Americký novinář, reportér a komiksový tvůrce maltského původu Joe Sacco (nar. 1960) je tuzemskému čtenáři znám ze svých grafických reportáží o válce v Bosně a o situaci v Izraeli. Na jednom uzavřeném, ale přece neustále doutnajícím konfliktu a na druhém dlouhotrvajícím, jehož řešení je naopak v nedohlednu, autor předvedl, že realita bývá složitější, než si média denní produkce a následně i společnost, která je konzumuje, jsou ochotny připustit. Zatímco v bosenských příbězích zkoumal, jak vzniká, vyvíjí se a po staletí až ke genocidnímu střetu prohlubuje vzájemná nenávist národů, v židovsko-palestinském vyprávění přemýšlel, jak najít cestu k smíření. Jako vypravěč poctivě obchází všechny strany konfliktů, naslouchá jim, rozmlouvá s nimi, doptává se a následně předkládá dějiny formou roztočeného víru – zdá-li se kterýkoli problém nazřen, vyjeví vypravěč nějaký jeho nový rozměr, který předešlé informace zkomplikuje.

Vážnou perspektivu Saccových děl podtrhuje černobílá kresba zpravidla bez pevného rámování, plná překvapivých a pečlivě vykreslených detailů. Zrovna tak seriózně jsou zpodobněni respondenti, s nimiž reportér hovoří. V realistickém albu jediným, jehož rysy předvádí v přehnaných konturách, je on sám jako přiznaný průvodce příběhy.

Bezpečně vyzkoušenou metodu předkládá rovněž Saccova novinka, jeho páté česky vypravené dílo, zpřístupněné opět v překladu Viktora Janiše; jmenuje se Zaplatit zemi. Je to důmyslně víceznačný název, míní snad stát? Půdu? Planetu? A znamená zaplatit splatit, anebo uhradit? Nakonec všechny možnosti jsou správně. Autorovým zájmem totiž je přírodní národ Denéů z kanadských Severozápadních teritorií, rozměrné oblasti za šedesátou severní rovnoběžkou, kde žije pouhých čtyřicet tisíc lidí a jež je bohatá na ropu, zemní plyn a diamanty.

Sacco začíná představením někdejšího způsobu života Denéů v divočině, který byl opřený o lov, silnou komunitu a vědění předávané vyprávěním ze starých na mladé. Následně rozvrhuje fresku druhé půle 20. století, předvádí, kterak do života staleté neměnnosti zasáhli nejprve misionáři, ještě ochotní učit se původní jazyky a pobývat s lidmi v divočině. A kterak následně přibyli byznysmeni, právníci a těžaři, toužící dobýt ze země její nerosty. Připomíná politizaci stmelených Denéů, jejich úspěšný soudní boj za práva na vlastní půdu v sedmdesátých letech i jejich následné kmenové rozklížení kvůli rozdílným názorům na to, co si počít s neústupným průmyslem. Letmo, ale nepřehlédnutelně ukazuje, jak se i na dalekém severu mění přírodní podmínky vlivem globálního oteplování – řeky, kdysi bohaté na ryby, jsou poloprázdné, chladumilovné pstruhy vytlačuje bující vodní flóra.

Především ale Sacco zachycuje rozklad společnosti a její proměnu v jinou. Připomíná instituci kanadských církevních internátních škol, kam byly násilně odváděny domorodé děti a kde jim bylo vštěpováno zapomenout vlastní kulturu včetně jazyka, aby se mohly „zkulturnit“ podle euroatlantických norem. Výsledkem stopadesátileté praxe, od které Kanada upustila až v roce 1999 a za niž se omluvila až roku 2008, jsou generace zdeptaných lidí bez sebevědomí, utápějících se v alkoholu a čekajících na státní dotace na živobytí. Místo hrdé pospolitosti ztracení jedinci, místo ryzosti někdejší divoké kultury její festivalové zbytky. Komplikovaný vztah států a vítězných civilizací k menšinám přesně vystihla rakouská esejistka Bettina Balàka, která má zkušenosti s korutanskými Slovinci a Lužickými Srby: „S jazyky je to jako se zvířaty: Po staletí se je snažíme vyhubit, a když se nám to skoro podaří, zavádíme hektická opatření, abychom je udrželi při životě.“

Joe Sacco ve svém románu předvádí, že 20. století nebylo jen věkem světových válek a atomové bomby – ty jsou pouze nejviditelnějším výsledkem fungování civilizace, která se vyvíjí tak překotně, že nestíhá vnímat samu sebe. Bylo věkem pozbývání paměti, v čemž si dovolujeme pokračovat.

Joe Sacco: Zaplatit zemi. Přeložil Viktor Janiš. Vydalo nakladatelství BB/art, 270 str.