Bývalý belgický premiér, europoslanec a eurohujer par excellence Guy Verhofstadt prohlásil za vítěze olympiády v Tokiu Evropskou unii. Upozornil, že kdyby se počítaly medaile všech zemí EU dohromady, předstihnou tak Čínu a USA, které momentálně v medailovém souboji vedou. Navrhl, aby sportovci na svých dresech měli kromě národní vlajky také evropskou. „Naše identita má vrstvy. Jsme hrdí Italové, Lotyši, Němci, Slovinci… a Evropané. Naše sporty by to měly reflektovat,“ napsal. Problém je samozřejmě v tom, že kromě pár dalších zarytých eurofederalistů málokomu „evropská identita“ něco říká.

Belgičan svým výrokem vlastně jen navazuje na pět let starou tradici. Po hrách v Riu prohlásil oficiální twitterový účet europarlamentu za vítěze právě EU. Letos zase EU přišla s návrhem, že slovinská výprava ponese kromě národní vlajky i vlajku Unie. Slovinsko momentálně EU předsedá. Pořadatelé to však rezolutně odmítli s tím, že každá země může být reprezentována pouze jedním symbolem.

Sport a národnost jsou zvláštní věc. I naprostý antiatlet, který si pravidla nějakého obskurního klání googlí těsně před začátkem, najednou drží palce a hlasitě fandí naprosto neznámému člověku jen proto, že se narodil ve stejné kotlině. Ať si Verhofstadt říká, co chce, drtivá většina lidí něco takového nepocítí, když sledují třeba Španěla nebo Chorvata, náležející ke stejné nadnárodní organizaci. Jistě můžeme ocenit individuální výkon, silný lidský příběh, ale nebude to „naše“ medaile.

Verhofstadt a jeho souputníci tak naráží při budování „stále těsnější Unie“ na jeden zásadní problém: občané EU se jako stále těsnější Evropané rozhodně necítí. Ukazuje se to nejen u olympiády, kde každý fandí vlastnímu státu, ale například i při volbách do europarlamentu. I když cíl eurofederalistů je vytvořit Spojené státy evropské, na rozdíl od USA neexistuje celokontinentální kampaň ani téma. Rozhodují domácí témata. Drtivá většina lidí v Česku k eurovolbám ani nejde, protože netuší, k čemu je to dobré. Pravda je, že evropská identita se odspodu vybudovat nedá. Tak se jí Verhofstadt a spol. snaží budovat seshora.

Spory okolo vlajek a medailí jsou spíše úsměvné, ale politicky má neexistence evropské identity závažné důsledky. Jelikož národní státy brání svoje zájmy, vytvářet společnou politiku je nesmírně obtížné. Proto v reálu tvoří tolik evropské legislativy nepropustná byrokracie v Bruselu se snahou prosadit jednomyslné rozhodování.

Tím EU nakonec jen zhoršuje svou pozici. Téměř každý na Unii oceňuje bezproblémové cestování (alespoň před covidem), velký trh s jasnými pravidly nebo možnost studovat v cizině. Bruselská snaha mikromenežovat, ať už jde o zákazy žárovek, nebo určování, co vše se může jmenovat máslo, vede k otrávení obyvatelstva. Lidé vědí, že přinejhorším vlastní vládu mohou vyměnit ve volbách, ale jak se zbavit nepohodlné Evropské komise, netuší nikdo. Její tváře se sice mění, ale politika zůstává stejná. Což nakonec vede k růstu euroskepticismu. Koneckonců heslem probrexitové kampaně bylo „vezměte si zpět kontrolu“.

V září 2019 přijel Verhofstadt na stranickou konferenci britských Liberálních demokratů. Politická krize okolo brexitu vrcholila a Liberální demokraté doufali ve zvrácení referenda. Verhofstadt se je snažil podpořit svou řečí, ve které v podstatě prohlásil, že jedině evropská říše může být zárukou svobody. Britská média o jeho slovech široce referovala a rozhodně ne pozitivně. V prosinci pak konzervativci drtivě vyhráli volby a dotáhli brexit do konce. Pokud bude stejné názory razit dál, může se dočkat, že brzy budou další státy Británii následovat. A EU už na další olympiádě nepovede.