Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
V tuzemských dějinách minulého století nejspíš neexistuje známější příklad přistěhovalectví, než je pomoc řeckým komunistům, nuceným odejít ze své země po ztracené občanské válce v roce 1949, kdy jich do Československa přišlo na deset tisíc – přičemž zhruba půl čtvrtého tisíce bylo dětí.
Jistě na týden a takřka na den přesně před rokem na tomto místě jsem psal o knížce Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Vloni se totiž stala volným dílem a vzhledem k tomu, že je to jedna z celosvětově a historicky nejprodávanějších knih, majitelé autorských práv samozřejmě usilovali o to, co nejdéle tato svá práva prodlužovat a uchovávat.
Irský básník a kritik Justin Quinn žije v Praze přes dvacet let a působí zde jako vysokoškolský učitel dokonce na dvou univerzitách. Zároveň do angličtiny překládá moderní českou poezii. Nejnověji napsal román, popisující historii Irska od 50. let.
Jak se liší česká hospoda 19. a 21. století? Stírají se v hospodě sociální rozdíly, nebo se tam potvrzuje společenský status? Co je to vlastně pražská kavárna? Je Facebook hospodou dneška? A jak by to vypadalo, kdyby na Facebook psal Hrabal po dvanácti pivech?
Povinnost všímat si kulatých výročí významných rodáků je sice otravná jako účty k proplacení, ale v systému dotačních řízení, v němž žijeme, zhusta umožňuje publikovat velkorysé novinky nebo šťastné nálezy, které se s těmito rodáky pojí, a i tak si ujasňovat, jaký vztah k nim soudobá společnost vlastně má. Například při dvoustém výročí narození Karla Hynka Máchy v roce 2010 došlo na překlady a vydání jeho básně Máj v různých jazycích, do nichž by bez dotací přeložen patrně nikdy nebyl.
Karol Sidon se nedávno do zdejší literatury vrátil ceněným románem Kde lišky dávají dobrou noc (respektive prozatím dvěma úvodními díly ohlášené tetralogie). Učinil tak pod pseudonymem Chaim Cigan, pod nímž by se byl skrýval bůhvíjak dlouho, nebýt načapán jedním z kritiků. I přes odhalení, s nímž dle svých slov nepočítal tak brzy, u pseudonymu setrvává a vydává pod ním novinky.
Rychlé šípy Reloaded jsou inscenace, jež zkoumá, jak by se mohl chovat Jaroslav Foglar, byl-li by zrovna rozezlen krádeží svého deníku, a dokonce i ježka v kleci. V pátrání po obou relikviích by se prý spolehl na své odrostlé svěřence, třebaže jejich kondice ani morálka už nejsou ryzí jako kdysi. Zní to stejně podezřele jako televizní seriál Pomalé šípy, ale výsledek snad sliby anotace předčí.
Star Wars – anebo po našem Hvězdné války. Oba páry slov dávno fungují jako zaklínadlo, po jehož pronesení vlastně netřeba dodávat o mnoho víc. A je dobře tak, protože cokoli o Hvězdných válkách psát znamená přispět nedostatkem, který sice může být důmyslný, ale nesvede pojmout obsáhlost světa, jímž Star Wars disponují.
Půlhodinový snímek Morava, krásná zem je omeleta několika žánrů od westernu, hororu, zombie až po cosi jako „paradoxní mýtus“, v němž sv. Václav s bratrem Boleslavem soupeří na moravské vsi 21. století o podobu češství, české státnosti a talíř rajské omáčky. V podstatě je to ale filmová esej, zkoumající, jak se tvoří a tvořily mýty v Čechách a na Moravě, jak v tom našem zeměpásu funguje nacionalismus a národní identita (to se teď hodí).
Po sametové revoluci je polský spisovatel Adrzej Sapkowski v tuzemsku jistě nejprodávanější spisovatel z jiného slovanského jazyka, než je čeština.
Buďme vstřícní ve svém hodnocení: český vztah k Polsku sice prochází jakousi drobnou revitalizací, jenže to především znamená, že našinec už je s to akceptovat, že na severu má nějakého souseda.
Protože za některé opusy může produkce téže ženy – Kamily Zlatuškové –, je rozhovor právě o Zlaté mládeži, o typech pořadů, které se vysílají v Norsku.
Některé svátky by se neměly přecházet mlčky, tak mikulášská jaksepatří: romský „festival“ Bašavel. Nejprv koncert obnovené kapely Mária Biháriho Bachtale Apsa. Potom představení z inovativního projektu „divadla utlačovaných“.
Se začátkem adventu asi dává smysl, že divadelní premiéry jsou jako z pohádky. Ale najde se vzdor: například cyklus scénických čtení „8@8“, kterým se Divadlo Letí rozhodlo oslavit svoje desetiny (pro pořádek: cyklus tohoto jména je pořádán celých těch uplynulých deset let a pro letošek je spojen s oněmi kulatinami proto, že prezentované kusy jsou dárek divadlu).
Jeden z odstavců závěrečných pasáží novely Zdeňka Vyhlídala Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… začíná větou: „Historie se ovšem dovede připomenout nečekanými souvislostmi.“ Těžko ji výrazněji nevnímat po protestech vysokoškolských studentů vůči státní moci, jejichž stupňující se přesvědčení má prozatímní vrchol v letošním setkání k 17. listopadu, zopakovaném ještě o pět dní později.
Když někdo pochází z Izraele, žije v Americe a potlouká se jí, jelikož je to džezmen jaksepatří, asi mu těžko vyčítat, že má pochopení i cit pro mísení kultur, ba že v něm má zalíbení a používá ho jako zdroj své tvorby. To je případ Telavivana Itamara Borochova, trumpetisty světového kalibru, který umně mísí židovské, arabské, křesťanské, neřkuli africké tradice.
Vzpomínky ostravské Židovky Suzanne Fall, která přes dva roky svého života strávila v Terezíně a jež vyšly poprvé česky pod názvem Terezín, ráj mezi lágry, začínají přiznáním, které neodpovídá obvyklému vnímání osudu Židů za poslední světové války: „Jsme v transportu! (…) já se těším.“ Podobným šokům a provokacím v zacházení se známým obrazem je čtenář vystaven celou knihu.
Chorvatský režisér Lordan Zafranović spojil významnou část svého života s Českem. V 60. letech tu studoval FAMU a zažil sovětskou okupaci.
Hle nový festival, nadto výjimečné koncepce: ostravskou Normu, která spojí autorské divadlo s výtvarným uměním. Chce totiž reflektovat „teatralizaci současného umění a konceptualizaci divadelních inscenací“. Zároveň propojí české a polské tvůrce (v dalších ročnících aspiruje na totéž se Slováky, Maďary, Rakušany atd.).
Edice Delfín nakladatelství Triáda dlouhodobě patří k řadám, v nichž poezie vychází v takové ediční péči a přinejmenším v takové kvalitě, aby stálo za to se o výsledky dohadovat. Už to je skóre úctyhodné, naštěstí se ho daří i vylepšit výtečnými sbírkami, kde vlastní pochybnosti znamenají rozkoš na konci čtení. To je případ titulu Jiřího Tomáška Na písku.
Další z ambiciózních pokusů tuzemského divadla intenzivně a zhuštěně nahlédnout nedávnou zdejší minulost. Tentokrát z létě 1945, kdy se Beskydy ještě potulovali banderovci a střílelo se, kdy se v Sudetech ještě zrovna tak vraždilo, se na pražské Pankráci setkává v jedné cele pětice žen různých válečných osudů: slavné herečky Adina Mandlová a Lída Baarová, odbojářka pomáhající parašutistům z výsadku Silver A, Židovka Julie, donedávna vězněná v Osvětimi, a neznámá žena.
František Štorm je typograf a muzikant, designér a cestovatel, výtvarník a buddhista, a navíc ovšem výborný esejista (jeho Eseje o typografii by si měl přečíst každý, kdo to s čtením myslí vážně). Že při takovém záběru za ním jeho vykladači i fanoušci klopýtají, nevadí. Tedy dostane-li se na radost z díla. Jedna šance ještě je na výstavě nazvané (H)Různé věci.
Zralost a usazenost některých společenských témat se pozná podle toho, že z rubrik zpravodajských a názorových se přesunou do rubrik kulturních. To je i případ uprchlické krize, která kromě jiných potíží stvořila jednu zdánlivě drobnou a nenápadnou, o to ovšem záludnější: angažovanou poezii českých básníků.
Aktuální situace v televizi je taková, že sotva jeden detektivní seriál skončí, tři jiné začnou. V literatuře vychází mnoho detektivních překladů, zároveň se zvedá počet původních českých detektivek. Příčina vzedmutého zájmu o tento žánr je pořád dána úspěchem severských detektivek a nejspíš i amerických televizních kriminálek. Ostatně česká produkce už po vzoru právě americkém a německém taky začíná detektivní příběhy regionalizovat. O tom, co se to děje, přišli do Salonu Týdeníku Echo diskutovat spisovatel Jiří Walker Procházka, scenárista seriálu Doktor Martin a thrilleru Mamon Štefan Titka, překladatelka Kateřina Vinšová a nakladatelský redaktor Richard Klíčník. Ten se kvůli nenadálé pracovní povinnosti k rozhovoru připojil až v jeho průběhu.
Nový film má Petr Zelenka v kinech po sedmi letech. Jmenuje se Ztraceni v Mnichově a je to komediální esej.
Na poslední chvíli ještě lze stihnout retrospektivní výstavu české horské a horolezecké fotografie, nazvanou cudně Mezi nebem a zemí. Je pořádána u příležitosti padesátého výročí první oficiální československé horolezecké expedice do asijských velehor a představuje fotky devatenácti autorů, kteří je pořídili v rozmezí let 1930 a 2015.
Když vloni Eva Zábranová vydala vzpomínky na svou rodinu a zejména otce, básníka a překladatele Jana Zábranu, bylo to překvapení. Zároveň pro razanci, s jakou byly napsány, a nesmířlivost s mnoha víc nebo míň známými jmény zdejší literatury druhé půle dvacátého století se Flashky staly vděčným impulzem k novému čtení dosavadních zábranovských interpretací.
Pro někoho je nepředstavitelné na dítě vůbec sáhnout, jiný z facky nebo rány přes zadek neštěstí nedělá. V Salonu Týdeníku Echo diskutují šéfredaktor serveru pro základní a střední školy Česká škola a tvůrce školské politiky pirátské strany Jan Wagner, školní psycholožka Olga Kučerová, vychovatel Výchovného ústavu Klíčov Kryštof Velčovský a vysokoškolský pedagog a literární kritik a editor Petr Šrámek. Všichni hosté Salonu jsou rodiči.
Filip Nuckolls patří k divadelním režisérům, kteří mají cit pro literární předobraz, jejž se rozhodnou adaptovat pro jeviště. To zároveň znamená, že patří k autorům, kteří umějí číst, a ještě navíc si o přečteném něco svedou myslet a s vymyšleným dále umně pracovat.
Nobelova cena za literaturu byla tento rok udělena běloruské novinářce a esejistce Světlaně Alexijevičové, což je fakt, který snad nikdo nepřehlédl. V oficiálním prohlášení porota sdělila, že takto se rozhodla pro autorčino „polyfonní psaní, které je obrazem utrpení a odvahy naší doby“. Už v takovém sloganu se odráží nedostatečnost slovníku, kterým se cena běžně ohání.
