Po více než roce je zde, zdá se, příměří v Gaze. Mohlo být dřív? To je lákavé říct prakticky vždy a všude. V tomto případě nikdo nepřinutil k dřívějšímu příměří Izrael, protože k tomu by ho nepřiměl nikdo jiný než Spojené státy, a ty ho nepřinutily. A nikdo nepřinutil k dřívějšímu příměří Hamás. Máme-li měřit veřejné výzvy z úst různých hodnostářů či aktivistických hnutí, tlaku zvenčí čelil jen Izrael. Ofenziva Hamásu ztroskotala v zásadě ze dvou důvodů.
Elektřina bude drahá, protože nebude. Její výroba se propadne a hlad po ní bude velký. To jsou slova vládního zmocněnce pro energetickou bezpečnost Václava Bartušky. Je docela osvěžující slyšet to konečně takto polopaticky a hlavně bez příkras. Že to říká člověk z Bartuškovy pozice, je dobře.
Zločiny na britských dětech, které se odehrály v posledních desetiletích, jsou tak otřesné a srovnatelné s těmi největšími válečnými hrůzami, že je tamní společnost dlouho odmítala přijmout. Organizované gangy mužů převážně pákistánského původu brutálně a opakovaně znásilňovaly dívky bílé pleti z nejnižších vrstev.
Netrvalo to dlouho – přesně jak jsme předpovídali. Vaše uši bohužel neslyšely varování z našich úst. Loni v lednu – ano, právě v ten jeden jediný měsíc v roce, kdy posilovny praskají pod závažností novoročních předsevzetí a rodinné jídelníčky vydávají trpké, hlavně ale suché, nemastné, neslané, odtučněné, odstředěné, odhlučněné plody téhož dovedené na samou hranici poživatelnosti – tedy loni v lednu jsem s bolestnou přesností predikovala vývoj v oblíbené parapsychologické disciplíně zvané body positivity. První fází byla akceptace. Pak normalizace.
Třetího ledna zahájil premiér Donald Tusk v Národní opeře ve Varšavě půlroční předsednictví Polska Radě EU. Polsko sice představilo i obrysy svého programu, nicméně jeho relevance nemusí být valná s ohledem na to, že celá Evropa v tuto chvíli čeká na Trumpovu inauguraci 20. ledna a na témata, která nová americká administrativa na úvod nastolí. Mimochodem, představení polského předsednictví na zasedání Evropského parlamentu proběhne o den později. Tyto dva okamžiky mohou významně napovědět, jakým směrem se bude ubírat Západ v následujících měsících.
V úterý 14. ledna dospěje do finále záměr, který premiér Petr Fiala opakovaně vyjmenovává mezi nejdůležitějšími počiny své vlády. Je dost záhada, proč někdo, kdo se snad pořád ještě pokládá za konzervativce, tak systematicky upozorňuje na něco, co u konzervativního voliče může vyvolat jen zklamání.
Zvolený prezident Spojených států Donald Trump to svým oddaným fanouškům doma i v zahraničí nedělá jednoduché, úkol hájit a interpretovat různá jeho vyjádření může být dost nelehký. Například tenhle týden, když na tiskové konferenci nevyloučil možnost vojenské intervence v Grónsku, které by prý rád připojil. Na Kanadu, již by do Států začlenil taky, prý ale útočit nebude, vystaví ji jenom ekonomickému nátlaku. To jsme si oddechli. Někomu to může připadat jako imponující projev síly. Jsem tu a vezmu si, co chci. Je to ale síla spíš performativní, na odiv stavěná.
Donald Trump v únoru navštíví Slovensko. Tedy alespoň podle bývalého ministra zahraničí za sociální demokracii Lubomíra Zaorálka. „Říkám to s tím rizikem, že to ještě není oficiální, ale vím to bezpečně,“ uvedl Zaorálek v pořadu 360° na CNN Prima NEWS s tím, že informaci má ze slovenského úřadu vlády.
Po svátečních projevech státníků přišla smršť odsuzování toho, že má někdo potřebu současnou vládu a politické dění u nás kritizovat. Protože si má prý vzpomenout, co tam bylo předchozích osm let. Ano, s tím asi nikdo nepolemizuje. Ale my máme hodnotit a kriticky se dívat na to, co se děje teď. Co bylo slibováno a co nenastalo. Tvrdit, že popisování reality se nehodí, protože v tuhle chvíli tu „nic lepšího nemáme“, je trochu málo. A je to docela zoufalé.
Donald Trump se ještě neujal úřadu prezidenta a některé evropské země už začínají pociťovat dopady amerických voleb, které nepřináší jen obvyklou výměnu politické garnitury, ale také zásadní společenský obrat, fundamentální změnu ideologie. Po levicovém liberalismu přichází návrat ke konzervativním hodnotám. S novými technologiemi a sociálními sítěmi přichází jiný styl vládnutí. Obsahově nejde o nic nového, ale zásadně se mění forma. Za každou politickou silou nejen v Americe byl vždycky byznys, který z různých důvodů podporoval ten či onen politický proud.
Aspoň něco pozitivního, dokonce přímo hezkého se na tom světě občas ještě stane. Tak koncem roku se prý smířili Art Garfunkel a Paul Simon, zpěváci američtí, hvězdy nedostižné velikosti, jejichž písně, Artův nebeský vokál a Paulovy melodie, se klenou nad rozbouřenými vodami životů několika generací, byť těmi posledními už si nejsme tak jistí. Ale to je jedno, třeba k tomu dorazí. Zašli si prý ti dva do restaurace v New Yorku, určitě nějaké dobré, dali si oběd, odhadoval bych něco veganského, ale to je jejich věc, pak možná víno v hodnotě více než slušné.
V posledních dnech starého roku se Robertu Ficovi podařilo obrátit na Slovensko větší díl globální pozornosti, než je obvyklé. Cesta do Moskvy za Vladimirem Putinem, ostrá roztržka s ukrajinským prezidentem Zelenským na téma zastavení tranzitu ruského plynu do Evropy a konečně vize Bratislavy jako místa konání „mírových jednání“ mezi Rusy a Ukrajinci nepochybně zaujaly. V Česku – tradičně v případě slovenské politiky – vyvolaly emotivní a protikladné reakce.
