Velká Británie právě hledí do tváře energetické krizi. Z velké části za to může situace na světových trzích. Ne úplně bezvýznamnou roli v tom však hraje britská posedlost ekologií. Přestože Británie vystoupila z EU, a teoreticky se tak vyhnula Green New Dealu, ukazuje, jak bude vypadat kontinentální energetická budoucnost. Ceny energií v ostrovním království vystřelily vzhůru.

Velkoobchodní cena plynu jen od srpna vzrostla o 70 %. Aukční cena elektřiny se pohybuje na desetinásobku oproti minulému roku. I když vláda uklidňuje, že jde pouze o krátkodobý problém, zimní měsíce, tedy to energeticky nejnáročnější období, teprve přijdou a nic nenasvědčuje tomu, že do té doby se podaří problémy vyřešit. Někteří komentátoři již otevřeně spekulují o zavedení třídenního pracovního týdne, jak tomu bylo v sedmdesátých letech. Tehdy ale za výpadky proudu mohly hornické stávky.

Částečně má Británie prostě smůlu. V půlce září shořel jeden z kabelů přivádějících elektřinu z Francie a zůstane mimo provoz do března dalšího roku. Pak je tu fakt, že Británie je závislá na plynu, který představuje asi dvě pětiny její energetické spotřeby. Cena plynu roste celosvětově. Z koronavirového uspání se zároveň probouzí Evropa i Asie, obě lační po plynu a dodavatelé nestíhají. V případě Británie situaci zhoršuje i to, že má relativně malé zásoby plynu. Kvůli bezpečnosti Britové uzavřeli svůj největší plynový zásobník. Výsledek je, že Británie nemá jak vyrovnávat výkyvy na trhu.

Británie by také teoreticky mohla levně těžit plyn z břidlice, tak jak se to podařilo ve Spojených státech a naprosto to změnilo tamější energetickou situaci. Jenže proti se postavila aliance ekologů a tazvaných NIMBYs (z anglického „not in my backyard“, tedy „ne na mém dvorku“), jak se označují lidé bránící výstavbě čehokoliv v blízkosti jejich domovů. Výsledek je, že plány na rozvoj těžby plynu z břidlice se nikam nehýbou a Británie musí plyn dovážet.

Do toho všeho přestalo foukat. Británie se ve své energetické koncepci a tažení za uhlíkovou neutralitou spoléhá především na větrné elektrárny. V roce 2020 větrníky dodávaly 24,8 % britské elektřiny a předstihly jak uhlí, tak jádro. Před nimi je pouze již zmiňovaný plyn. Momentálně je teoretická kapacita větrníků 24,2 gigawattů, britská vláda to chce do roku 2030 zvednout na 40 GW. Což znamená, že když přestane vát vítr, Británie má problém.

Neobvykle dlouhé období bez větru nastalo právě nyní v září, což jen znásobilo britské problémy. Samozřejmě se to dá připočíst čisté smůle, podobně jako když vám shoří kabel do Francie. Jenže jak píše Ross Clark v magazínu The Spectator, může se jednat o dlouhodobější jev. Podle šesté hodnotící zprávy Mezinárodního panelu OSN pro klimatickou změnu vítr celosvětově již několik desetiletí zpomaluje. Například, s výjimkou Austrálie, mezi lety 1979 a 2018 vítr nad pevninou každou dekádu zpomalil v průměru o 0,063 metru za sekundu. Proč tomu tak je, nikdo neví.

Pak je tu výzkum německého Ústavu Maxe Plancka pro biogeochemii. Ten došel k závěru, že větrník, který je součástí větrné farmy, generuje v průměru pouze 20 % toho, kolik se dá očekávat od osamoceně stojící turbíny. Vypadá to, že energie z větru má své limity.

Krize se zatím plně nepromítla do peněženek Britů. Je to díky zastropování koncových cen. Ty vyhlašuje regulátor Ofgem. Nicméně již nyní krize vede k obřímu vymírání britských energetických firem. Těch je v Británii okolo 70, zvláště ty menší lákaly zákazníky na výhodné ceny. Kvůli stropu však nemohou své náklady na ně převést a ve velkém krachují. Domácnosti netrpí, přecházejí za stejných podmínek pod větší firmy, jenže to zase uvádí do problémů i je. Někteří experti odhadují, že do konce roku by dodavatelů energií mohlo zůstat jen deset.

Jenže růst energií se jistě promítne do růstu cen všeho ostatního. V únoru 2022 má Ofgem zveřejnit nový cenový strop a dá se očekávat, že ho zvýší. Postiženi budou především chudší voliči, tedy ti, kteří v roce 2019 utekli od labouristů ke konzervativcům a zajistili jim nejdrtivější vítězství od roku 1983. Uvěřili, že se konzervativci dokážou o ně postarat lépe než k progresivismu inklinující labouristé. Pro zelené plány nikdo z nich nehlasoval. Brzy nastane doba, kdysi britský premiér Boris Johnson bude muset vybrat mezi svým klimaaktivismem a volebním vítězstvím.