Nastalá horka znovu připomněla pořekadlo, že nic není staršího než včerejší noviny. Sice je míněno k událostem a sděluje, že ty se dějí pořád a že číst si o něčem, jak se to dělo včera, znamená, že nevíme, jak se to děje dnes. Protože jsme za událostmi neustále pozadu a protože jenom nejnovější zprávy nám dávají naději, že za časem kulháme pomaleji, než jsme ochotni si připustit. Jenže ono dávné tvrzení o zastarání novin lze vnímat taky interně, dovnitř médií: to jest tak, že v zavalení informacemi jejich příjemce snadno zapomene, co četl, slyšel nebo viděl v médiích včera, dík čemuž ta mohou produkovat bez jakékoli odpovědnosti cokoli.

Takové utkání o paměť mezi producentem a příjemcem informace začíná u zvoleného jazyka, jímž jsou informace pojednány – ten vytváří úzus a následně normu, zkrátka podtrhuje to, na čem se jako na běžném a samozřejmém shoduje většina jeho mluvčích. Je to živý proces, z úzu a normy neustále něco vypadává a naopak do nich něco nového vstupuje. V posledních letech je posun vidět například na takové řeklo by se marginálii, jako jsou mediální reference o standardní podobě českého léta. Podle nich již nejde o období většinou deštivé a chladné o teplotě mírně nad dvacet stupňů, kdy se venku chodí v bundách s kapucí nebo v pláštěnce, kdy děti pobíhají v holínkách a kdy slunce a parný den objevují se zřídka a spíše až s plynutím srpna, kdy se prázdniny pomalu, ale jistě přelamují k začátku školního roku.

Uplynuly jenom tři čtyři takto rozhicované dni… a už se psalo, že máme „supertropy“ a „nelidská vedra“ a že je musíme „přežít ještě několik týdnů“. Soudný člověk, jemuž nestačí sledovat počasí z okna nebo v aplikacích mobilního telefonu, ale který se o to, jak bude příští týden, zajímá rovněž poslechem či četbou mediální produkce, si po tolika veletočích musí pomyslet, že z něj všichni meteopravci, již s úsměvem na rtech opakují formuli o nádherném slunečném létě, mají bžundu.

Zřejmě si tito usměvaví dobráci dosud nevšimli, že v důsledku jejich ideálního léta hoří na Balkáně (já například jsem se vyděsil, když tři týdny po týdenní chorvatské koupačce mých dětí hořelo všude kolem vsi, kde pobývaly…), hoří ve Francii, ve Španělsku, v Portugalsku… Opravdu je to krásné léto, dokonce rozmarné. Neboť poprvé, kam lidská paměť sahá, s pětatřicítkami ve Skotsku, čtyřicítkami ve Walesu a pětačtyřicítkou ve východním Yorkshiru – odkud mi známá psala, že si ráno v půl osmé, když vedla syna na školní autobus, „spálila“ ruku o kliku.

Před týdnem mi říkal bratránek, že studna u nich doma, která je osmnáct metrů hluboká a vždycky uprostřed valašských hor překypovala vodou, už jí dost nedává. Možná prý za to mohou sousedi, kteří si rozebrali spodní toky na splachování svých klozetů. Ale jistě nemají na svědomí všechno, dodal bratranec: „Člověče, od tých povodní v devadesátém sedmém je to všecko jakési divné. Všímám si teho, vidím to aj já. Zaprší, a voda jde hnedka důle, nic sa neudrží. A to sú enem přeháňky, vždyť dříve pršívalo aj třebas týden. Divné je to.“ Opodál na Uherskohradišťsku praví mi švagrová: „Tož tady nikdy neprší, tady sa tomu říká suchý kút. Kolikrát už sa zdá, že sprchne, ale pak nám to všecko zežerú Chřiby.“ Poslední tři dny jsme skoro nevyšli z domu, jaké bylo vedro.

Znám dost lidí, kteří mají rádi v létě teplo, ale snad žádného, jenž by v osobním hovoru nebo v diskusi na sociálních sítích nevzýval déšť a nepřipomínal, že je dlouho sucho. Když už náhodou někdy na jaře tři dny sprchlo, slýchal jsem opakovaně od různých desetiletých dětí údiv, jak je to možné, že prší tak dlouho v kuse. Nechci samozřejmě zevšeobecňovat vlastní, nutně omezenou zkušenost, ale ta ryzí dětská reakce je opět výstižné jazykové vyjádření, jak pro kterou generaci vypadá norma. Tyto děti však zatím počasí neavizují, nýbrž pouze komentují – na jejich normu ještě je čas.

Chci říct: neměli bychom se vůči počasí rouhat, měli bychom jej ctít a vážit si alespoň krátkodobých návratů k dlouhodobému normálu. Vždyť zrovna letos jsme měli štěstí a pěkné české léto s dešti, bouřkami, vláhou a nižšími teplotami na chvíli zažili – zkraje prázdnin dva týdny. Kéž by takových bylo víc, zřejmě ale nebude. Jsem-li už na dovolené nedaleko Velehradu, jednoho z míst, kde moderní tuzemský život odstartoval, protože tam pro něj patrně byly dobré podmínky, nemohu ve vztahu k letnímu počasí nevzpomenout jednu z nejlepších scén tuzemského novodobého filmu. (Snímek Rodina je základ státu se totiž natáčel nedaleko na Modré.) V ní ožralý kamarád hlavního hrdiny věštecky praví: „Všichni tady pochcípáme v plavkách mezi kaktusama.“ Až se to stane, jistě nejeden meteorolog s úsměvem ohlásí, jaké že to máme krásné počasí.