Před více než týdnem zemřel v jednaosmdesáti letech německý režisér Wolfgang Petersen – na veřejnost se zpráva dostala až v úterý 16. srpna, byť skonal o čtyři dny dříve, v týž den jako herečka Anne Hecheová. Petersen byl tvůrce, který jako málokterý jiný zasáhl jediným svým snímkem jistě nejméně dvě generace diváků na Západě, ale i ve značné části východního bloku. Na Nekonečný příběh hleděli všichni v úžasu – a co bylo pozoruhodné, hleděli na něj jako na snímek hollywoodský, třebaže šlo tehdy o historicky nejdražší německou produkci.

Petersen byl jistěže tvůrcem také jiných skvělých snímků: slávu si vydobyl zkraje osmdesátých let válečným dramatem Ponorka, pojednávajícím o krušných osudech nacistické osádky titulního plavidla. Kromě osmdesátek se režisérovou „druhou dekádou“ stala devadesátá léta, jimž pořídil mimořádné thrillery S nasazením života a Smrtící epidemie. Do třetice přidal slušnou variaci na Smrtonosnou past Air Force One. Všechny zmíněné snímky se vymykaly zemi svého původu, tedy buď Německu, nebo Spojeným státům. Jejich výlučnost ve své vzpomínce vystihl filmový teoretik a historik Radomír D. Kokeš – a byla by škoda, kdyby zůstala ztracena v internetové nezměrnosti:

„Do svých nejlepších německých filmů dokázal Petersen dostat hollywoodskou velkolepost a žánrový tah, zatímco ve svých nejlepších amerických snímcích uměl po evropsku zpomalit, soustřeďovat se na drobné rysy každodennosti svých hrdinů a zalidňovat fikční světy řadou pozoruhodných vedlejších postav s jejich mikropříběhy. Nejpozoruhodnějším vyjednáváním mezi oběma těmito tradicemi byla bezesporu Dokonalá bouře, v níž katastrofická schémata aplikoval na každodenní život rybářů, přičemž jejich boj s živly má na hollywoodský velkofilm nečekaný vývoj a nečekaně metaforický závěr. Je příznačné, že Petersenovo vrcholné období je lemováno dvěma velkými vodními filmy: Ponorkou z roku 1981 a Dokonalou bouří z roku 2000.“

Páreček prsatých striptérek v poušti

Po uvedených titulech se režisérova kariéra utlumila, pravděpodobně vinou sporů se studiovými producenty, kteří začali Petersenovy filmy dodělávat po svém, což mělo za následek rozstřelenou Troju i zdevastovaný Poseidon. Spor o výsledek ovšem provázel také Nekonečný příběh. S filmovou adaptací svého románu se totiž nesmířil spisovatel Michael Ende, který žádal o vymazání jména z titulků a o vystřižení scén, jež po jeho soudu byly nejvíce v rozporu s románem. K filmu se spisovatel vyjadřoval výsměšně, ale se zarmouceným výrazem (následující jeho slova lze najít na YouTube): „Nejpodstatnějším pro filmovou adaptaci samozřejmě mělo být zobrazení Fantazie jako skutečného světa fantazie. Jenže k tomu, co film předvádí, se dá říct jenom tolik, že jeho fantazie sotva dosahuje úrovně průměrného nočního klubu. V interiéru Slonovinové věže chybí snad už jenom diskokoule a vystoupení dívčí skupiny. Vše, co mělo být tajemné a magické, stalo se plochým a banálním. Neptejte se mě, proč je třeba Slonovinová věž zobrazena jako televizní věž s třemi anténami. K vůbec největším trapnostem patří sfingy, ten páreček prsatých striptérek dřepících kdesi v poušti. No a orgie kýče vypuknou potom v závěru filmu, když Dětská císařovna sedí na prošívané hollywoodské posteli – dokonce ani mušle v pozadí nechybí. Je to prostě neskutečné… stal se z toho Neskutečný příběh. Gigantické melodrama kýče, komerce, plyše a plastů.“

Spisovateli se film nelíbil, protože jednak pojednal jen úvodní část románu (což ale přiznávaly i slogany na plakátech), jednak skoro vše vypadalo jinak, než jak to popisuje text, jednak film selhal, protože nedokázal zprostředkovat to, oč se pokoušela kniha – totiž tematizovat čtení jako pracovní výkon čtenářovy fantazie. Román výslovně usiluje doložit skutečnost, kterou intuitivně známe z četby kteréhokoli díla: totiž že každé čtení se stává originálním spolutvůrcem textu, neboť si jej představuje po svém. Naplnit tento záměr však zvládnou pouze média zacházející s abstraktním materiálem, tedy se slovy – to jest literatura a rozhlas. Ne tak film, jenž totéž slovo musí konkretizovat v obrazech. Proto bylo od začátku jasné, že filmová adaptace Nekonečného příběhu v jistém smyslu selže, protože filmové médium na takový román nestačí. Přesto je nepopiratelné, že první filmový Nekonečný příběh uspěl, zatímco obě pokračování jsou takové pitomosti, že se i v televizi vysílají zřídka (přičemž druhý díl dovypráví knihu a jako film selhává právě v tom, že na rozdíl od svébytné Petersenovy interpretace se pokouší být jako román).

K prvnímu filmu chová generace dnešních čtyřicátníků silný sentiment nejen kvůli tomu, o jak výlučný program se jednalo ve vysílání Československé televize, ale i kvůli dabingu, jejž známe nazpaměť, včetně chyb v překladu (nelogické oslovení královny „maminko“ místo „Měsíčnice“, špatně odposlechnuté „Sandonoriko“ místo „Southern Oracle“ neboli „Jižní Orákulum“ atd. – v češtině film omyly získal kvalitu navíc). Ale rovněž nynější děti Petersenův film baví. Nemyslím, že byl Michael Ende takový pošetilec, aby nevěděl, jakou slávu mu filmová adaptace přinesla (a kolik peněz). Ostatně když si z výsledku tolik utahoval, proč dal svolení k dalším dvěma snímkům? Nebo snad podepsal smlouvu rovnou na tři díly, i když ten třetí se točil až deset let po prvním?

Úplně nejvíc se mi líbil Sean Connery!

Michael Ende není jediný ze slavných spisovatelů, kdo kdy kvůli filmařům prskal. Kupříkladu Milan Kundera se rozlítil na Philipa Kaufmana za zpracování svého románu Nesnesitelná lehkost bytí, ale rovněž tento příběh považujme za teatrální úzkoprsost domněle ublíženého génia. Neboť filmová adaptace opět podtrhla Kunderovu slávu a vydělala mu peníze – on jistě nejlíp ví, kolik to bylo. Je sice pravda, že Kaufman postavil lineárně film podle románu hrajícího si s vyprávěním cikcak. Ale režisér nejspíš věděl, že ani v tomto případě nelze filmem dosáhnout toho, co dělá knížka, která neustále uvažuje o kýči a o lidské potřebě se mu oddávat, a která proto hlavní hrdinku nechá umřít v jedné větě v půli knihy, ale na konci čtenáře donutí rozbrečet se nad detailně popsaným úmrtím psa. Do filmu myslím nic z toho nelze dostat, rozhodně ne pasáže úvah, na něž v románu je prostor. Kundera, který se vždy rád chlubil, že učil na FAMU a že psal scénáře, se kvůli filmové Nesnesitelné lehkosti bytí zachoval typicky po svém úzkoprse a začal se tvářit, že neví, jak se dělá film. Zamlčel přitom, že jestliže dalším tématem románu bylo zprostředkovat chmuru, jež v Československu následovala po sovětské okupaci, poradil si s tímto Kaufman naopak výtečně, když do snímku zakomponoval dlouhou pasáž dokumentárních záběrů z prvních okupačních dní.

Oč milejší je velkorysá reakce Umberta Eca, který rovněž byl vystaven zjištění, že filmové médium nestačí na jeho románové dílo. Následující historku vyprávěl režisér snímku Jméno růže Jean-Jacques Annaud na Evropských filmových cenách, když sošku za celoživotní přínos filmu přebíral Sean Connery: „Na zkušební projekci Jména růže se přiletěl na mé pozvání podívat Umberto Eco. Ten velmi nespokojeně reagoval, když se dověděl, že jeho štíhlého a rezavého Viléma z Baskervillu bude hrát namakaný a prošedivělý Connery: ‚Takže James Bond ve středověku, no to je vážně skvělý…‘ V Mnichově, kde se projekce hotového filmu hrála, mi Eco volal a ptal se, kam má přijít. Vysvětlil jsem mu to, ale sám jsem se najednou začal bát tam jít, a tak jsem se vrátil do hotelu a čekal, až mi z kina zavolají, že je konec a jaké že byly ohlasy. Jenomže nevolal nikdo, a tak jsem se z nervozity ožral. Telefon jsem slyšel až ráno. Přátelé se mě plni starostí ptali, co se mnou je, že mi volají celou noc, protože se mnou chce mluvit Eco. Přiznal jsem se, že jsem pil a nic neslyšel. Ale hned jsem se rozjel do hotelu za Italem. Ten už stál v hale, smál se od ucha k uchu a nadšeně volal, že ‚úplně nejvíc, úplně nejvíc se mi líbil Sean Connery!‘“ Eco pochopil, že film klíč k jeho próze nenabízí, protože filozofický traktát zploští na detektivku ze středověkou. Ale na rozdíl od jiných svému režisérovi nikdy nenadával a z filmu (výtečného!) si vzal to pro sebe nejlepší.

Pokud jde o Nekonečný příběh, závěrem podtrhněme, že jeho filmová adaptace si z Endeho románu vzala radost z vyprávění. Což není málo. A kromě toho: film udělal službu žánru fantasy, jejž v osmdesátých letech vnímal a bral vážně jen málokdo. Dneska je fantasy samozřejmost, tehdy nebyla. Kromě tohoto snímku ostatně vznikly jenom tři dobré žánrovky: Legenda Ridleyho Scotta, Labyrint podle scénáře Terryho Jonese a Willow ze stáje George Lucase. Tyhle filmy přežily, měly skvělé, pracně vymyšlené triky, dobrý příběh a nápaditý vizuál. A vyprávěly to, o čem fantasy je: je to quest, cesta hrdiny za poznáním a nápravou světa. Nekonečný příběh je v dobré společnosti a Wolfgang Petersen rovněž.