Je to drama jak z vrcholu studené války. Běloruské sprinterce Kryscině Cimanouské její vlastní olympijský tým zrušil účast v běhu na 200 metrů a rozkázal odjet domů. Členové týmu ji odtáhli na letiště a pokusili posadit na letadlo domů. Cimanouské se podařilo uchýlit pod ochranu japonské policie a prohlásila, že do Běloruska „se již nevrátí“. Podařilo se jí získat humanitární vízum. Zajímavé je, že jí ho neposkytl „starý“ Západ, kam emigranti v době železné opony utíkali, ale údajně neliberální Polsko.

Cimanouská také nejdříve avizovala, že se pokusí získat azyl v Rakousku či Německu. První se však ozvaly dvě země bývalého sovětského bloku, již zmíněné Polsko a Česká republika. Naší diplomacii to slouží ke cti, i když není překvapivé, že se Cimanouská nakonec rozhodla pro Polsko, kde je běloruská menšina a kde sídlí část běloruské opozice.

Bělorusko je momentálně společně s Ruskem nejzločinnější režim v Evropě. V jistých ohledech se Alexandr Lukašenko chová hůře než Putin. Vládce Kremlu si například nedovolil unést letadlo jen proto, že v něm cestoval k režimu nepřátelsky naladěný novinář.

Zároveň Lukašenka neopustily sovětské manýry. Cimanouská tvrdí, že jí tým nařídil návrat domů poté, co zkritizovala jeho vedení. Běloruský olympijský výbor, který vede nejstarší Lukašenkův syn Viktor, uvedl, že Cimanouskou stáhl z olympiády kvůli jejímu „emočnímu a psychickému stavu“. To se blíží sovětské praxi, kdy režim své odpůrce označoval za blázny a zavíral do psychiatrických léčeben.

Doufejme, že Německo a Rakousko by Cimanouské nakonec azyl také nabídly, jen Polsko s Českem byly tak rychlé, že germánské národy ani nestihly zareagovat. Ukazuje se však jistý rozdíl v chápání lidských práv, který v Evropě stále panuje. Postsovětská část Evropy je chápe v té nejzákladnější podobě, kdy jde o takové věci, jako je svoboda vyjadřování a právo na spravedlivý proces, kterých se Cimanouské nyní určitě nedostává. Ne že by „stará“ Evropa tyto hodnoty také neuznávala, ale svou definicí je značně rozvolnila. Peskuje tak Maďarsko ohledně nového zákona o vyučování homosexuality na školách a motá se do složitého vnitropolského boje o soudnictví.

Běloruská krize tak naplno ukázala neschopnost Evropské unie prosazovat jakoukoliv pozitivní zahraniční politiku. Chování režimu, tak jako vždy v podobných případech, slovně odsoudila a uložila bezzubé sankce. V případě Ruska se dokonce snažila o jakýsi summit s Putinem, nejspíše po vzoru Bidena, jenže ho vetovalo právě Polsko společně s baltskými zeměmi. Společně s Litvou Polsko dělá pro běloruskou opozici více než jiné země EU.

Nemusíme souhlasit s vnitřní polskou politikou, ale směrem na východ dělá účinnější a pozitivnější politiku než Brusel.