Nebyl to záměr, pouhou náhodou se stalo, že víkendový sloupek se mi doposud většinou stal „výročníkem“. Tedy prostorem k připomenutí významné události, která se ten který týden udála, či osobnosti, jež se dožila podstatných kulatin nebo od jejíhož úmrtí uplynulo dostatek desetiletí, aby to stálo za řeč. Protože už bych se z neplánovaného seriálu rád kloudně, ale s úctou vyvázal, snad bude příhodné pokusit se jej dočasně zakončit či alespoň vhodně přerušit obzvlášť triumfálně a efektně: jubileem vymyšleným.

Netřeba se však strachovat, že bych se snažil inscenovat nějakou novinku a vydával ji za svůj skvěle vymyšlený vtip. Není to ani třeba, když skutečnost nabízí lepší vyprávění. Nuže vězte, že před pětadevadesáti lety, konkrétně 22. června 1927, se narodil jeden z největších českých titánů, jaké tato země kdy zplodila. Věčný optimista, myslitel, nebojsa, lamželezo, romantik, pracant, sportsman i trenér, štístko, které na co sáhne, to se mu podaří, frajer, jenž svého času ovlivnil každého Čecha, než své charisma začal v posledních desetiletích ztrácet u nejmladších generací. Dámy a pánové, na sklonku školního roku uvedeného Léta Páně narodil se pan: Ferda Mravenec.

Následky takového činu na sebe nenechají čekat: hmyz se začne chovat bujaře až výtržně. Svými neurvalými mravy nejprve pobouří nevinné berušky, následně světlušce bezdůvodně kamením vymlátí lucerničku a v domečku všechna okna, poté nicnetušícího kolemjdoucího tesaříka v jakémsi absolutním alkoholickém rauši dokonce ztříská holí, načež si ještě dovolí vytáhnout škvora skoro už zahrabaného pod zem za prdelku zpátky na světlo Boží. To už ale naštěstí narazí na korekci, jelikož škvor je v hmyzím světě policajt, nenechá si proto nic líbit a zpitému nešťastníku „natluče pendrekem“ a zavře ho „do šatlavy mezi opilce“. Nelze než souhlasit, za všechnu projevenou neplechu mu trest samozřejmě náleží.

Uznejte sami, že hrdina, jakého všichni známe, toto není a ani by jím být nemohl. Je to jakýsi Urferda, teprve předzvěst figury, která se prozatím formovala a poprvé v dnes známém hávu se představila až zkraje ledna 1933 v Lidových novinách v seriálu už nesoucím její jméno: Příhody Ferdy Mravence. Ale pořád ještě šlo o postavu pro dospělé – Ferda měl odrážet lidské trápení a odvahu jej překonávat. Možná proto to velké M, jež šlo vydávat za příjmení. Rozhodně za projev singularity, jaká však i přes Ferdovo jednoznačné lídrovství začala v mraveništi pozbývat smyslu. Vždyť později už Ferda fungoval v rámci společenství, právě v tom spočívá jeho unikátnost. Je to hrdina blízký si třeba s Asterixem, který rovněž celým životem slouží zájmům nikoli svým, nýbrž své polis. Snaží se ji chránit, opečovávat, rozvíjet, je tu především pro její dobro.

Pravda, na rozdíl od francouzského soudruha, který působením v antice se pro dnešek stal výsostně apolitickým, respektive politickým pouze v bezpečí metafory, Ferda byl hrdina soudobý. Tím pádem více riskoval a více si zadal. Bylo-li potřeba, byl militaristický, jindy národovecký, jindy socialistický, jindy bojoval pro revanšistům. Jenže ono se zřejmě není co divit, když doba byla divoká. A když Ferdův autor patřil k těm tvůrcům, kteří po osobních zkušenostech z lágrů (v nacistických pracovních táborech seděl Ondřej Sekora od roku 1944 pro židovský původ své manželky; dokonce byl spoluvězněm herce Oldřicha Nového, uvězněného pro tentýž „prohřešek“) nechtěli znovu zažít nic ani vzdáleně podobného fašistické éře. A tak se nešťastně zhlédli v příslibech jiného nového společenského řádu.

Pokud jde o Ferdu, činí to jisté textologické potíže jemu i jeho kumpánům. Protože jakého Ferdu dnes prezentovat? Toho poválečného, autorem upraveného podle jeho tehdejšího politického přesvědčení a zbaveného některých ranějších prvků, třeba skautského vizuálu a vztahu k nebi, tedy k Bohu? Anebo toho poválečného, jenž se více komunizoval, ale na nějž jsme my všichni starší dávno navyklí? A má smysl se na to vůbec ptát? Copak je ještě ten či ten Ferda, hrdina kolektivu a hrdina pro kolektiv (už jenom číst taková spojení jistě v nejednom čtenáři pravicově zaměřeného média vyvolá přinejmenším mírný odpor), přitažlivý pro děti vyrůstající v silně individualizovaném prostředí, zdůrazňujícím osobitost nad pospolitost?

Víme jasně, kdy se Ferda narodil. Víme, jak rostl, vyvíjel se, víme, jak žil. Nevíme ale, jak s námi má žít dál. Ani chceme-li, aby s námi žil dál. Pro pořádek proto raději ještě jednou: letos Ferda nemá pětadevadesátiny, zato za půl roku má devadesátiny. Třeba už do té doby něco budeme vědět.