Když 15. září vystoupili společně americký prezident Joe Biden a premiéři Velké Británie a Austrálie Boris Johnson a Scott Morrison, aby oznámili zahájení užší bezpečnostní spolupráce, chvíli se zdálo, že média si ne plně uvědomují důležitost okamžiku. Sice referovala o hlavním závěru sešlosti, tedy že Británie a USA pomohou Austrálii získat ponorky na jaderný pohon, ale největší zájem poutala zdánlivá Bidenova zapomnětlivost.
Nedávný pobyt prezidenta Miloše Zemana v nemocnici nebyl ze strany Hradu zrovna ukázkou komunikační transparentnosti. Nejdříve Jiří Ovčáček odmítal mluvit s novináři a jen sdílel na Twitteru citáty z Bible. Až po dvou dnech prezidentská kancelář oznámila, že hlava státu trpí pouze dehydratací a mírným vyčerpáním. Pak se Zemanův pobyt v nemocnici o den neplánovaně protáhl. Ovčáček znovu nesdělil důvody. Nelze se divit, že se v takovém případě šíří spekulace, jestli prezidentův stav není horší, než jeho okolí dává najevo.
Velká Británie právě hledí do tváře energetické krizi. Z velké části za to může situace na světových trzích. Ne úplně bezvýznamnou roli v tom však hraje britská posedlost ekologií. Přestože Británie vystoupila z EU, a teoreticky se tak vyhnula Green New Dealu, ukazuje, jak bude vypadat kontinentální energetická budoucnost. Ceny energií v ostrovním království vystřelily vzhůru. Velkoobchodní cena plynu jen od srpna vzrostla o 70 %. Aukční cena elektřiny se pohybuje na desetinásobku oproti minulému roku
Výňatky z dvacáté knihy Boba Woodwarda nazvané Peril (Ohrožení), která má vyjít v USA zítra a zabývá se koncem Trumpova prezidentského období, se minulý týden objevily v médiích. A okamžitě způsobily skandál. Následující dny však ukázaly, že je to celé trochu jinak. Zároveň se znovu objevily pochybnosti, zda je Woodward opravdu tak hvězdný reportér, jak se o něm tvrdí.
Pomalu doznívá šok z pádu Kábulu a následné chaotické evakuace. Vítězství Tálibánu je již nyní považováno za zlomový okamžik a šíří se spekulace, co to znamená pro americkou zahraniční politiku, či postavení USA jako velmoci. O budoucnosti postafghánské Ameriky diskutovali bývalý vysoce postavený americký diplomat, mimo jiné velvyslanec v Pákistánu Cameron Munter a americký generál ve výslužbě Ben Hodges. Obavy amerického spojence artikuloval europoslanec a exmiinistr zahraničí a obrany Alexandr Vondra.
Jedním z údajných hříchů polské vlády je její nenapravitelná homofobie. V některých popisech poměrů u našich sousedů to vyznívá skoro tak, jako by se tam řídili právem šaría a po vzoru Islámského státu shazovali gaye ze střech. Proto může být překvapením, že novým mluvčím polského ministerstva zahraničí se stal Łukasz Jasina, otevřený homosexuál. Podivné to přišlo přinejmenším známému polskému LGBT aktivistovi Bartovi Staszewskému. „Pokud nový mluvčí MZV je opravdu gay, měli bychom o tom mluvit a vysmívat se mu,“ napsal na Twitter.
Že pýcha předchází pád, může brzy zjistit kanadský premiér Justin Trudeau. Člověk inklinující ke konzervatismu nemůže než cítit jisté zadostiučinění. Trudeau je nejspíše nejotravnější světový lídr, nejlepší symbol prázdného progresivisty, který říká ty správné věci, ale sám se jimi neřídí. U moci je od roku 2015. Ve volbách 2019 však neuhájil absolutní většinu, a vede tak menšinovou vládu závislou na menších stranách.
Mezi konzervativci panuje přesvědčení, že v kulturní a sociální sféře vedou zoufalý a předem prohraný boj. Nejlepší, co mohou udělat je síly “pokroku” zdržovat, šance na obrat je však nulová. Že tomu tak nemusí být ukazuje včerejší rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu, které je prezentováno jako první velké vítězství sociálních konzervativců za několik desetiletí.
Kdo je hlavní arbitr západní morálky a toho, co je na veřejnosti přípustné? Velké banky a vydavatelé kreditních karet. Ukázal to spor ohledně obsahu na internetové stránce OnlyFans. Ta se eufemisticky označuje jako „stránka s předplaceným obsahem“, kde si tvůrci nechávají platit za obsah, který vytvářejí. A i když tam najdeme i nevinný obsah, drtivou většinu tvoří porno. Byl to rozhodně hlavní zdroj příjmů. Ale 19. srpna společnost ohlásila, že veškerý explicitní materiál na svých serverech od října zakáže. Minulou středu své rozhodnutí odvolala.
Válka v Afghánistánu skončila. To bylo hlavní sdělení světových médií v pondělí večer, když Američané ohlásili, že poslední jejich letadlo opustilo kábulské letiště a poprvé po téměř dvaceti letech se v zemi nenachází žádné americké jednotky.
Spojené státy mají v Afghánistánu nového spojence. Je jím Tálibán. Jde jen o mírnou nadsázku. Evakuaci USA a spojenců z NATO z Kábulu nejde označit za žádný velký úspěch. Celou operaci doprovázel chaos, mlžení ze strany Bidenovy administrativy a zjevná nekompetence. Jenže pokud by Američané nespolupracovali přímo s Tálibánem, mohlo to celé být ještě horší.
Jedničkou tam je totiž Soňa Peková, česká vědkyně, která se v posledním roce a půl stala nejdříve hvězdou a pak zažila strmý pád mezi „dezinformátory“ a dnes je persona non grata ve slušné společnosti. Přitom na jejím příkladu se dá ukázat, jak bezhlavý boj proti fake news může mít neblahý účinek jak na společnost, tak na jednotlivce.
Pád Kábulu a chaotické stažení západních vojsk z Afghánistánu je dějinnou událostí, o které se bude vyučovat na vysokých školách a o níž budou napsány tlusté knihy. Zatím se Západ snaží zorientovat a pochopit, jak se vlastně stalo, že banda vousatých fundamentalistů porazila nejmocnější alianci na světě. Z České republiky asi málokdo strávil v Afghánistánu tolik času jako Václav Pecha. V zemi se účastnil nejrůznějších projektů.
Běloruský autoritářský vůdce Alexandr Lukašenko v reakci vymyslel důmyslný plán nátlaku na EU. Začal přímo z Iráku dopravovat migranty, které pak běloruská policie a armáda převezly na litevské hranice. Zatím tento rok vstoupilo do Litvy nelegálně 4100 migrantů. Proud zpomalilo zahájení stavby plotu na litevsko-běloruské hranici, hotový má být do září 2022.
Pád Kábulu je historickým momentem se zatím nedohlédnutelnými důsledky. Je to také konec jedné dějinné kapitoly, která se začala psát před dvaceti lety, 11. září 2001. O válce v Afghánistánu jistě vzniknou tlusté bichle, bude se učit na prestižních univerzitách a sloužit jako varování budoucím světovým lídrům. První analýzy, komentáře a náčrty výkladu vznikají právě v těchto dnech. Následuje výběr toho nejzajímavějšího, co v poslední době k tématu vzniklo.
Kdo může za pád Kábulu? Pokud máme věřit americkému prezidentu Joeu Bidenovi, tak hlavně Donald Trump a zbabělost afghánské armády. Zatímco celý svět se zděšením sledoval postup Tálibánu ke Kábulu a odhadoval, zda do konečného vítězství zbývají měsíce, týdny, dny nebo jen hodiny, Biden odjel na odpočinek na letní sídlo amerických prezidentů Camp David. Stejně tak mluvčí Bílého domu Jen Psakiová odjela na dovolenou.
Až budoucí historici budou psát o neúspěchu americké snahy v Afghánistánu, možná se budou opírat o tweet americké ambasády v Kábulu z letošního začátku léta. „Měsíc červen je považován za měsíc (LGBTI) hrdosti. Spojené státy respektují důstojnost a rovnost LGBTI lidí a oslavují jejich společenské příspěvky. Jsme i nadále odhodláni podporovat občanská práva menšin, včetně LGBTI osob.“
Západní svět zažívá neuvěřitelné období míru. Od roku 1945 nebyl zatažen do žádné velké války. Pokud se nějakých účastnil, tak většinou na periferii či v dalekých krajích. To však neznamená, že by občas západní veřejnost nepocítila její dopady. Válka ve Vietnamu vedla k hluboké krizi v americké společnosti a politice. Stojí za pozornost, že Vietnam je zatím poslední americká válka, které se účastnili odvedenci. Od té doby všechny americké války byly vedeny profesionály, konflikty tak mají ve společnosti mnohem menší dosah.
Nejhorší tiskovou konferencí v dějinách musí být ta z 8. července. Americký prezident Joe Biden na ní odpovídá na otázky novinářů ohledně plánovaného stažení z Afghánistánu. „Je převzetí Afghánistánu Tálibánem nyní nevyhnutelné?“ zeptal se jeden novinář. „Ne, není. Afghánistán má 300 tisíc vojáků, kteří se svou výzbrojí mohou rovnat jakékoliv armádě na světě, a mají letectvo.
Wikipedie je jednou z nejmocnějších internetových stránek na světě. Je to pátý nejnavštěvovanější web zhruba s 6,1 miliardy uživatelů za měsíc. Anglická verze Wikipedie má přes šest milionů článků, česká verze přes 484 tisíc. Dohromady jde o 56 milionů hesel ve více než 300 jazycích. I když na citování Wikipedie se v akademickém prostředí hledí skrz prsty, stále častěji lze na citování Wikipedie narazit v médiích. O čem informuje Wikipedie, je tedy důležité, ale ještě důležitější je, jak o tom informuje.
Dnešní komentář berte jako preview, je pravděpodobné, že se někdy objeví v delší verzi v týdeníku se šťavnatějšími detaily. Bude taktéž o něco osobnější, takže si dovolím psát v první osobě. Vzhledem k tomu, že se svým anglofilstvím nijak netajím, nebude pro čtenáře překvapením, že jakmile to bylo možné, rozhodl jsem se vydat se do Británie. V době covidové to znamená překonání mnoha překážek.
Americký prezident Joe Biden vědomě porušil ústavu. Kdyby to udělal jeho předchůdce Donald Trump, zahltila by nás hromada článků o konci americké demokracie, nástupu tyranie a o počátku právní anarchie. Vzhledem k tomu, že mainstreamová média nejen Bidena podporují, ale zároveň se jim jeho politika líbí, větší skandál to nevyvolalo. Jde o prodloužení moratoria na vystěhování.
Bývalý belgický premiér, europoslanec a eurohujer par excellence Guy Verhofstadt prohlásil za vítěze olympiády v Tokiu Evropskou unii. Upozornil, že kdyby se počítaly medaile všech zemí EU dohromady, předstihnou tak Čínu a USA, které momentálně v medailovém souboji vedou. Navrhl, aby sportovci na svých dresech měli kromě národní vlajky také evropskou. „Naše identita má vrstvy.
Z našeho severního souseda se za nějakých osmnáct let v Evropské unii stal sebevědomý hráč na evropské scéně. Společně s Maďarskem je o něm z takzvaných nových zemí EU nejvíc slyšet, ať v dobrém, nebo ve zlém. Právě o vztahu Polska k EU a o chování „staré“ Evropy k té „nové“ hovoří polský ministr zahraničí Zbigniew Rau.
Česká pošta se letos konečně zařadila po bok velkých mezinárodních firem. Tedy ne kvalitou svých služeb, ale po jejich vzoru se zahalila do duhové vlajky a oficiálně podpořila festival LGBT Prague Pride. Ten probíhá tento týden. Kvůli koronaviru se sice neuskuteční tradiční pochod, přesto se zdá, že festival je větší než kdy jindy. Právě proto, že se do něj zapojila nejrůznější oficiální místa a instituce. Českou poštou to teprve začíná.
Je to drama jak z vrcholu studené války. Běloruské sprinterce Kryscině Cimanouské její vlastní olympijský tým zrušil účast v běhu na 200 metrů a rozkázal odjet domů. Členové týmu ji odtáhli na letiště a pokusili posadit na letadlo domů. Cimanouské se podařilo uchýlit pod ochranu japonské policie a prohlásila, že do Běloruska „se již nevrátí“. Podařilo se jí získat humanitární vízum. Zajímavé je, že jí ho neposkytl „starý“ Západ, kam emigranti v době železné opony utíkali, ale údajně neliberální Polsko.
Olympijské hry, vrchol kariéry téměř každého sportovce. Vystoupat na stupínky vítězů a zapsat se tak do historie, připojit se nejen k moderním borcům, ale i k antickým hrdinům. Právě inspirován zkazkami a mýty o výkonech starověkých atletů se baron Pierre de Coubertin rozhodl obnovit olympiádu. Kdyby se však moderní atlet dostavil na starověké hry, nejspíš by se nestačil divit.
Olympiáda je zhruba v půlce, a nastal tedy čas na předběžné zhodnocení. Autorův vztah ke sportu je přinejlepším odtažitý, ale to nevadí. Olympiáda není jen sportovní akce, ale i akce navýsost politická. Zde je tedy pár postřehů ohledně her v Tokiu. Zaprvé, dobře se ukazuje vývoj postavení Izraele na Blízkém východě. Tradičně zástupci arabských zemí odmítali proti izraelským sportovcům nastupovat, i pokud to znamenalo diskvalifikaci. Jenže za poslední rok došlo k velkému vývoji.
Po dvaceti letech končí zapojení Západu do konfliktu v Afghánistánu. Americký prezident Joe Biden ohlásil, že americké síly, a tedy i ty spojenecké, se stáhnou do konce srpna. O tom, co to znamená, proč se v Afghánistánu nepodařilo vybudovat stabilní stát a jaké je hodnocení celé války, diskutovali dva znalci tamějších poměrů, Matyáš Zrno, šéf civilní sekce Provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar v letech 2010–2011, a orientalista a překladatel Petr Pelikán.
Snad v celém západním světě nyní zuří debata o vhodnosti covid pasů a nejrůznějších výhod pro očkované. Naráží zde na sebe západní pojetí osobní svobody a odpovědnosti na snahu státu chránit celou společnost. Jak píše v pondělním komentáři kolegyně Lenka Zlámalová, nástup mutace delta tuto debatu zase posunul. Vakcíny nově nechrání proti nákaze a přenosu, ale proti těžkému průběhu.
