Ve čtvrtek v první den nového školního roku navštívili, jak už to bývá, tuzemští političtí představitelé žáky prvních tříd, popřáli jim mnoho dobrého do následujících let, která prožijí ve školních lavicích, a zpravidla je něčím podarovali. Kdyby se vědělo, že například před radnicí Prahy 8 se u Základní školy Bohumila Hrabala rozdávaly dětem volební balónky (jistě se něco podobného dělo v republice i jinde), patrně by se terčem všeobecného veselí či rozhořčení stalo toto a poukazovalo by se, že využívat prvňáčky ke kampani jaksi není vhodné.

Leč nejen ve feedech sociálních sítí, ale též v některých médiích se cílilo jinam: humor vyvolalo rozhodnutí premiéra Petra Fialy a jeho týmu věnovat čerstvým školákům historicky nejpopulárnější dětskou knihu české literatury – Broučky Jana Karafiáta. Před rokem by totéž prošlo beze slov, letos si kdekdo rýpnul, že vzhledem k tomu, že kniha končí umrznutím hrdinů, jde patrně o metaforické vládní oznámení, že se zásoby tepla na nadcházející měsíce obyvatelé Česka počítat příliš nemohou. Vtipné to sice je, leč opakováním téhož žertu se jeho účinek přece jen vyčerpal; zajímavější jsou přitom jiné konsekvence slavné knihy.

Patří jistě ke Karafiátovým úspěchům, že si kdekdo závěr jeho knihy pamatuje a dokonce je schopen kdykoli citovat její poslední větu. Ale to je doklad, že je knížka dobře napsána a funguje i po sto čtyřiceti šesti letech od prvního vydání tak, jak má. Což je s podivem, neboť je to kniha křesťanské morálky, kniha pospolitosti, kniha poslušnosti – tedy atributů, jež našince v posledku spíše rozčilují a s nimiž se neidentifikuje (v takovém duchu se nesly novinové komentáře zpochybňující vhodnost Fialova daru). Česká společnost funguje individualisticky, buřičsky, fragmentárně, přičemž těžko říct, zda pořád ještě jde o zažívání komunistického charakteru společnosti, který výrazem kolektiv máchal neustále, anebo zda je to cosi, co je české nátuře vlastní an sich. Výsledky individualizace společnosti však vidíme například ve sportu: nezapomenutelných úspěchů dosáhly hokejové a fotbalové reprezentace hráčů vychovaných ještě v osmdesátých letech, po odchodu těchto generací na velký úspěch čekáme (v kolektivních sportech jsou v poslední době úspěšné pouze mužská basketbalová reprezentace a zvedají se ženské týmy – jak hokejový, tak fotbalový), zato v individuálních sportech má Česko neustále vynikající výsledky.

Poláci, Maďaři ani Slováci takový odpor k pospolitosti nemají – tedy ne že by se to projevovalo zrovna výsledky jejich sportovních týmů, ale je to znát třeba ve veřejném životě: političtí lídři těchto národů mohou klidně pracovat s národním patosem a bude to fungovat, protože je tamním společnostem vlastní, zatímco u nás je společný prožitek národa automaticky podezřelý a hodný nanejvýš úšklebku a následného odmítnutí. Obrozenské snahy devatenáctého století, které stály právě na patosu a společných cílech, jsou již nefunkční a nebyly nahrazeny ničím jiným; zůstaly akorát knihy jako Staré pověsti české, Babička či Broučci. Je sice otázka, nakolik se ještě čtou a nakolik je jejich životnost dána adaptacemi – nahlédneme-li totiž do archivu českých médií Newton, zjistíme, že v posledním čtvrtstoletí je Karafiátova kniha nejčastěji zmiňována v souvislosti s nějakým divadelním nastudováním (pokaždé novým a pokaždé v jiném divadle); Broučci existují dokonce i jako opera a balet. Čím vlastně je dána jejich obliba? Mohou za ni loutkové večerníčky? Rozhlasové adaptace? Slavné ilustrace Jiřího Trnky (které přebily i věhlas starších doprovodů Josefa Weniga a Vojtěch Preissiga)? Anebo je v tom cosi jiného?

V rozporu s nynější českou povahou je ostatně sepětí Broučků s křesťanskou morálkou – doplňme, že Jan Karafiát byl evangelický farář a zcestovalý muž, který studoval v Německu, kromě tamních pietistů znal rovněž holandské, v sedmdesátých letech devatenáctého století pobýval a studoval ve Skotsku a na svých štacích po českých zemích coby kazatel obrazil a poznal nejeden region jak v Čechách, tak na Moravě. Své Broučky uveřejnil nejprve anonymně a částečně zřejmě jako reakci na nenaplněnou lásku (proto Brouček pláče, když se zaletí podívat na Verunčinu svatbu); zřejmě proto necítil potřebu je podepsat. Později k tomu v Reformních listech v článku K historii Broučků psal: „Mně samotnému ten spisek znamenitě posloužil. Více nechci. Kdyby si jej chtěl český národ prohlásit za svůj majetek, rád mu své právo postoupím.“ (V témže textu z roku 1903 se k autorství po sedmadvaceti letech přiznal, neboť ho rozčilovalo, že Broučci kvůli neexistenci autora začínají být považováni za překlad z angličtiny. Přiznal též, že námět ho napadl v trávě, na mezi, když se za parného letního dopoledne ubíral z Peček do Bošína. Když odpočíval nedaleko Hořátve, „pozoroval veselý rej a shon všelijakých broučků a nosil s sebou zárodek toho spisku po několik roků“.)

Broučci mají přes sto vydání, ilustrovalo je více než čtyřicet grafiků – a ta otázka trvá: čím jsou výjimeční? Jistě jazykem, který přetrval, je živý, dobře se čte, dialogy mají kadenci, příběh celého jednoho života včetně tragické smrti je navíc coby podobenství srozumitelný každému z nás. Jejich příběh stojí na tom, že teprve smrt dává životu smysl; což je skutečnost, již bezbožné společnosti vytěsňují a jejíž devastující účinek podceňují – odtud možná pramení výsměch, jehož se dostalo premiéru Fialovi. Přitom Brouček sám se smrti nebojí, je odmala zvyklý, že je jí obklopen. V Broučcích neustále někdo umírá a také maminka Broučkovi vypráví, dokonce opakovaně, pohádku o neposlušných koťatech, která uhoří (a Broučkovi se vyprávění líbí). Smějeme-li se tomu, že je dětem věnována kniha, na jejímž konci hrdinové zmrznou, protože si nemají čím zatopit, smějeme se jistěže především sami sobě a svému strachu. To je dobře. Současně, když už tolik akcentujeme ve čtení Broučků nynější energetickou krizi, bychom se ale měli zamyslet nad tím, co si počít s obrazem hmyzu, jenž v uctivé službě létá zbůhdarma svítit lidem do zahrad – obzvlášť když v reálu to není pravda, protože světlo svatojánských broučků má sloužit k ulehčení kontaktu mezi oběma pohlavími.