Peňás

O prospěšnosti strachu

Hned na úvod svého vánočního projevu premiér Petr Fiala vyzvedl skutečnost, že v České republice slavíme vánoční svátky „v klidu a bezpečí“. A zdůraznil, že v mnoha zemích takové štěstí nemají, takže si toho máme vážit, protože to není samozřejmost. Jsou za tím prý generace lidí, kteří se o to snažili a přispívali k tomu „klidu a bezpečí“ svou prací a úsilím. Petr Fiala má pravdu, ale když se to tak vezme, něco dosti podobného by mohl, samozřejmě s trochu jinou frazeologií, pronést při novoročním projevu Gustáv Husák dejme tomu v roce 1986. Československo bylo sice zaostalou, ale klidnou a bezpečnou zemí. Hlavně díky tomu, že v ní vládl policejně-totalitní režim, který zavřel hranice, suspendoval lidská práva, potlačoval svobodu vyjadřování i svobodnou diskusi, která logicky přináší nějakou míru neklidu.

27. prosince

Ondřej Štindl

Ztracená schopnost nudit se

Sváteční dny na přelomu roku jsou čas, kdy svět (aspoň ten západní) trochu přibrzdí, autoři tzv. názorových textů (například já) tak mohou trpět nedostatkem témat k instantním analýzám. Přichází tedy čas prognóz, vytváření hypotetických scénářů pro dění v roce, který se užuž rodí. Přispěju svou troškou do mlýna a troufnu si odhadnout, že rok 2025 nebude nudný. Píšu to s lítostí a lehkou obavou. Často bývá citováno přání „dejž Bůh, aby nežil ve vzrušujících časech“. Je to přání velmi rozumné, časy totiž většinou nebývají vzrušující způsobem, který by si lidé – zvláště my starší – zrovna užívali. Nudná doba v nudné zemi se zdá být jako ideál.

26. prosince

Martin Weiss

RETVRN a tabu

Mezi výrazy typickými pro americké konzervativní subkultury vyhlížející na internetu nový dynamismus se ujalo „RETVRN“ (psáno s V, jak psali U staří Římané) a „We are so back“ – jako triumfální přivítání návratu starého. Ne ve smyslu staromilství, ale návratu staré síly porážející překonaný modernismus – jakožto stvrzení životodárné síly tradice („Reject Modernity, Embrace Tradition“ je další memetický formát, který může nést podobný význam). S vítězstvím Donalda Trumpa je to samozřejmě celé hned vážnější.

25. prosince

Ondřej Šmigol

Kdo opravdu řídí Ameriku. Prezident to není

Americký prezident Joe Biden se rozhodl na Vánoce slitovat a 37 ze 40 federálně odsouzeným na smrt zmírnil jejich trest na doživotí. Právě počet milostí vyvolal pozdvižení. Pokud je Biden principiálním odpůrcem trestu smrti, což on tvrdí, dávalo by smysl zmírnit trest všem. Biden ale zjevně nenašel politickou odvahu na tři nejznámější případy. Záchrany před injekční stříkačkou se nedočkali Dylan Roof, odsouzený za masakr v černošském kostele v Charlestonu roku 2015, Robert Bower, odsouzený za masakr v pittsburské synagoze v roce 2018 (...).

24. prosince

Marian Kechlibar

Hra o damašský trůn

Sovětský svaz si – se souhlasem tehdy velmi čerstvého prezidenta Háfize Asada – začal budovat základnu v syrském Tartúsu roku 1971. Po velké roztržce s Egypťany roku 1977 sem pak přesunul těžiště svých operací na Blízkém východě. Ruská vojenská přítomnost v Sýrii má tedy zhruba padesátiletou tradici, je spojena s vládnoucí rodinou Asadů a momentálně je docela dobře možné, že společně s rodem Asadů také skončila. Vítězové občanské války mají pramálo důvodů si tam Rusy ponechávat a ani Erdoganovi, politickému vítězi této, se ruská přítomnost v tureckém „blízkém zahraničí“ nehodí.

23. prosince

Tereza Šimůnková

Odpoví Německo na teror v Magdeburku demonstrací proti pravici?

Německá salafistická mešita Al-Ikhas v Reutlingenu (východně od Tubinek, jižně od Stuttgartu) nahrála na své internetové stránky následující recitaci z koránu: „Zabíjejte modláře, kdekoli je najdete! Obkličte je, vytáhněte je ze všech úkrytů!“ Ještě nevíme, jestli si to pustil taky vrah z Magdeburku a pak se podle toho zařídil, klidně mohl, imámova výzva k vraždění kulturních křesťanů, tedy nás, na webu visela od léta, ruplo to ovšem dle železných zákonů synchronicity až doslova několik dní před masakrem na adventním trhu.

22. prosince

Lukáš Novosad

Naděje Vánoc zalitých krví

Poslední týden nesl mimo jiné vědomí, že se blíží první výročí hromadné vraždy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Starost o to, aby mediálně nešlo o ždímačku tupého kýče, nýbrž aby v sobě všichni našli smysl pro pietu, a zároveň zvědavost, jak smutné výročí připomene sama škola, byly vystřídány zprávami jiného kalibru. Přišly rychle za sebou: Šestnáctého prosince ve městě Madison v americkém Wisconsinu mladík zastřelil učitele, spolužáky, další zranil. Dvacátého prosince dopoledne v chorvatském hlavním městě Záhřeb někdejší žák tamní školy pobodal učitelku a děti, jednu holčičku zabil.

21. prosince

Martin Weiss

Bratranci, sestřenice a děti ze zkumavky

Pět britských poslanců, kteří byli v posledních parlamentních volbách zvoleni jako nezávislí, chystá registraci nové politické strany. Těžko se vyhnout myšlence, že pětice působí jak z nějakého skeče od Monty Python – tvoří ji čtyři muslimové a Jeremy Corbyn. Svedla je dohromady Gaza, a dalo by se tedy soudit, že jde o pokračování „antiimperialistické“ politiky.

Zpět na hlavní stranu