Výslovně to novinář a reportér Serhij Rudenko ve své knize Volodymyr Zelenskyj / Muž, který píše dějiny neříká, přesto jako by se neustále odhodlával přiznat čtenářům i sobě, že současná podoba války mezi Ruskem a Ukrajinou byla nevyhnutelná nikoli jen kvůli mezinárodní konstelaci (překotné stažení amerických vojsk z Afghánistánu, odchod kancléřky Merkelové z funkce atp.), nýbrž najmě proto, že podhoubím konfliktu se stalo neporozumění mezi dvěma pokoleními.

Portrét šestého ukrajinského prezidenta není jen obraz člověka, je to skrze něj nahlédnutí na fungování státu, jeho systém a mravy. Ukrajinu potkal s týmem Zelenského týž přeryv jako země jiné (včetně té naší v současnosti): střídání generací nikoli plynulé a pozvolné po jednotlivcích, nýbrž rázné a očividné po skupinách. S takovou změnou přichází nová energie lidí na vrcholu, síla, nápady, odhodlání, ale i neznalost a přezíravost vůči předešlému. Taky odlišný projev, v případě nynějších čtyřicátníků formovaný novými médii. Celkově je to podobizna jiné politiky, než jak ji dělali otci a dědové – tato je virtuální, nekonkrétní, beztvará. A snadno slibuje, jelikož slib stejně jako názor pozbyly v éře sociálních sítí smyslu a fungují hlavně jako podklad svůdné show.

Ukrajinci však mají, co chtěli. Rudenko připomíná, že ukrajinská společnost byla lačná nové tváře, jež by sice byla veřejnosti známa, ale stála by mimo systém, aby ho pak po svém vítězství mohla po „macronovském“ způsobu rozstřelit a směnit za jiný. Takový pokus na Ukrajině za dobu prezidentování Zelenského skutečně proběhl, leč skončil nezdarem. Ukrajina byla do letošního února stát, kde závazky neplatí (beztak na ně volič zapomíná), kde se lidé do funkcí dosazují pouze podle známostí a kde se v nich střídají skoro tak často jako trenky. Nástup generace potomků se na Ukrajině za tři roky její vlády projevil tím, že nezvládla vlastní předsevzetí a začala se záhy chovat jako generace rodičů: velkopansky. U Zelenského obzvlášť je směšné, že ač jeho věhlas sílil díky tomu, že si z nikoho neváhal dělat žerty (výmluvný je spor s Ramzanem Kadyrovem o letitý vtip na účet čečenského prezidenta, který se ze vztahu komik vs. politik přesunul do vztahu politik vs. politik, takže lze snáz rozumět Kadyrovově touze jít Zelenskému po krku), v roli prezidenta totéž od jiných nestráví a kdysi blízké odvolává i kvůli drobným výtkám, jež mu učiní.

Našinec čte o zemi, jejíž moresy jsou mu povědomé malicherností, ale vzdálené dopady – na Ukrajině se stále vede spor o charakteristiku státu, protože na rozdíl od Česka, jež mělo štěstí na duchaplnost zakladatelů a snad i poněmčenou mentalitu svých obyvatel, jí chybějí silné instituce, takže nové vznikají a staré zanikají, jak si zrovna kdo usmyslí. Kontinuita uvažování není na Ukrajině opřena o společnou důvěru k státnímu aparátu, nýbrž o rozhodné odhodlání jej opakovaně rozbíjet (tím se Zelenskyj liší od Macrona). Zkrátka coby správce země Zelenskyj fungoval stejně mizerně jako prezidenti předešlí. Tak silné kritické vyjádření v éře všeobecných oslav Zelenského je osvěžující, ale Rudenko u něj jistěže nezůstává. Knihu chystal loni, v jiné epoše, takže když mu do práce vypukla velká válka, připsal tři kapitoly, jež obraz Zelenského mění: nyní je to lídr, který našel uvěřitelný, civilní, neherecký styl.

Celkově je příběh prezidenta snad vzhledem k herecké profesi předobrazu podán jako seriál na pokračování (stejně dlouhé kapitoly, cliffhanger na konci skoro každé z nich). Třebaže jde o titul spotřební, Rudenkův novinářský styl (v češtině v překladu Petra Ch. Kaliny bohatší než originál) je čtivý a podstatné vyjadřuje jaksi mimochodem ve zkratkách, vedlejších větách či zámlkách. Ačkoli by kniha snesla vysvětlivky pro čtenáře, kteří se v ukrajinských reáliích moc nevyznají, patrně nic lepšího pro rychlou orientaci v tom, jak došlo k letošnímu neštěstí, se teď v češtině obstarat nedá.

Serhij Rudenko: Volodymyr Zelenskyj / Muž, který píše dějiny. Přeložil Petr Ch. Kalina. Kniha Zlín, 344 str.