Pokud jde o zdejší slávu superhrdinského komiksu, pramení z toho, že našinec je neustále zahlcován novými várkami filmových dobrodružství o starých a jemu už dobře známých hrdinech, jež si – stejně jako značná část planety – oblíbil především v průběhu předešlé dekády, která díky důvtipné práci společnosti Marvel značně rozvinula práci s žánrem, jejž bychom mohli zvát „filmový seriál“. Marvelovky už totiž skutečně nesestávají pouze z pokračování snímků s oblíbenými postavami, to je schéma ve filmu známé desítky let, nýbrž vytvářejí košatá a paralelní vyprávění současně o mnoha postavách, které čas od času svedou dohromady do jednoho společného příběhu a následně je znovu rozeženou do samostatných dobrodružství.

Něco probíhá v kinech, něco v televizních sériích, divák může linku některé postavy vynechat a dovolit si ji neznat (protože je mu nesympatická, protože už nemá kapacitu sledovat všechno či protože na Marvel narazil později, než se rozvinula jeho všeobecná známost, a sžil se jen s některými figurami), přesto neztratí přehled o celku. Může se proto k vyprávění skoro kdykoli vrátit a skoro kdykoli, pocítí-li chuť, může „na straně těch dobrých“ uspokojit svou patetickou potřebu po spravedlivé záchraně světa, kterou v postpostmoderní době, chudé na reálné velké válečné konflikty, má možnost aspoň vzdáleně prožít vlastně právě jen ve filmu a v počítačových hrách.

Díky Marvelu nalezlo filmové médium způsob, jak efektivně pozřít a rozvíjet schopnosti jiného média – komiksu. Ačkoli na počátku tisíciletí zaznamenaly úspěch filmové adaptace komiksů Spider-Man a X-Men, dlouhodobý razantní sukces se dosud podařil právě jen Marvelu; ostatní vydavatelé a producenti komiksu za ním pokulhávají, přestože se pokoušejí o nápodobu. Leč v posledku se zdá, že už i Marvelu docházejí nápady – aspoň na filmovém plátně. Po velkolepém a vypravěčsky precizním a nápaditém zakončení desetiletého seriálu Avengers snímkem Endgame (jaro 2019) se objevil už jenom jeden film stojící za řeč: hned následující a pouze o půl roku mladší Spider-Man: Daleko od domova (a hodný pozornosti je nikoli proto, že se jeho značná část odehrává na Slovensku a v Praze, nýbrž proto, že udržel na uzdě vztah mezi vyprávěním, logikou a nadsázkou). Všechny další snímky, ač stejně jako předešlé zkoušejí fungovat v různých žánrech od buddy komedie (Thor: Láska jako hrom) přes existenciální horor (Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství) po velkorysou fresku dějin lidstva (Eternals), pojí těžkopádnost, přílišná touha po úspěchu či obava, že ten se na rozdíl od někdejších pokusů nedostaví. Zkrátka jsou to díla křečovitá a jejich různorodý komerční úspěch napovídá, že nenajde-li Marvel způsob, jak své filmy okysličit, zájem diváctva, živlu vrtkavého a lačného po neustále nových spektakulárních atrakcích, počne slábnout.

Noirová detektivka o mutantech

V komiksu knižním je přitom situace diferencovanější, jak pokud jde o vydavatele, tak pokud jde o zacházení s hrdiny. Leč jejich známost je pohříchu nižší než známost filmových či televizních adaptací. Příkladem budiž skutečnost, že rovněž v tuzemských médiích je standardem recenzovat komiksové filmy, avšak knižní komiksy bývají přehlíženy. Byla by chyba praktikovat tentýž přístup přinejmenším u příležitosti české edice komiksu, jenž se k obvyklému syžetu komiksového superhrdinství vyjadřuje ozdravně. Konkrétně: nakladatelství Argo vydalo nedávno objemný, jedenadvacet let starý komiks Alias scenáristy Briana Michaela Bendise a výtvarníka Michaela Gaydose, jejž do češtiny přeložil Richard Klíčník. Ten ostatně Alias do edičního plánu známého nakladatelství prosadil. Pohromadě v jednom svazku tak má už i tuzemský čtenář k dispozici soubor všech původně osmadvaceti sešitů o soukromé detektivce Jessice Jonesové. A to včetně náležité doprovodné výpravy v podobě jednoho bonusového vyprávění, souhrnu vyškrtnutých scén, skic několika použitých scén, fotografií jejich předobrazů, rozhovoru se scenáristou nebo nástřelů jednotlivých obálek od Davida Macka. (Přesně tak: scenárista Bendis si sice jako hlavního kreslíře vybral kolegu Gaydose, ale protože do příběhu vstupují a významně jej ovlivňují krásné koláže jedné z vyšetřovaných postav, chtěl pro ně výraz od jiného tvůrce. Právě už svou obrazovou velkorysostí, napětím mezi přísně klasickou komiksovou kresbou amerického typu a netradičními plátny odlišného charakteru, je Alias osvěžující.)

Ale jistěže nejen tím stojí za pozornost. Například nabízí znevšednění superhdinského námětu vyprávěním o mladé ženě, která by pro své mimořádné schopnosti k týmu permanentních zachránců světa sice měla patřit rovněž, která však o účelnosti takového světového řádu pochybuje, která má za protivnou až směšnou potřebu hrdinů převlékat se do přiléhavých trikotů, která účast na takovém projektu odmítla a která raději žije jako outsider stranou zájmu společnosti, jejíž cvrkot pozoruje a ustavičně peprně komentuje. (Kvůli vulgaritě komiksu a drsnějším sexuálním scénám, jimž se Alias věru nevyhýbá, Marvel dokonce ustavil novou ediční řadu pro starší čtenáře MAX, aby Bendisovo dílo měl kam zařadit. Vtipné je, že od vydání Alias ještě nevzniklo žádné další dílo rovnocenného charakteru, které by si zasloužilo do edice patřit.) Když Jessica zrovna někde nepátrá, vysedává v baru, utápí se v lihu a ve spleti svých myšlenek, o něž se ráda dělí se čtenářem: čili máme co do činění s detektivkou subžánru noir. Kromě hrdinčiných vnitřních monologů jsou dalším rysem objemného díla dlouhé vyšetřující rozhovory soukromého očka zdánlivě s kýmkoli zdánlivě o čemkoli – neboli o ničem. To je nezřídka podtrženo statickým záběrem, v nichž postavy prostě zírají na sebe a v totožných oknech se pouze střídá obsah bublin. Tato atmosféra pomalého, neustále lehce znuděného vyprávění jde do ostrého kontrapunktu k akčním scénám plným nejneuvěřitelnějších citoslovcí, jimiž jsou superhrdinské story obvykle doprovázeny. Ostatně jakápak akce, když Jessičiny nadlidské schopnosti jsou víc verbalizovány než předváděny. Kdekdo o nich mluví, kdekdo se na ně ptá, ale permanentně je oddalováno odhalení, v čem vlastně spočívají (a proč s nimi sekla). Protože jí samotné se o sobě mluvit příliš nechce.

Komiksový osud antických rozměrů

Leč nakonec na dynamičtější čísla dojde samozřejmě i v Alias. Jste-li totiž superhrdina jednou, znamená to, že – bez ohledu na váš odpor k takovému tvrzení – jste jím navždycky. Jessičiny případy (zadání ponejprv banálních) se proto častěji, než by jí bylo milé, protínají s životem „úspěšných“ superhrdinů. Buď ji s nimi konfrontuje nenadálá spletitost vyšetřovaní, anebo ji s nimi chtějí dostat do křížku lidé obyčejní, lidé stejně jako ona zpochybňující užitek superhrdinů, kteří Jessičinu nejistotu usilují využít k vlastnímu prospěchu. Jinými slovy je hrdinka dokola vystavována zjištění, že i „božské bytosti“ mají své potíže, svá trápení, své nedostatky a že její problémy nejsou tím, co ji od nich odlišuje. Jessica je vlastně bez ustání životem ubezpečována, že svůj osud vyvolené musí přijmout a že mu musí dostát. Přitom jí do cesty vstupují jedinci psychicky narušení, jedinci zklamaní životem i jedinci velmi citliví, kteří jí poodhalují zákoutí její vlastní duše a jejích limitů. Čteme komiks využívající detektivku k psychické terapii hlavní hrdinky.

Avšak je nesnadné komentovat a rozebírat dílo stojící na silné pointě, jež nevyvěrá z vyprávění, nýbrž do něj suverénně vstupuje. Bendisova detektivka se řadí k žánrovým kouskům, v nichž pátrání vede k odhalení pachatele, jehož neočekává nikdo, protože nikdo v superhrdinském komiksu, na  jehož pravidla rád přistoupil, aby se pobavil a odreagoval, neočekává hravý podvod na čtenáře. Jenže to je právě největší Bendisova zbraň: zdánlivým naplňováním bezpečně známých vyprávěcích struktur a jejich současným rozbíjením, komentováním a hravým převracením stvořil dílo silně moderní v duchu románů kupříkladu Cortazarových, Calvinových, Ecových nebo Pavićových. Ale současně dílo stojící v řadě s kusy antickými, najmě s Králem Oidipem (čímž klouzání po hraně vyzrazení point učiňme zadost).

Alias je počin dokládající, že ani otřepané vyprávění nemusí být prosto originálnosti. Třebaže jí patrně už nelze dosáhnout rozvíjením vzorců o nové postupy, nýbrž je potřebí uchystat z nich novou sloučeninu. Koneckonců periodické soustavě prvků taky pořád přibývají členové.

Brian Michael Endis – Michael Gaydos / David Mack: Alias. Přeložil Richard Klíčník. Vydalo nakladatelství Argo, 2022, 720 str. K dispozici jsou tři vydání: nejlevnější, standardně vázané v pevných deskách, dražší se hřbetem v plátně a nejdražší s lakovými efekty na potahu.