Lukáš Novosad - Publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Potíže se jmény (se netýkají pouze panovníků a češtiny)

Ptají-li se v rozhovorech novináři takzvaných hitmakerů, zda předem o některé své písni věděli, že půjde o šlágr, či zda to aspoň tušili, dostane se jim od dotazovaného zpravidla udiveného výrazu a odpovědi, že zajisté nikdo předem netuší, co se chytne a co ne. Stejně se to má s tématy hovorů – kdo by ještě před dvěma třemi dny hádal, jaký zájem a rozruch vzbudí jméno nového britského krále, jenž se doposud coby princ více než sedm desítek let vyskytoval v češtině po anglicku jako Charles, zatímco jako král je najednou Karel?

Bonsaj mi připadala krásná

Přebal knížky Zimní recepty, kolektiv autorů je opásán přezkou „Nobelova cena za literaturu 2020“, aby čtenář nepochyboval o předložené jakosti. Ostatně české vydání prozatím poslední, celkově dosud třinácté sbírky americké básnířky a esejistky Louise Glückové (1943) přišlo záhy po jejím uvedení – v New Yorku vyšla loni. Tak rychlý servis je dán tím, že na autorku, ač držitelku snad všech podstatných zaoceánských literárních medailí, začali být tuzemští čtenáři dostatečněji zvědaví teprve po zisku té nejcennější evropské.

Jak to bylo a je s Broučky

Ve čtvrtek v první den nového školního roku navštívili, jak už to bývá, tuzemští političtí představitelé žáky prvních tříd, popřáli jim mnoho dobrého do následujících let, která prožijí ve školních lavicích, a zpravidla je něčím podarovali. Kdyby se vědělo, že například před radnicí Prahy 8 se u Základní školy Bohumila Hrabala rozdávaly dětem volební balónky (jistě se něco podobného dělo v republice i jinde), patrně by se terčem všeobecného veselí či rozhořčení stalo toto a poukazovalo by se, že využívat prvňáčky ke kampani jaksi není vhodné.

Skutečná kněžna zpívaného českého slova

Slova v titulku jsou vypůjčena od velmože zdejší kritiky Jiřího Černého, který takto už roku 1975 charakterizoval postavení Hany Zagorové v české populární hudbě v recenzi na její album Cesta ke štěstí. V pátek kněžna zemřela, a veřejný prostor byl vzápětí pln vyjádření, vzpomínek, dojetí, díků nejen z obvyklého ranku celebrit, ale též z okruhu intelektuálů, kteří se ve spojení s popem nechávají vidět zřídka. To vše dohromady tvoří zřejmé uznání, že Hana Zagorová nežila nadarmo, protože energii svého života si nenechala pro sebe, nýbrž se o ni dokázala podělit s dalšími.

Podmínky absolutní vlády

Výslovně to novinář a reportér Serhij Rudenko ve své knize Volodymyr Zelenskyj / Muž, který píše dějiny neříká, přesto jako by se neustále odhodlával přiznat čtenářům i sobě, že současná podoba války mezi Ruskem a Ukrajinou byla nevyhnutelná nikoli jen kvůli mezinárodní konstelaci (překotné stažení amerických vojsk z Afghánistánu, odchod kancléřky Merkelové z funkce atp.), nýbrž najmě proto, že podhoubím konfliktu se stalo neporozumění mezi dvěma pokoleními.

Vztahy – slova – činy

Třebaže tuzemský hraný film jistěže nabízí i podarky, je ve svém úhrnu v posledku vnímán jako produkt automaticky podezřelé či mizerné jakosti. Nekonstatují to pouze ohlasy jeho profesionálních komentátorů a vykladačů, nýbrž i jeho herecké hvězdy. Ty sice se svou účastí na dalších a dalších zaměnitelných projektech zásadně podílejí na tvaru českého filmu a vytvářejí mu štít, ale zároveň si od něj udržují zřetelný a nijak nezakrývaný pragmatický odstup.

Nekonečný příběh aneb Gigantické melodrama kýče, plyše, plastů

Před více než týdnem zemřel v jednaosmdesáti letech německý režisér Wolfgang Petersen – na veřejnost se zpráva dostala až v úterý 16. srpna, byť skonal o čtyři dny dříve, v týž den jako herečka Anne Hecheová. Petersen byl tvůrce, který jako málokterý jiný zasáhl jediným svým snímkem jistě nejméně dvě generace diváků na Západě, ale i ve značné části východního bloku. Na Nekonečný příběh hleděli všichni v úžasu – a co bylo pozoruhodné, hleděli na něj jako na snímek hollywoodský, třebaže šlo tehdy o historicky nejdražší německou produkci.

Harry je výjimečný tím, že ho čtou kluci i holky

U příležitosti dvacátého výročí uvedení první filmové adaptace románu o malém čaroději Harrym Potterovi a jeho přátelích byla na tomto místě v č. 2/2022 publikována debata, v níž se hostitel Ondřej Šmigol kromě jiného zeptal: „Čtou to ještě dnešní děti?“ Jenže se ptal dospělých. Jelikož 26. června uplynulo čtvrt století od knižního uvedení prvního dílu ságy (Harry Potter a Kámen mudrců), zeptali jsem se právě dětí, co říkají celosvětově nejznámějšímu příběhu jednadvacátého století, jehož zjevení nezažily a k němuž se dostávají s odstupem jedné generace.

Důvody, které vedou lidi k tomu, bodat jiné lidi. Napůl dumka, napůl soudnička

Kde byl v pátek pobodán Salman Rushdie? Na venkově: Chautauqua je dvě stě sedmnáct let staré městečko zhruba o velikosti východočeské Police nad Metují či Králíků z téhož kraje, vysočinské Jaroměřice nad Rokytnou nebo středočeských Zdic. Má čtyři tisíce obyvatel a rozkládá se na západním břehu stejnojmenného jezera nedaleko západní hranice státu New York. Zkrátka díra v lesích kdesi v Americe, kde se nic neděje, řeklo by se. Jenže chyba lávky: je to domov velkého vzdělávacího festivalu, který se tu začal pořádat už v roce 1874.

Kouzlo moderního vyprávění míchaného postaru

V komiksu knižním je přitom oproti marvelovkám situace diferencovanější, jak pokud jde o vydavatele, tak pokud jde o zacházení s hrdiny. Leč jejich známost je pohříchu nižší než známost filmových či televizních adaptací. Konkrétně: nakladatelství Argo vydalo nedávno objemný, jedenadvacet let starý komiks Alias scenáristy Briana Michaela Bendise a výtvarníka Michaela Gaydose, jejž do češtiny přeložil Richard Klíčník.

Nekonečné prázdniny, v Německu jsou poloviční

Máme za sebou pátý týden prázdnin z celkových devíti – aneb už nastala ta chvíle, kdy se letní vakace mění z radostných v nesnesitelně nekonečné. Kdy si naléhavě uvědomujeme platnost Einsteinových fyzikálních závěrů, protože konec, místo aby se blížil, neustále se vzdaluje. Na rozdíl od Sisyfa, jenž zná opojný okamžik oddechu, jelikož svou únavu může vstřebávat s každou cestou z kopce, čeká nás, obyčejné smrtelníky, v následujících týdnech jenom tíha bez odpočinku. Respektive období, kdy se odpočinek mění v muka neforemného břemene. Co s ním?

Erbenka

Týden před koncem školního roku odvysílalo Rádio Junior Českého rozhlasu coby novou četbu na pokračování první část seriálu Erben Cup. Zbylé díly následovaly v dalších dnech, aktuálně je celá série zájemcům k dispozici na příslušném webu. Celkem jde o šest pohádek Karla Jaromíra Erbena, které pro jejich nynější uvedení vtipně upravila spisovatelka, dramaturgyně a dramatička Tereza Verecká, jež s ČRo spolupracuje pravidelně.

Nepříliš vzdálený Pelješský most

Tento týden, konkrétně v úterý 26. července, byl zprovozněn léta vyhlížený Pelješský most. Kolem jeho otevření byla veliká sláva, v projevech se hovořilo o jedné z nejnáročnějších a nejvelkolepějších evropských staveb současnosti, o technicky mimořádném provedení mostu, o dosud nejdražší dopravní stavbě Evropské unie – stála v přepočtu třináct miliard korun a osmdesát pět procent rozpočtu poskytla právě EU. Chorvatský premiér Andrej Plenković pozval na party k uvítání mostu kdekoho, proletěly se stíhačky, byl ohňostroj, ráno byla dva a půl kilometrů dlouhá lávka otevřena pro pěší, aby si ji výjimečně prošli klidně tam a zpět-

Když je počasí nad psa

Nastalá horka znovu připomněla pořekadlo, že nic není staršího než včerejší noviny. Sice je míněno k událostem a sděluje, že ty se dějí pořád a že číst si o něčem, jak se to dělo včera, znamená, že nevíme, jak se to děje dnes. Protože jsme za událostmi neustále pozadu a protože jenom nejnovější zprávy nám dávají naději, že za časem kulháme pomaleji, než jsme ochotni si připustit. Jenže ono dávné tvrzení o zastarání novin lze vnímat taky interně, dovnitř médií: to jest tak, že v zavalení informacemi jejich příjemce snadno zapomene, co četl, slyšel nebo viděl v médiích včera, dík čemuž ta mohou produkovat bez jakékoli odpovědnosti cokoli.

Osmé kulatiny Indiany Jonese

Minulý týden oslavil osmdesátiny Harrison Ford – americký herec, který přinejmenším pro jednu tuzemskou generaci představuje zřejmě klíčového tvůrce, jehož vlivu se stěží dalo vyhnout. Jak jinak si vysvětlit, že oproti jiným kulatinám jiných oblíbenců se tento dočká prázdninové filmové přehlídky v kinech v Praze i v Brně? Je přitom paradoxní, zábavné, poutavé i typické pro zdejší filmové dějiny, dychtivě objevující v letech krátce po sametové revoluci, co všechno místnímu diváctvu v komunistické éře ušlo, že k onomu zásadnímu ovlivnění došlo až dekádu poté, co Fordovy filmy skutečně zásadně přispěly filmovému médiu.

Nejlepší dánské vyprávění o Češích

Společnost Netflix letos uvedla čtvrtou řadu diváky i kritikou dobře přijatého dánského seriálu Vláda, pojednávajícího o osudech smyšlené historicky první dánské premiérky Birgitte Nyborgové a lidí kolem ní. Našinec, který k Dánsku obvykle vzhlíží s obdivem, najednou vidí zemi s týmiž problémy, jaké máme u nás. My se považujeme za prcky, které každý chce sníst, Dánové taky. My se snažíme hrát na to, že je dobře nevyčnívat, protože pak si nás nemůže nikdo všimnout a přežijeme v klidu – no a ze seriálu plyne, že Dánové mají stejný reflex.

Hubené roky pro televizní trh, již nyní na HBO

Minulý týden oznámila tuzemská pobočka společnosti HBO, že po sloučení své mateřské firmy WarnerMedia se společností Discovery již nadále nebude produkovat původní český obsah. Z nabídky videotéky HBO Max rovněž zmizely některé odvysílané tuzemské pořady – například seriál Bez vědomí a nový gastrocestopis Spolu & hladoví. Slovensko-český seriál Víťaz, jenž je nyní v postprodukci a jenž má pojednávat o tom, jak se vede slovenskému premiérovi, když skončí ve funkci a chce se vrátit do běžného života, už videotéka ani neuvede a rovnou bude usilovat prodat ho zájemcům z jiných stanic.

Kdyby radši… co?

Letos bude v tuzemských kinech premiérováno na padesát nových českých fikcí a dokumentů. Loni jich bylo plánováno ke třicítce, ovšem z té se nejen kvůli pandemii některá čísla přesunula na letošek (například životopisný snímek Il Boemo či pokračování komedie Copak je to za vojáka…, návodně nazvané Copak je to za mazáka…).

Europeada: fotbalové mistrovství malých národů a skutečně jednotné Evropy

Ledva v pátek začalo české předsednictví Evropské unie, skončila v sobotu jiná významná událost celoevropského významu. Byla dohrána Europeada neboli fotbalové mistrovství Evropy malých národů a národnostních menšin. Je to akce, která dobře odráží zakladatelský étos celé EU. sbližuje lidi, kteří by se jinak patrně nepoznali a mnohé o sobě nevěděli, utužuje jejich přesvědčení, že mají hodně společného, podtrhuje, že v jednotné Evropě na každém záleží, nehledě na jeho jazyk a národnost.

Nejlepší je Ferda! Jenomže který?

Nebyl to záměr, pouhou náhodou se stalo, že víkendový sloupek se mi doposud většinou stal „výročníkem“. Tedy prostorem k připomenutí významné události, která se ten který týden udála, či osobnosti, jež se dožila podstatných kulatin nebo od jejíhož úmrtí uplynulo dostatek desetiletí, aby to stálo za řeč.

Manipulace Ivety Bartošové

Ten přestup nezůstal v tuzemských médiích přehlédnut, přesto mu nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Neboť letošní návrat producenta Michala Reitlera na Novu po deseti letech působnosti v České televizi je důležitý přeryv v české televizní dramatice. Reitler patří k tvůrcům, jakých je vždycky málo: mají tah, umějí postavit tým, umějí najít látku, umějí zacházet s textem a dovedou ho náležitě rozvinout.

Ná nána nánananá, nánananá, hey Paul. Pravdivá příhoda s McCartneym

Uplynulý týden byl naditý úmrtími významných mužů, zemřeli izraelský spisovatel Avraham B. Jehošua, český herec Stanislav Fišer či francouzský herec Jean-Louis Trintignant. O každém z nich by mohl a měl vzniknout samostatný text. Leč zmiňme je pouze výčtem, jelikož ani víkendová listina důležitých připomenutí není krátká – slaví se totiž několikero významných kulatin. Nízká čísla vynechám. A vzpomenu jen vyšší karty, konkrétně osmdesátiny skladatele a zpěváka Paula McCartneyho.

Jak velebit zemi i sami sebe

Americký novinář, reportér a komiksový tvůrce maltského původu Joe Sacco (nar. 1960) je tuzemskému čtenáři znám ze svých grafických reportáží o válce v Bosně a o situaci v Izraeli. Na jednom uzavřeném, ale přece neustále doutnajícím konfliktu a na druhém dlouhotrvajícím, jehož řešení je naopak v nedohlednu, autor předvedl, že realita bývá složitější, než si média denní produkce a následně i společnost, která je konzumuje, jsou ochotny připustit.

Konec pro nejlepší z nejlepších. Na střelnici po osmdesáti letech

V sobotu bylo čtvrtého června, to znamená přesně osmdesát let ode dne, kdy po atentátu zemřel zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Akorát tento rok byla sobota, zatímco tehdy byl čtvrtek. Na Kobyliské střelnici se popravovalo tradičně večer, toho dne v půl sedmé, a zemřelo šest lidí – paradoxně to byl jeden z nejnižších denních přírůstků zastřelených za celou dobu poprav mezi třicátým květnem a čtvrtým červencem. Nejméně jich bylo v předvečer protektorova úmrtí, dva.

Největší dámský mač

V malém nakladatelství Kodudek, jehož produkce dlouhodobě stojí za pozornost, vyšla nedávno novela filmové režisérky Věry Chytilové Tvář naděje. Původně je to filmová povídka o životě Boženy Němcové, již se Chytilová po dlouhá léta marně snažila zfilmovat. Přestože ledaskoho napadne, že spojení nejznámější české spisovatelky s nejznámější českou filmovou režisérkou muselo kdekoho vábit, nenaplnila Chytilová svůj záměr ani v šedesátých letech při tahu nové vlny, ani za normalizace, ani po sametovém převratu, ani v osmdesáti letech nedlouho před svým úmrtím.

Co vyprávět Západu, aby nás bral vážně

Sledujeme-li dění na našem kontinentu kolem invaze Ruska na Ukrajinu, nutně musíme dojít k závěru, že i díky němu je neustále zřetelné, že jednotná Evropa neexistuje, jelikož pořád platí přinejmenším dělení na její západ a východ. Reálně je to jistěže složitější, ale platnost onoho základního, aťsi zautomatizovaného, půlení si našinec snadno uvědomí, když se rozpomene, jaký dvojkolejný tyjátr předvedla evropská fotbalová federace UEFA při svém vyšetřování nechvalně proslulého mače mezi Slavií Praha a Glasgow Rangers z loňského března.

Vangelis, řecký lučištník v Paříži

„Pokaždé když slyším Chariots of Fire, napadne mě, že ten chlap musí být co čtyři roky nesmírně šťastnej. Začne olympiáda, ozvou se Ohnivé vozy a jemu přiteče pár milionů dolarů. Skutečně šťastnej chlap,“ začínal zpěvák Jon Anderson vyprávění, jak se seznámil s řeckým skladatelem Vangelisem, s nímž následně natočil tři výtečné desky. Minulý týden ten šťastný chlap zemřel.

Je ještě třeba temno zahánět lucernou?

Když Divadlo v Dlouhé realizovalo plán inscenovat hru Lucerna od Aloise Jiráska, bylo to – aspoň pro pisatele těchto řádků – drobné překvapení. Lucerna totiž sice patří mezi základní díla české literární dramatiky, zároveň ale v Praze v posledních letech pravidelně hrána nebývá. Naposled byla roku 2008 v Národním divadle pouze obnovena starší inscenace Vladimíra Morávka.

Přímá volba je možná definitivní rozchod s Masarykovým dědictvím

Když před dvěma týdny někdejší šéf tuzemské Akademie věd Jiří Drahoš oznámil svůj úmysl kandidovat na příštího českého prezidenta, přineslo jeho prohlášení začasto nadšení ve smyslu: „Ano, to je konečně on!“ Zvýšené pozornosti se ale vlastně těší kdekterý kandidát na tento úřad – prostě proto, že samotný úřad je našinci vnímán výjimečně, skoro posvátně. Čím to je?

Novější články Starší články