Úspěšný novinář Čestmír Strakatý nedávno na svém placeném kanálu zveřejnil rozhovor s šéfkou tuzemských komunistů a koalice Stačilo! Kateřinou Konečnou. Část angažovaného publika ho za to ostře (a někdy taky vulgárně a agresivně) kritizovala. Tím, že jí dal prostor, jí prý pomáhá šířit její propagandu, legitimizuje ji a podobně.

Kdyby s Konečnou nikdo z etablovaných novinářů nemluvil, bylo by v Česku lépe. Tím, že prostor dostává, získává i šanci vyrůst, a kdo jí ho poskytne, k tomu přispívá, nese za to část odpovědnosti. Je to velmi optimistický pohled na věc. Všechny ty komplikované a někdy i dost hrozivé problémy by zřejmě šlo vyřešit tím, že by s jejich původci nebo lidmi, kteří na nich parazitují a využívají je k různým manipulacím, prostě nemluvilo.

Existuje taky něco jako žurnalistický optimismus, založený ne na přesvědčení, že všechno a vždycky dobře dopadne, ale na víře v to, že lidi – alespoň ne většina z nich a alespoň ne pořád – nejsou pitomí. Není potřeba jim proto všechno přežvýkávat a vytvářet pro ně informační dietu, kterou by mohli jakž takž pobrat. Je možné optimisticky věřit v to, že dostatečná část z nich rozpozná nebezpečnou ideologii či suspektního politika, když ho uvidí, nebo si bude moci přečíst jeho slova. A že bez víry v tohle ani nemá význam se žurnalistikou zabývat. Nemůžu říct, že vývoj posledních let mou víru v optimistickou podstatu novinařiny nějak posílil. Ale v co jiného má člověk, který skončil u téhle práce, doufat?

To, že Kateřina Konečná dostane prostor tam či onde, nezmění vůbec nic. I tak ho už má spoustu. Nakonec záleží na tom – a teď napíšu něco šokujícího a neslýchaného –, jak je ten rozhovor vedený. Jestli je propagační, motivovaný snahou, aby z něj zpovídaná vyšla co nejlépe, anebo ne. Jistě je možné stát se kurátory informací, jež přijímáme, vyloučit z nich všechno a všechny „nečisté“, jeden si tak třeba navodí libý pocit, nebude ale mít představu, co se kolem něj reálně děje, a ta realita ho jednou dostihne a asi i překvapí. Nemá ale právo očekávat, že na udržování jeho iluzí s ním musí spolupracovat jeho okolí, včetně žurnalistů. Ani v nejmenším mě netěší, že lidé typu Kateřiny Konečné získávají v téhle zemi politickou a společenskou váhu, autoritu. Domnívám se ale, že ten vzestup vychází z podobných příčin jako agresivní pokřikování a přání nejhoršího, všechna ta vyjádření nejtemnějších impulzů, která lidé ospravedlňují službou nějaké dobré věci.