Krátká historie antických olympiád

Vraždy, bohové a císaři

Krátká historie antických olympiád
Vraždy, bohové a císaři

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Olympijské hry, vrchol kariéry téměř každého sportovce. Vystoupat na stupínky vítězů a zapsat se tak do historie, připojit se nejen k moderním borcům, ale i k antickým hrdinům. Právě inspirován zkazkami a mýty o výkonech starověkých atletů se baron Pierre de Coubertin rozhodl obnovit olympiádu. Kdyby se však moderní atlet dostavil na starověké hry, nejspíš by se nestačil divit.

Asi největším rozdílem proti moderní olympiádě bylo, že starověké hry byly zároveň náboženským festivalem. Již jejich vznik je provázán s řeckou mytologií. Podle verze, kterou razili především Sparťané, jelikož se považovali za jeho potomky, byl zakladatelem her hrdina Herakles. Ten uspořádal první olympiádu na oslavu splnění svých dvanácti úkolů. Jiná verze tvrdí, že hrami pouze oslavoval úspěšné vyklizení Augiášova chléva. Augiáš byl králem ve městě Elida, jež bylo v následujících staletích hlavním organizátorem olympiády.

Nejpopulárnější verze však tvrdí, že olympijské hry vznikly jako důsledek úkladné vraždy. Králi Oinomaovi z Pisy věštba předpověděla, že ho zabije manžel jeho krásné dcery Hippodameie. Oinomaos proto vyzval každého nápadníka k závodu ve vozech. Pokud by nápadník vyhrál, mohl si vzít Hippodameiu, pokud prohrál, Oinomaos ho zabil. Vzhledem k tomu, že Oinomaos měl magické koně věnované od bohů, vyhrál vždy. Tedy dokud nedorazil hrdina Pelops, po němž se dnes jmenuje Peloponéský poloostrov. Ten tajně vyměnil kovový zákolník Oinomaova vozu za voskový. Během následujícího závodu zákolník roztál, kola se uvolnila a Oinomaos si zlomil vaz. Pelops si vzal Hippodameiu, stal se novým králem a na památku Oinomaa uspořádal hry, ze kterých se vyvinula olympiáda.

Ve skutečnosti Řekové byli soutěžením posedlí. Pokud v tom šel vymyslet závod či soutěž, tak je nejspíš uspořádali. Athény měly svůj divadelní festival, Iliada zmiňuje pohřební hry, které uspořádal Achilles na počest Patrokla, a Arachne podle pověsti vyzvala Athénu na soutěž v předení. Je pravděpodobné, že olympiáda se vyvinula ze soutěžení lokálních vesnic a měst.

Aristoteles datoval první olympijské hry do roku 776 př. Kr. Archeologický průzkum potvrzuje, že zhruba v té době opravdu pořádání her začalo. Ze začátku byl jedinou disciplínou běh na jedno stadium, tedy na 192,27 metru. Na 14. olympiádě se přidal běh na dvě stadia a na 15. hrách přibyl dolichos, tedy běh na dlouhou vzdálenost. Jeho délka se pohybovala mezi sedmi a čtyřiadvaceti stadii. Později se ještě přidal běh v plné zbroji.

Druhou sportovní kategorií byly bojové sporty. Soutěžilo se v zápasu, boxu a pankrationu, dost brutálním sportu, kdy bylo zakázáno pouze kousání a vydloubání očí.

Samostatnou kategorií byl pětiboj, který zahrnoval běh, hod oštěpem, hod diskem, skok daleký a zápas. Přesné pořadí disciplín, ani jak se vyhodnocoval vítěz, není známo, víme pouze to, že pětiboj končil zápasem.

Poslední kategorií byly koňské soutěže. Závodily vozy tažené čtyřspřežím, dvojspřežím a samostatní jezdci na koních.

Oproti moderní olympiádě tedy šlo o značně omezené klání. Dalším velkým rozdílem je, že atleti soutěžili nazí. Původně šlo pouze o snahu získat výhodu proti soupeřům. Historik a geograf Pausaniás zmiňuje, že prvním, kdo se zbavil svého oblečení, byl jistý Orsippus, který díky tomu vyhrál běh na jedno stadium.

Nicméně nahota se stala povinná i pro trenéry po případu jisté Kallipateiry. Vdané ženy se olympiády nesměly účastnit vůbec, panny a prostitutky mohly pobývat za řekou, mimo olympijský komplex. Zvlášť lehkých žen se často dostavila celá armáda. Kallipateira však byla trenérkou svého syna a v převlečení se na olympiádu vloudila, aby ho mohla sledovat. Když zvítězil, samou radostí se prozradila. Za porušení zákazu jí hrozil trest smrti. Jelikož však pocházela ze slavné dynastie olympioniků, mezi vítězi byl její otec, bratři, syn a synovec, nakonec jí bylo odpuštěno. Ale aby se předešlo opakování kauzy, nově se museli před vstupem na závodiště svlékat sportovci i jejich trenéři.

Přes omezení se ženy mohly stát olympijskými šampionkami aspoň na dálku. V případě koňských závodů totiž za vítěze nebyl považován jezdec či vozataj, ale majitel zvířat. Několik žen je díky tomu vedeno v seznamu olympijských vítězů.

I když vyloučení žen by dnešní společnost jistě pobouřilo, hry provázely mnohem bizarnější rituály. Na začátku her atleti skládali přísahu před Diem, při té příležitosti drželi v ruce kus masa z divočáka. Třetí den se konaly nejrůznější bohoslužby, včetně oběti Pelopovi a sto kusů dobytka Diovi.

Odháněč much

Přívlastek Dia v Olympii byl Apomius, což se dá přeložit jako „odháněč much“. Pověst říká, že když na tom místě poprvé obětoval Herakles, otravovalo ho hejno much. Hrdina se proto pomodlil k Diovi, aby ho trápení zbavil, a mouchy opravdu odletěly. Hmyz byl otravnou realitou olympijských her, a tak se Diovi Apomiovi obětovalo dál.

Že mouchy sportovce a diváky sužovaly, není překvapivé. Komplex v Olympii nebyl mimo festival obýván. Během her se tam sjely desetitisíce lidí, stadion měl kapacitu 45 tisíc. Pro návštěvníky neexistovalo v podstatě žádné zázemí. Diváci spali ve stanech a záchody také chyběly. Pokud k tomu připočítáme časté zvířecí obětiny, není divu, že celý areál se potýkal s otravnými škůdci.

Antika také neznala oslavu druhých a třetích míst. Oficiální odměnou sice byl pouze olivový věnec, ale vítěz se mohl spolehnout na dary, odměny a nehynoucí slávu ve svém městě. Ostatní účastníci byli prostě loseři, na které se zapomnělo.

Staří Řekové měli celkem originální způsob, jak se vypořádat s podvodníky. Jeden z trestů za švindlování bylo zaplacení výstavby pomníku, který na věčné časy připomínal sportovcovu hanbu.

Olympijské hry nebyly jediným vrcholovým sportovním soustředěním v antickém Řecku. Ve skutečnosti se časem ustálily čtyři celořecké neboli panhelénské sportovní srazy. Kromě olympiády to byly ještě pýthijské hry, pořádané na počest boha Apollona v Delfách, nemejské hry na počest Dia ve městě Nemea a istmické hry na Korintské šíji na počest Poseidona. Vyhrát na všech čtyřech akcích se rovnalo něčemu podobnému jako získat v dnešní době Grand Slam. Nicméně z těchto čtyř soutěží byly olympijské hry pokládány za nejprestižnější.

Jeden z nechvalně proslulých šampionů všech čtyř soutěží je římský císař Nero. Jsou náznaky, že po dobytí Řecka Římem hry nezmizely, ale o něco upadly. Například všichni známí výherci koňských disciplín jsou z okolí Olympie, což svědčí o tom, že se z toho znovu stala spíš lokální záležitost. Po přeměně římské republiky na císařství však vládci začali olympiádu znovu podporovat. Hry navštívil Augustus spolu se svým následovníkem Tiberiem. Nero však zašel ještě dál. Rozhodl se, že osobně zvítězí ve vozatajských závodech na všech čtyřech panhelénských hrách. Vzhledem k tomu, že olympijské a pýthijské hry se konaly jednou za čtyři roky a nemejské a istmické jednou za dva, Nero nařídil jejich přesunutí, aby si svůj sen mohl splnit. Na samotné olympiádě zvítězil, přestože během závodu vypadl ze svého vozu. Roli v tom mohlo hrát, že měl desetispřeží místo obvyklého čtyřspřeží. Po jeho smrti olympijští soudci vrátili veškeré úplatky, které jim Nero dal, a jeho hry prohlásili za neplatné.

Další šampioni, jejichž jména známe, se zapsali do dějin ne díky zjevné korupci, ale opravdu obdivuhodným výkonům, které mohou konkurovat mytickým hrdinům. Jedním takovým je například Theagenés z Thasu, zápasník a běžec, který se pyšnil vítězstvími ze všech panhelénských her. Prý dokázal sníst celého býka za den. Po jeho smrti mu postavili na Thasu sochu. Tu ale poničil jeho protivník, podle některých verzí rival, který Theagena nikdy nedokázal porazit, socha spadla a protivníka zabila. Z pomsty rodina zabitého muže hodila Theagenovu sochu do moře. Krátce nato Thasos začaly sužovat katastrofy, hlavně hladomor. Věštkyně Pýthie v Delfách nařídila, že Thasos musí dovolit vrátit se všem exulantům. Když se tak stalo a hladomor stále pokračoval, Pýthie vzkázala, že Thasos zapomněl na „velkého Theagena“. Poté co rybáři vylovili jeho sochu a vrátili ji na její místo, hladomor skončil.

Dalším legendárním olympionikem byl Milón z Krotónu. Ten zvítězil v zápase po pět olympiád za sebou. Rád předváděl svou obrovskou sílu. Mezi jeho oblíbené triky patřilo, že si uvázal kolem hlavy provaz a zadržel dech. Provaz praskl jen díky jeho vypouklým žilám. Když se jednou zřítila střecha při filozofickém dýchánku, Milón ji držel tak dlouho, než se všichni stihli zachránit. Skončil však neslavně. Během procházky v lese narazil na napůl rozštěpenou kládu, otevřenou ji držely klíny. Milón se rozhodl zkusit ji rozervat holýma rukama, docílil však pouze toho, že klíny vypadly, kláda se sevřela a Milóna uvěznila. Nedovolal se pomoci a sežrali ho vlci.

Nejpodivuhodnější je osud Kleoméda z Astypalaie. Ten byl diskvalifikován poté, co během zápasu usmrtil svého protivníka. To ho prý dohnalo k šílenství, a když se vrátil domů, strhl školu a zabil 60 žáků. Rodiče mrtvých dětí ho začali pronásledovat a Kleomédes se před nimi ukryl do truhly v Athénině chrámu. Když dav truhlu otevřel, zjistil, že Kleomédes zmizel. Delfská věštkyně vzkázala, že Kleomédes již není mezi smrtelníky a má být uctíván jako bůh.

Konec her je spojován s nástupem křesťanství. Měl nastat za císaře Theodosia, i když není jasné, zda to bylo za Theodosia I. v roce 393, kdy byl vydán zákaz pohanských festivalů, nebo za jeho vnuka Theodosia II. v roce 426, kdy byly zrušeny řecké chrámy. Jenže nedávné výzkumy potvrdily, že pohanské obětiny nejspíš vymizely již před rokem 340. Došlo tak oddělení sportovní události od náboženské. Větší roli asi hrála ekonomická situace, pořadatelská města si již nemohla dovolit financovat drahé hry. Taktéž budování fyzické zdatnosti pro vítězství ve hrách začalo být považováno za marnivé a ješitné. Hry poté na dlouhá staletí zanikají.