Po svátečních projevech státníků přišla smršť odsuzování toho, že má někdo potřebu současnou vládu a politické dění u nás kritizovat. Protože si má prý vzpomenout, co tam bylo předchozích osm let. Ano, s tím asi nikdo nepolemizuje. Ale my máme hodnotit a kriticky se dívat na to, co se děje teď. Co bylo slibováno a co nenastalo. Tvrdit, že popisování reality se nehodí, protože v tuhle chvíli tu „nic lepšího nemáme“, je trochu málo. A je to docela zoufalé.

Uveďme na začátek, že v čem nelze vládě v drtivé většině případů téměř nic vytknout, je zahraniční politika. Jednoznačné západní směřování, podpora Izraele a Ukrajiny. V tom se také téměř všichni podporovatelé (nebo alespoň bývalí voliči) současné vládní garnitury shodnou. Ve zveřejněném novoročním videu Fiala nabádá lidi, aby volili jeho vládu, jinak že se „vrátí doba chaosu“ a „koketování s Východem“. Odkazuje-li tím i na deset let prezidentství Miloše Zemana, se kterým Andrej Babiš tehdy uzavřel pragmatické spojenectví, pak ano, to bylo děsivé. A vzhledem k nynějšímu chování Ruska jsou obavy ještě více oprávněné. Ale není nic divného na tom, ptát se, jestli strašení Ruskem a příklonem k němu má být to hlavní, na čem politiku stavět. Problém je také možná v tom, že vláda zůstala v modu „podporujeme Ukrajinu a občan pochopí, že to je teď priorita“ asi příliš dlouho. A jak dobře víme, hodnotová politika je důležitá, ale lidé se jí také rychle přejedí. A hlavně se z ní nenajedí. Smrskne-li se něco na opakování frází a floskulí, začne to být spíš směšné.

Vládu lze v domácí politice jistě pochválit za to, že měla snahu přijít alespoň s nějakou důchodovou reformou, protlačit ji oběma parlamentními komorami a náraz celého důchodového systému tím trochu oddálit. Pak se ale také staly hrůzy typu digitalizace stavebního řízení, které nikdy nikdo pořádně nevysvětlil a neomluvil se za ně. Vláda z nich ale na druhou stranu vlastně i těžila díky tomu, že skrze odvolání ministra Ivana Bartoše se nakonec zbavila všech Pirátů. Ať se nám to líbí, nebo ne, po třech letech se současnou vládou máme za sebou také úspěšné šlapání po střední třídě, která rekordně zchudla a je unavená. A naštvání drobných podnikatelů, ale i velkého byznysu. Ti všichni přitom v posledních volbách byli silnou voličskou skupinou stávající koalice. Teď jsou zklamaní a nebaví je to. Nezřídka už se nijak nezdráhají říkat, že opakovanou volbu ODS ani dalších stran koalice si už z principu moc neumějí představit.

Poslední průzkum (Median z 21. prosince) přisuzuje opozičnímu ANO 33,5 procenta, samotná ODS má 11 procent. Celá koalice Spolu má (průzkum NMS ze 17. prosince) 18,5 procenta. Důležitý je ale hlavně volební potenciál. Ten vyjadřuje, kolik by strana získala hlasů, pokud by ji nakonec volili všichni ti, kdo o její volbě uvažují. Právě z volebního potenciálu těžila v minulých sněmovních volbách koalice Spolu. Podařilo se jí oslovit většinu potenciálních voličů, čímž brala tehdy i PirSTANu. Průzkum Medianu z prosince ukazuje, že volební potenciál ANO je 40 procent. Za ním s propastným odstupem následuje STAN s 22 procenty, až na třetím místě je ODS s 20 procenty. V loňském roce jsme viděli nemalý úspěch Babišova hnutí v posledních krajských volbách, kde ANO drtivě vyhrálo (výsledek ODS tehdy Fiala komentoval slovy „nemohu to považovat za úspěch, ale ani za fatální neúspěch“ a také větou „nemíním odevzdat naši zemi levici a populistům“). Stejně tak volby do europarlamentu ovládlo ANO. Koalice Spolu skončila až na druhém místě, ačkoli rozdíl v procentuálním zisku zde nebyl tolik výrazný. Andrej Babiš by si chtěl v říjnových volbách dojít pro 40 procent, pak by měl sněmovní většinu. Tedy by měl šanci na jednobarevnou vládu. Podle listopadového průzkumu Kantaru mělo ANO 37 procent. Takže to rozhodně není nemožné, ačkoli o stejném výsledku v minulosti hovořili Mirek Topolánek i Jiří Paroubek. A realita byla nakonec jinde. Jestli ale bude Babiš dál úspěšně lovit nalevo i napravo, někteří tradiční voliči ODS mu to (ať už jako vyjádření rezignace, nebo v rámci pomsty) hodí, a do toho část těch, kteří volili současnou koalici, k volbám nepůjde vůbec (protože nemá koho volit), vyjít mu to může.

Fialova vláda hned zkraje po začátku mandátu přišla s dost spornou novelou pandemického zákona, která měla rozšířit možnost vydávat proticovidová opatření. To byl nepochopitelný zářez už na začátek. A pak se to začalo hrnout všechno najednou. Ukrajina, prudce rostoucí inflace, rekordní ceny energií. Po Babišovi převzala hospodaření se schodkem 420 miliard, kdy kvůli plošným covidovým opatřením vláda ANO nalila do ekonomiky obrovské peníze a inflace se rozjížděla. Za rok 2021 dosáhla v průměru 3,8 procenta, v roce 2022 už to bylo 15,1 procenta. Babiš v lidech rozdáváním rozdmýchal pocit nárokovosti. A vzhledem k tomu, že životní úroveň, respektive reálné mzdy začaly klesat a energetický trh byl utržený ze řetězu, i Fialova koalice v tom zdárně pokračovala, sáhla po plošných opatřeních, zastropování cen energií, vybízela k čerpání dávek (z nichž nejhorší a nejdéle trvající byl jednoznačně příspěvek na bydlení). Takže inflaci i pocit nárokovosti ještě víc přiživila. Zároveň vláda od začátku slibovala konsolidaci veřejných financí, úspory, zeštíhlování státu, konec dotačních toků a hlavně nezvyšování daní. To se mělo zhmotnit v konsolidačním balíčku představeném v květnu 2023. A voliči se dočkali větší daňové progrese, znovuzavedení povinného nemocenského pojištění, zvýšení daně z nemovitosti, vyšší daně pro firmy a rekordního zvýšení odvodů pro živnostníky. Do toho Fialova vláda odsouhlasila něco, co bezprecedentně zasáhne do běžného života, a to jsou nové povolenky na vytápění a pohonné hmoty.

Ne, hodnoty tady nestačí. Lidé si dlouho pamatují, kdo jim sáhl do peněženky a zklamal. Tak jednoduché to bohužel je.