První debata Týdeníku Echo vedená s dětmi

Harry je výjimečný tím, že ho čtou kluci i holky

První debata Týdeníku Echo vedená s dětmi
Harry je výjimečný tím, že ho čtou kluci i holky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

U příležitosti dvacátého výročí uvedení první filmové adaptace románu o malém čaroději Harrym Potterovi a jeho přátelích byla na tomto místě v č. 2/2022 publikována debata, v níž se hostitel Ondřej Šmigol kromě jiného zeptal: „Čtou to ještě dnešní děti?“ Jenže se ptal dospělých. Jelikož 26. června uplynulo čtvrt století od knižního uvedení prvního dílu ságy (Harry Potter a Kámen mudrců), zeptali jsem se právě dětí, co říkají celosvětově nejznámějšímu příběhu jednadvacátého století, jehož zjevení nezažily a k němuž se dostávají s odstupem jedné generace.

Na tradičním festivalu českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka letos program nabídl také workshop spisovatelky a lektorky čtenářství Kláry Smolíkové pro děti od devíti do patnácti let, nazvaný Fantastické psaní – dílna na zkrocení draků, ufonů a duchů. Spolu s ní se naší debaty zúčastnily jedenáctiletá Anna Kovářová, o rok starší Karolína Hořejší a čtrnáctileté Eliška Kohoutová a Rudi Wintersteiger.

Příběh Harryho Pottera je starší než vy. Jaký k němu máte vztah?

Kohoutová: Pro mě je Harry Potter boží knížka, miluju ji, četla jsem všechny díly.

Hořejší: Mně se Harry Potter líbí. Všechny knížky mi kdysi přečetla mamka, já sama jsem zatím četla jenom jedničku a kousek dvojky. Ale viděla jsem všechny filmy.

Wintersteiger: Já jsem viděla i četla úplně všechno, teda kromě těch divadelních a jiných scénářů. A ani jsem nečetla všechny ty malé doprovodné knížky jako Famfrpál v průběhu věků. Ačkoli Bajku barda Beedleho, kterou zrovna drží Eliška, jsem četla. Harry mě navedl ke čtení dalších knížek.

Smolíková: Jestli můžu Rudi doplnit, na vysvětlenou dodám, že pochází z česko-rakouské rodiny a jejím prvním jazykem je angličtina. Čte tedy především v ní.

Wintersteiger: Je to tak, i Harryho jsem četla anglicky. V češtině ne, takže ani neznám pořádně všechny české názvy. Ale čtu i česky, protože chodím do české školy, kde máme povinnou četbu. V češtině jsem opakovaně četla Povídky podivných, i když je to taky překlad z angličtiny. Nebo Terryho Pratchetta, ten je česky taky super.

Kovářová: Já jsem zatím četla první dva díly a viděla první dva filmy a baví mě to.

Smolíková: Na rozdíl od holek si pamatuju, jak Harry začínal. A přiznám se, že po uveřejnění prvních ukázek jsem byla ostražitá. Pak jsem ale neodolala. Měla jsem malého syna a jeho to chytlo, takže my jsme příklad rodiny, která žila čekáním na další díly Harryho Pottera. Nejdřív jsme čekali na překlad, ale později už jsme četli v angličtině, abychom příběh znali hned a nemuseli se nervovat, než pan Medek dodá další díl česky. Druhá moje zkušenost s Harrym je kantorská. Když jsem učila knihkupce a knihovníky a ptala se studentů, proč si vybrali tuhle školu, často říkali, že jejich výběr ovlivnila právě četba Harryho Pottera.

Když jste to četli a poznali anglicky, vraceli jste se k tomu pak ještě v češtině?

Smolíková: Ano, protože ač jsem se snažila oběma svým dětem při četbě simultánně překládat, nejsem dobrý tlumočník. Na druhou stranu, pro dceru byl Harry první knížka v angličtině – a četla ji následně pořád dokola. Díky němu jsme si řekli, že to je knížka, kvůli které se vyplatí umět anglicky, aby čekání na další díl bylo kratší.

První dva díly Harryho jsou přímočará vyprávění, ale od třetího je děj pomalejší a vyprávění se víc soustřeďuje na vztahy než na příběh. Některé děti mu přestanou na nějaký čas rozumět a musejí knihu odložit. Měl někdo z vás nějakou hranu, kdy si řekl: Teď je třeba počkat, protože s tímhle dílem to ještě nepůjde?

Wintersteiger: Já jsem četla právě první dva díly, začínala jsem nějak v osmi nebo devíti… Ale pak jsem to na pár let odložila a až potom to přečetla celé naráz, to už jsem tomu rozuměla. A celou sérii jsem přečetla fakt hodněkrát. Nevadí mi se k Harrymu vracet opakovaně, pokaždé tam pochopím něco nového.

Kovářová: Já jsem četla první díl, ten mě hodně bavil. To mi bylo asi devět. Ale u druhého jsem skončila v půlce a musela jsem tomu rok dát pauzu, protože mě to vůbec nebavilo.

Hořejší: Četla jsem jedničku. U dvojky mě to přestalo bavit, tak jsem dál nečetla. Ale jinak asi hranu nemám, třeba filmy jsem viděla současně, tedy po týdnech, když je dávali v televizi.

Kohoutová: Mě nikdy nebavila trojka, ani knižní, ani filmová, protože mi přijde, že je zbytečná. To, co se v ní stane, se totiž částečně přeříká v sedmičce, když se Harry koukne do myslánky a vidí, co se dělo Severusovi. A část s Poberty a Siriusem, jak utekl z Azkabanu, a s Červíčkem, jak se proměnil v krysu, by se dala shrnout do deseti minut. Moc ráda vlastně nemám ani čtyřku a vůbec ten prostředek. Nejlepší je jednička, protože to je začátek všeho, dvojka, trojka a čtyřka nejsou nic moc, ale pětka, šestka a sedmička jsou boží.

Smolíková: Nesouhlasím, mně se Vězeň z Azkabanu líbí, protože jde o uzavřený díl s dobře vymyšlenými návraty v čase, takže v rámci celé série jde o pěkně klenutý příběh se začátkem a koncem. Líbí se mi i jeho filmové zpracování, protože je dynamické a postavy spolu najednou komunikují jinak. Zatímco první dvě filmové adaptace mám za umolousané a nedosahující kvalit knihy, u trojky jsem měla pocit, že film naprosto svébytně funguje.

Hořejší: Taky mám nejradši trojku, ta se mi asi líbila nejvíc.

Wintersteiger: Já mám ráda všechny díly úplně stejně, všechny jsou stejně dobré.

A z postav se jako děvčata nejvíc identifikujete asi s Hermionou, že?

Kohoutová: Ježišmarjá, jenom to ne! Ani nevím proč, ale nemám ráda hlavní postavy. Harry, Ron a Hermiona jsou ze začátku zvláštní, nejvíc Ron. Harry se ještě dá vydržet. Hermiona je sice super, ale když… prostě já mám radši stranu zla. Hlavně sestry Blackovy – Andromedu, Narcissu a Bellatrix. Ta je krutá a vyžívá se v mučení, což je super! Narcissa je zas taková přemýšlivá, tichá, všechno se snaží vyřešit, s tou se trochu spojuju.

Wintersteiger: Moje oblíbené postavy jsou bratři Weasleyové, dvojčata, mají skvělou povahu a celé skupině postav často zlepší náladu. Ale třeba Harry… je sice hlavní postava, ale on je takový jednoduchý a hloupý. Ne že bych ho neměla ráda, ale nepatří k mým oblíbencům.

Hořejší: Docela mám ráda Lenku Láskorádovou, která se tam sice objeví až v pátém dílu, ale mně přijde moc fajn. Všichni mají rádi Hermionu, jenže ta mě štve. Hlavně ta v knížkách.

Smolíková: Z rodiny Weasleyových je samozřejmě nejlepší mamka, takovou mámou by každá ženská chtěla být. No a z hlavní trojice… na rozdíl od Karolíny jsem měla ráda knižní Hermionu a naopak ne tu filmovou. Zatímco u Rona je jeho filmové ztvárnění dobré a filmový Harry je ještě větší ňouma než v knížce, Hermiona ve filmu ztratila divokost. Vytratilo se, že o sebe příliš nedbá i že není prvoplánově hezká. Daň filmové líbivosti myslím pochroumala identifikaci čtenářů s ní.

O čem pro vás Harryho příběh je? O čem primárně vypráví?

Kohoutová: Chudák Voldík se celou dobu snaží zabít Harryho, ale nedaří se mu to, je to strašně smutné vyprávění.

Wintersteiger: Celá série je o tom, jak moc se všichni kamarádí – tedy na té dobré straně, Eliško – a jak si celou dobu všichni věří. To kamarádství je v Harrym Potterovi pro mě nejdůležitější.

Kovářová: Mně se taky líbí, jaká zažívají dobrodružství a kamarádství.

Hořejší: Mně se líbí, jak je vymyšlený celý ten svět, hlavně ta škola. Zato mě rozčiluje Hermiona. A vůbec ta zlá strana – stejně jako asi většinu lidí, Eliško.

Vy, paní Smolíková, jste jako spisovatelka kolegyně paní Rowlingové. Jak Harryho příběh vnímáte? Je pro vaši práci inspirativní, anebo je to normální knížka, která se trefila době do vkusu?

Smolíková: V tuhle chvíli zdůrazním spíš svou roli lektorky a metodičky. Loni jsem v nakladatelství Portál vydala pracovní listy Fantastické psaní, s nimiž pracuju; i díky nim se mi neustále potvrzuje, že Rowlingová rehabilitovala fantastiku jako žánr. Aspoň u nás. Zdejší nepřijímání fantasy je snad dáno tím, že v osmdesátých letech u nás vyjma sci-fi ze sovětského bloku pořádně nic nevyšlo, takže Potter byl první knížka, která změnila všeobecné tuzemské nazírání na fantasy. Pro leckoho to jenom díky Potterovi není pokleslý žánr.

Skutečně? Čtenáři už neznají Tolkiena? Sapkowského? Pratchetta?

Smolíková: Znám učitele, kteří mi přijdou na seminář a řeknou, že Harry Potter jim ve třídě nesmí přes práh. Když se dětí na besedách ptám na žánry a konkrétně se tážu, v kterém že jsou kouzla nebo nadpřirozené bytosti, tak slovo fantasy mi neodpoví. Oni ho neznají, protože ve škole se o něm nemluví, děti ho proto nemají ve slovní zásobě. Přitom fantasy je hlavní čtenářský žánr dneška. Ostatně i ten Tolkien a Sapkowski jako by neexistovali. Vím to, sjezdila jsem republiku. Pokud přijdu na střední školu, kde studenti moc nečtou, začínáme Zaklínačem jako počítačovou hrou, pak se dostaneme k Zaklínači jako televiznímu seriálu a teprve potom přejdeme ke knížce. Většina vyučujících opravdu neví, o čem je řeč. Proto můžeme říct, že Harry Potter posunul celkový společenský vztah k fantasy. Ale posunul ještě něco: v roce 2001 vyšel jeho první díl jako nekrácená audiokniha na osmi kazetách. Přitom četba v té době vycházela téměř výhradně ve zkrácených verzích. Nakladatelé se obávali, že posluchači by u delšího poslechu nevydrželi.

Takže nejen v knížce je Harry Potter iniciačním příběhem.

Smolíková: Ano, je jím i reálně. On musí být ňouma, aby se s ním mohli identifikovat všichni. Je to základní vyprávěcí schéma: Harry je někdo zvláštní, sirotek, jenž musí zvládnout těžké situace, a často je zvládá jenom proto, že se řídí morálními hodnotami, třebaže je to pro něj v dané chvíli mnohdy nevýhodné. A dále si myslím, že je to knížka, která nově nakládá s vizualitou. Je hodně filmová, málo popisuje. Například Jules Verne musel popsat všechno, protože nemohl počítat s tím, že se čtenář podívá na internetu, jak vypadá třeba krakatice. Rowlingová je moderní právě v tom, jak rychle u ní odsýpá děj a jak zachází s klíčovými slovy, skrze něž si čtenář má představit to podstatné. Mayovky, verneovky, foglarovky pracují s úplně jiným způsobem slovního zprostředkování vizuálna. My jsme tady v Sobotce na dílně třeba zkoušeli, jestli je možné vyprávěný svět nebo prostředí utvořit jenom pomocí toho, co postavy slyší nebo co vnímají čichem. Jde to, že už nepotřebujeme desetistránkové popisy podmořského světa.

(Zatímco Klára Smolíková přednáší o naratologii, frekventantky jejího kurzu si otevřely Harryho Pottera a začetly se.)

Poslyšte, holky, padla tady slova mayovky, verneovky, foglarovky. Ty jsem ve vašem věku četl já. Vstoupil vám May, Verne nebo Foglar do života?

Kovářová: Znám některé příběhy od Julese Verna a mám i nějaké komiksy. Třeba 20 000 mil pod mořem, to mě baví. Ale žádnou knihu jsem ještě nečetla, jenom ty komiksy.

Wintersteiger: Ne, ale máme je doma v knihovně, tak se k nim snad někdy dostanu.

Hořejší: Já jsem jako povinnou četbu četla Rychlé šípy, to bylo docela dobré.

Kohoutová: Rychlé šípy jsou super knížka, četla jsem ji asi v osmi letech, když jsem ji našla u kamarádů. Nevím, co přesně je od Julese Verna, ale jestli je to třeba Patnáctiletý kapitán nebo 20 000 mil pod mořem, tak to jsem se pokoušela číst. Ale drhlo to.

Eliško, vzhledem k tomu, cos na sebe prozradila o své zálibě v temné straně síly, nedá mi to, abych se nezeptal foglarovsky: Losna, nebo Mažňák?

Kohoutová: Ale no tak! Od osmi si to přece nemůžu pamatovat!

Pokud jde o Harryho Pottera, mám se svými dětmi domluvu, že napřed si přečteme knížku a teprve pak se podívají na film nebo si pustí audioverzi. Jak to máte doma vy?

Kovářová: Stejně, nejdřív knížka, potom film. Když jsem měla covid, aspoň jsem dočetla odložený druhý díl. Film jsem zkoukla asi dva měsíce potom. A třetí díl mám rozečtený teď.

Wintersteiger: Já jsem to měla taky tak, nejdřív jsem musela přečíst knížku. Tak jsme se domluvili s rodiči. Ale platilo to jenom u Harryho Pottera, u jiných knížek ne. Ale když jsem to někdy porušila a podívala se napřed na film, od čtení mě to neodradilo. A poslouchala jsem i audioknihy. U nějakých filmů to mám tak, že se kouknu a potom zjistím, že je i knížka. A řeknu si: No tak to si taky přečtu. Takhle jsem četla třeba Ready Player One a zjistila, že knížka je naprosto odlišná od filmu. A bavilo mě obojí stejně, žádný rozdíl.

Kovářová: Když jsem dočetla první díl Harryho, každý týden běžel v televizích film. Pustili jsme si u babičky první díl a já ho celou dobu strašně komentovala, protože to bylo úplně odlišné od knížky. Ta se mi líbila víc, protože je detailnější, všechno v ní je popsané.

Hořejší: My s rodiči žádnou domluvu nemáme. Knížku jsem asi začala číst dřív, ale mezitím jsem viděla filmy a nebránilo mi to dočíst knížku.

Kohoutová: Nejdřív jsem viděla filmy, až pak jsem začala číst knížky – protože mi kamarádka řekla, že jsou mnohem lepší, že mají spoustu věcí navíc. S tím souhlasím, ve filmu mi hodně chybělo třeba strašidlo Protiva. A víte, s tou dohodou… My žádnou nemáme, protože mí rodiče Harryho Pottera nemají moc rádi. Přitom mamka čte, miluje knížky i filmy – ale ne Harryho Pottera. Stejně tak táta. Jako mudlové nejspíš nesnášejí magii, jinak nevím.

Wintersteiger: Mám spolužačku, která Harryho neviděla ani nečetla. Sice jsme první díl měli jako povinnou četbu, ale říkala, že to zní jako blbost a číst to nebude. A to čte hodně, jenže knížky, které bych nečetla já. O politice nebo o penězích – zkrátka nemá ty dětské potřeby.

Kohoutová: Hádám se s kamarády, kterým jsem Harryho doporučila, aby se na něj aspoň podívali, když už se jim nechce ho číst. Tak se sice podívali, ale pak se začali dohadovat, že Pán prstenůHobit jsou lepší. To mně přijde jako pitomost. Dobře, Pán prstenů se ještě dá přežít, ale Hobit je vyloženě příšernost. Vydržela jsem jenom kousek. Stejně jako jsem nedala Marvel, doporučení jiné mé kamarádky. To pro mě není, to mě prostě nechytá.

Mluvíme o Harrym Potterovi, ale co další příběhy z jeho světa? Co Fantastická zvířata?

Wintersteiger: Viděla jsem filmy a u nejnovějšího jsem brečela. Je to stejný svět jako Harry, ale odehrává se to v minulosti. Je na tom fajn, že když se v Harrym zmíní nějaká postava z minulosti, objeví se pak ve Fantastických zvířatech jako jedna z hlavních. Takže když si pak zase čtete Harryho, vzpomenete si na všechno, co se té figuře stalo v minulosti.

Kohoutová: To je pravda, ale přesto mám radši klasického Harryho, i když jsou Fantastická zvířata taky super. Četla jsem všechna.

Smolíková: Ke mně Fantastická zvířata přišla pozdě, děti byly velké, a tak už jsem se na tyhle příběhy nenaladila. Nicméně baví mě jejich téma, vždyť jde vlastně o bestiář. Ráda se na workshopech bavím s dětmi, jak bestiáře vznikají a proč, tím jsou mi Fantastická zvířata užitečná.

A znáte poslední díl Harryho – divadelní hru Prokleté dítě?

Kohoutová: Ten scénář jsem četla, ale moc se mi nelíbil, už to bylo takové přeplácané. Pokud to ale ve filmu nějak upraví a zpřehlední, bude to asi zase dobré.

Smolíková: Jenom jsem nahlédla. Myslím si, že čtení scénářů vyžaduje schopnosti, kterými často nedisponujeme – vždyť už ani neumíme číst noty. Četba scénářů vyžaduje schopnost představovat si vše na jevišti, spoustu detailů domýšlet. Spíš než scénáře bych ocenila komiks ze světa Harryho Pottera, protože ten je dobře vymyšlen. Mimochodem, za vyložený přínos Harryho mám to, že díky němu hodně mladých lidí začíná psát. Tvoří „fanfikce“, vstupují do světa Harryho a vytvářejí si v něm své postavy a příběhy. Rudi to taky zná dobře, viď?

Wintersteiger: Fanfiction nečtu, ale vím, že je jí hodně. Dokonce existují aplikace na fanfikce, nejen na Harryho Pottera, ale i na filmy. Je to hodně rozvinutá věc, diváci a čtenáři mají potřebu si oblíbené příběhy dodělávat. Ale já nic takového nepíšu ani nečtu. Psaní mě sice láká, ale píšu si sama pro sebe fantasy v angličtině a ukazuju to občas sestře a ptám se jí, jak se jí to líbí.

Smolíková: Mnoho studentů má literární ambice a někteří je dokonce naplní, přičemž právě fanfikce je skvělý způsob, jak se učit psát. Protože si můžete vypůjčit svět a soustředíte se jen na nějakou epizodu v něm. Autoři jsou obvykle shovívaví, pokud jde o práva na své světy, ostatně fanfikce vychází především na internetu, ne tiskem. Je to vlastně literární cvičení, které stojí na nadšení z oblíbeného světa, jejž a jehož události si lidé domýšlejí.

Které české vydání Harryho Pottera preferujete? Míním typograficky. To nejznámější je nahusto vysázené, bez obrázků a ilustrací, jsou to tlusté knížky. Jiná vydání už ilustrace mají, ale zas je v nich třeba sazba ve dvou sloupcích. Co se vám čte lépe?

Kovářová: Zatím jsem četla knížky bez ilustrací a asi u nich zůstanu, obrázky mi nechybějí.

Wintersteiger: Anglická vydání, která mám doma, se podobají těm českým – nemají ilustrace.

Smolíková: V anglických vydáních dokonce Harry vycházel s obálkami pro dospělé a pro děti. Tomu jsme se u nás vyhnuli. Ale měli jsme jiné patálie. Mám moc ráda ilustrátorku Galinu Miklínovou, která dělala obálky českého Harryho. Ale u prvního dílu jsme byli s dětmi moc naštvaní, protože Galina nakreslila na obálku mluvící klobouk jako cylindr, což bylo špatně… Ani nevím, kde tu knížku máme, asi někde na půdě.

Tak ji najděte a opatrujte, jednou ji draze prodáte. Už teď stojí díky cylindru hodně a cena poroste. Málo se třeba ví, že americké první vydání se jmenuje mírně jinak než britské, protože vyšlo o něco dřív a Rowlingová ještě neměla takové postavení, aby mohla zakazovat jakékoli zásahy do textu. Dokonce i v angličtině prvního amerického vydání jsou odchylky, aby příběh byl přijatelnější pro tamní děti – to už později nešlo. Tím pádem je první, nepočetné americké vydání prvního dílu dnes rarita a prodává se za desítky tisíc dolarů. Ale zpět k dívkám: Je jiná kniha, s kterou jste měly zážitek jako s Harrym?

Hořejší: Ano, mám oblíbenou sérii, která se jmenuje Země příběhů. To je šest knížek a jsou lepší než Harry Potter. A potom ještě Strážce ztracených měst, ale z nich jsem četla jenom čtyři díly, protože ostatní zatím nejsou přeložené. Čekám na ně.

Kohoutová: Taky mám i jiné oblíbené série. Především Kočičí válečníky, což je o životě domácího kocourka, který se vypraví do lesa a tam potká čtyři klany koček, co tam žijou divoce. Těch sérií je šest… nebo osm?

Kovářová: Nevím kolik, ale četla jsem zatím jenom dva první díly, a taky mě hodně baví. Půjčuju si je od kamarádky, ale taťka mi je chce koupit v angličtině, abych se začala učit číst anglicky.

Kohoutová: Ony jsou u nás přeloženy necelé dvě série, takže taky čekám na další.

Kovářová: A jsou taky komiksy Kočičích válečníků! Zatím je přeložen jeden, Havranova cesta. Kamarádka stejně jako já čeká na další přeložené díly, jenomže to trvá strašně dlouho, a tak to začala číst v angličtině a baví ji to. Když je přinese do školy, tak si to čtu – a jsem šťastná!

Wintersteiger: Já zatím nic lepšího než Harryho Pottera nemám, ale myslím, že Percy Jackson, kterého čteme teď, by se mu mohl vyrovnat. I když nejlepší knížka, co jsem kdy četla, byla duologie Šest vran. V jejím případě jsem byla smutná, že to skončilo. Autorka sice pokračuje a píše další příběhy ze stejného světa, ale tam už jsou jiné postavy a to se mi nechce číst.

Smolíková: Pro mě v dětství v osmdesátých letech dominoval Jules Verne. Jednak byl v knihovnách, jednak jsme doma měli stará vydání od Vilímka. Půjčovala jsem si Verneovy knížky, protože jeho romány jsou tlusté a byla šance, že mi přes prázdniny dlouho vydrží. Zhltla jsem všechny, některé víckrát, přesto už tehdy se mi to jevilo staré a vedla jsem sama se sebou polemiky, kde jsou nějaké zajímavé ženské postavy? Když jsem začínala psát, bylo mou ambicí stvořit dobré holčičí postavy – proto jsem napsala třeba komiks Viktorka a vesmírná dobrodružství a fakt jsem se snažila. Jenže za tu dobu, co píšu, se stala nečekaná věc: v Česku se obrátily návyky a aktuálně největší problém je, že nečtou kluci. Hledám způsoby, jak psát, abych oslovila je. Je smutná pravda, že kluci odmítají holčičí hrdinky, zatímco holkám kluci nevadí. Feminizovalo se nám školství, knihovnictví, redakce i dětská literatura a začínají chybět mužské vzorce. Nemyslím postavy, ale mužský způsob myšlení. Ale upřímně, není mnoho autorů, kteří jsou schopni vystoupit ze svého pohlaví a věrohodně napsat to druhé. Umí to třeba Stephen King, zatímco já své nedostatky kompenzuju tím, že využívám mužské ilustrátory. Vlastně se mi to už dvakrát otočilo: chtěla jsem utéct od mužských hrdinů a teď se naopak snažím dostat do klučičího světa, protože ztratit kluky pro čtení by byla škoda. V tom je další výjimečnost Harryho: čtou ho kluci i holky.

15. srpna 2022