„Dnes jsem vyřídil všechny rodinné záležitosti,“ říká Michael Corleone svému švagru Carlovi Rizzimu ve filmu Kmotr. Následně vyjmenuje všechny nepřátele, které nechal odpravit. Poté, co se mu Rizzi přizná ke zradě, nechá zabít i jeho. Zdá se, že všechny rodinné záležitosti se rozhodl vyřídit i Izrael.
Michelangelo Buonarroti vytvořil Pietu a vymaloval Sixtinskou kapli, jsou to vrcholná díla křesťanstvím inspirovaného umění. Je také autorem sochy Bakcha, opět velmi sugestivním a okouzlujícím způsobem zachycené podoby přiopilé prostopášnosti. Michelangelo v tom ohledu mezi velkými umělci renesanční Itálie nebyl zdaleka jediný.
Nový insolvenční zákon zkrátil dobu oddlužení z pěti na tři roky. Reakce na tuto změnu jsou, předvídatelně, extrémně různorodé: od striktního odmítnutí (morální hazard, poškození věřitelů) až po nadšení z toho, že lidé zatížení dluhovým břemenem nebudou mít tak silnou motivaci pro to, schovávat se v šedé zóně ekonomiky. Vyvážený pohled je, jako obvykle, někde uprostřed. Je pravda, že existují zcela bezohlední dlužníci, kteří si z půjčování a nevracení udělali sport, ne-li živnost.
Velikým rétorem Kamala Harrisová není. Její veřejná vystoupení jsou dokonce tak úžasně špatná, že se na sítích stala samostatnou lingvisticko-humoristickou kategorií. Občas ale i Harrisová promluví zcela jasně. Například o jejím názoru na rovnost výsledku („equity of outcome“) nelze mít pochyb. Před pár dny někdo na sociální síti X oprášil viceprezidentčin výrok z podzimu 2020, a sice že „spravedlivé zacházení znamená, že všichni skončíme na stejném místě“. Rovnost výsledku totiž neznamená rovnost podmínek, tedy uspořádání startovní čáry pro různé lidi tak, aby dopředu vykročili se srovnatelnou zátěží.
V sobotu ráno zemřel Oldřich Janota, patrně nejpodmanivější český básník a písničkář současnosti. Přitom muž, který se nikdy netlačil do centra pozornosti, který naopak strhával k pozornost k sobě něčím vzácným: pouhou vynalézavostí a zároveň tajemností a nesnadnou přístupností svého díla, tedy svých písní, básní, próz, úvah. Takových umělců, již se zarytě soustřeďují na svou tvorbu, svou cestu a nijak nehledí na nároky nebo trendy doby, nenechávají se jimi strhnout, nýbrž fungují a tvoří jim navzdory, je nehledě na vládnoucí režimy vždycky mnohem méně než těch, kteří naopak o okatou slávu vezdejší usilují.
Širokou nespokojenost může vláda vzbudit několika různými způsoby. Krade. Nebo šetří na výdajích a lidé mají pocit, že na nich. Anebo vládne diletantsky a třeba pak ještě na kritiku reaguje zpupně. Tento třetí způsob vládnutí charakterizuje dnes několik ministerstev vlády pětikoalice. Ale existence 5K je jejími lídry chápána jako něco tak zásadního, že ministrům nehrozí odvolání, ani když způsobují pouhým okem viditelný rozvrat. Hlavním kandidátem na odstřel by dnes byl ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš se svou ohlášenou revolucí ve stavebním řízení, jak jinak než skrze digitalizaci. Ta byla spuštěna 1. července.
Psal se rok 2004 a tehdejší senátorka Hillary Clintonová na sponzorské večeři představovala jednu místní kandidátku demokratů. „Ráda bych uzavřela jejím oblíbeným citátem, mám ho velmi ráda. Je od Mahátmy Gándhího. Provozoval několik let benzinovou pumpu v St. Louis…“ Už tehdy se za to omluvila a dnes už by to určitě neřekla. Nejen proto, že citlivost vůči etnickým stereotypům se od té doby nesmírně zvýšila. Prostě by jí to nepřišlo na mysl. V předchozích letech nebylo možné nevidět, že indičtí imigranti – tak jako mnohé jiné imigrační skupiny – tíhnou k určitým činnostem.
Minulý týden jsme se dověděli zásadní rozhodnutí. Další dva jaderné bloky nám nebudou stavět Francouzi, ale Korejci. Kolem celé věci je mnoho neznámých, na které jsme od vlády zatím nedostali odpověď. Především to, kdo a jak přesně největší novodobou investici zaplatí a jak moc reálné (nebo spíš nereálné) je dodržení ceny 200 miliard korun za jeden blok. Další vývoj bude proto třeba pozorně sledovat. Od vládního kabinetu jsme ale čekali i výsledky jednání o důležitých klimaticko-energetických dokumentech. A zároveň i rozhodnutí o tom, jak dostat do zákona výbušné téma rozšíření emisních povolenek na benzin, naftu a plyn.
Vidina dražšího benzinu o dvě koruny – anebo taky až o deset korun – přiměla minulý týden českou vládu, aby odložila projednání strategických klimadokumentů. Byl za tím hlavně strach ODS, že získá image strůjců „zeleného teroru“ (Blesk). Benzin se ale uměle politicky může zdražovat i z jiných příčin, než je Green Deal. Válčící Ukrajina, jejíž situace na frontě je zoufalá, uvalila sankce na ruskou firmu Lukoil, čímž znemožňuje transport velkého množství ropy, která teče jižní větví Družby do Maďarska, na Slovensko a do ČR. Z těch tří zemí se brání první dvě, kde taky takto způsobený výpadek jednoho milionu barelů ropy měsíčně hrozí bezprostřednějšími dopady.
Šlo to docela rychle. Něco málo víc než tři týdny po fatální předvolební debatě Josepha Bidena a Donalda Trumpa se úřadující prezident vzdal kandidatury v letošních volbách a jako svou nástupkyni podpořil viceprezidentku Kamalu Harrisovou (byly kolem toho drobné a symptomatické zmatky, v první verzi Bidenova oznámení prezident Harrisové jen poděkoval). Ta náhlá rychlost by se vzhledem k tomu, jak se Bidenova kandidatura přinejmenším v posledních měsících vyvíjela, mohla zdát překvapivá. Jeho tristní vystoupení v debatě ale nefungovalo jako spouštěč prvních pochybností o prezidentově způsobilosti zvládnout kampaň a další výkon úřadu.
S Kamalou Harrisovou v Bílém domě poznají Spojené státy socialismus, ohrožena je tak bezpečnost celého Západu. Její vítězství by potěšilo Moskvu i Peking. Světové burzy se dnes probudily do nejistého dne. Odstoupení Joea Bidena z boje o Bílý dům totiž před investory staví otázku, zda jeho pravděpodobná „náhradnice“, stávající viceprezidentka Kamala Harrisová, má proti Donaldu Trumpovi více či méně šancí než dosluhující prezident. Predikční platformy, jako je PredictIt, jež umožňují sázet na výsledek prezidentského klání jako při obchodování na burze, zachycují od včerejška nárůst šancí Harrisové z nějakých 23 až na 40 procent.
Týden před začátkem Her XXXIII. olympiády v Paříži se podruhé dočkaly pozornosti sportovní úbory naší reprezentace, když byly – jako jediný východoevropský zástupce – vybrány do sedmice nejzajímavějších kolekcí nadcházejícího klání. To je krásné uznání, Češi jsou zase jednou světoví (a to když se stane, mají Češi rádi). Proto je tolik zábavné, že napoprvé se zájem o probírané oděvy zvedl po jejich představení, kdy se k nim vyjádřila tuzemská veřejnost – často také negativně a škodolibě nebo záštiplně na adresu jejich tvůrce, návrháře Jana Černého.
Existuje dost příznaků toho, že tzv. kultura rušení je v západních, především anglosaských zemích na ústupu, za zenitem. Ne že by se na síti přestaly tvořit příležitostné klaky, aby se sesypaly na nějakého nešťastníka, protože se dopustil (nejlépe před mnoha lety) nějakého „neodpustitelného“ prohřešku proti pokrokářskému bontonu. Ale výrazně ubylo případů, kdy to pro něj má ještě jiné a vážnější následky (např. vyhazov z práce).
Kdo může za střelbu na Donalda Trumpa? Nenávistná rétorika ze strany demokratů? Ani náhodou, tvrdí demokraté.
Knih se jen tak nezbavíme. Na tom shodovali se před patnácti lety Umberto Eco a Jean-Paul Carrière v knižním rozhovoru, který se tak celý jmenoval (kniha vyšla v Argu v roce 2010) a jenž vyzníval docela optimisticky. Protože kniha, tedy papírová kniha, je přece ideální vynález, něco jako kladivo nebo vidlička: je ideální do ruky, přesně odpovídá ergonometrii čili tělesným potřebám, je víceméně nerozbitná, nemůže se jen tak vypnout ani pokazit.
