Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
V kinech jsou právě uváděny dva filmy, jejichž hrdinové jsou důležití pro krátkodobou paměť tuzemské společnosti, neboť spolu s ní prošli z jednoho politického systému v jiné. První promítanou partou je sestava kolem Štěpána Šafránka, tou druhou dvojice loutek Pat a Mat. Společné jim je úsilí neměnit se, charakterově zůstat na svém, ať se svět, v němž se pohybují, mění jakkoli.
Divadlo Sklep slaví čtyřicáté páté výročí vzniku. Slaví ho nepřehlédnutelně: kina promítají dokument Olgy Dabrowské Tajemství Divadla Sklep anebo Manuál na záchranu světa.
Komiksový debut Jana Nováka Zátopek souzní s autorovou dosavadní tvorbou v tom, že pro něj je příznačné zahlcení čtenáře hrdinovým testosteronem. Novák si totiž za své postavy vybírá především muže, s nimiž se sice pojí silný příběh, jenže ten je upozaďován soustředěním na soutěživé povahy vyvolených charakterů.
Co znamená pro Čechy Karel IV.? Je opravdu největší panovník našich dějin? Jaký odkaz této zemi zanechal? A považoval se vůbec za Čecha? V polovině května bude mít 700. narozeniny Karel IV., vnímaný jaksi automaticky jako nejvýznamnější český panovník v dějinách.
Režisér a scenárista Petr Václav je tvůrce výjimečných filmů, které se zdejší produkci kvalitou, vážností a naléhavostí vymykají. Jeho předposlední film, romské drama Cesta ven, posbíral mnohá ocenění.
Svedl bych se takovému začátku vyhnout, jenomže nechci. Nedá mi to ještě jednou se nevrátit k letošnímu předávání cen Magnesia Litera, respektive k ohlasům, které udělení cen následovaly. Některé z nich (můj nevyjímaje) totiž připomněly také bojkot letošního ročníku majitelem nakladatelství Torst Viktorem Stoilovem na protest proti tomu, že hlavní sponzor ceny, firma Karlovarské minerální vody, pomáhal na svět rovněž loňskému ročníku pěveckých cen Český slavík.
Je Czechia pěkné, nebo ošklivé slovo? Má se tak Česku říkat v cizině? Anebo je lepší zůstat u anomálie Czech Republic? Czechia. Toto jediné slovo v posledních dnech načalo vášnivou debatu, zda se tak smí oficiálně říkat Česku, nebo ne. A anglickým označením, schváleným ministerstvem zahraničí, se znovu připomněly problémy zmíněného českého názvu státu.
Spisovatel David Zábranský o (ne)dění v české literatuře.
Paměť je mizerný rádce jednoznačných tvrzení, ale pro jednou jeho služby riskněme: snad není daleko od pravdy, že výsostně politických románů, které by psali autoři běžně spojovaní s tzv. první ligou, tuzemská literatura mnoho nemá. Žádná tradice tvorby třeba Egona Hostovského tu nevznikla, a to ne že by jí komunistický režim nepřál, jenomže samozřejmě v patřičných hodnotících znaménkách podle svého přesvědčení, jakému se příčetní autoři vyhýbali.
Jedno z hlavních pátrání, která podstupuje snímek Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti, je to po aktuální podobě vztahu člověka a boha. Přesněji: směle se táže, zda bůh, jehož osudem bylo zjevit se a zázraky konat v současné západní demokracii, jež si potrpí jakoukoli nezvyklost jaksepatří diskutovat, by přece jen neměl na své schopnosti krapet a dobrovolně rezignovat.
Zdeněk Svěrák oslaví 28. března osmdesátiny – to je událost, která pravděpodobně nebude zamlčena žádným větším nebo relevantním českým ani slovenským médiem a bude využita k aspoň letmé sumarizaci oslavencova díla. Celebrace přitom budou všelijaké, třeba Svěrákův syn Jan pro otce připravil „na tajňačku“ vyčištěnou digitalizovanou verzi jejich prvního společného snímku Obecná škola. Tolik veřejně rodina.
Mají čeští Romové kvůli uprchlické hysterii opravdu pohodu? Bojí se, že jde jen o klid před další bouři? Co je trápí? A proč s tím sami neumějí nic udělat? V posledních měsících se daří bizarnímu názoru, že Romové se u nás mají obzvlášť dobře, protože přes vlnu imigrantů na ně není vidět a žijí si v klidu.
Stejně jako v jiných letech, také na silvestra 1977 Československá televize vysílala estrádu ke konci roku. Byla to první ze tří, které moderoval Vladimír Menšík před publikem složeným z kolegů herců, zpěváků a zaměstnanců televize. A její úvod patří k jedněm z úžasných a i po letech těžko uvěřitelných okamžiků dějin tuzemského televizní vysílání.
Je biolog, přesněji rostlinný sociolog a ekolog rostlinných invazí. A taky výjimečný spisovatel. Jiří Sádlo. Nedávno mu vyšla novela Praha a Brno.
Zaniknou dětští lékaři? Budou děti léčit doktoři bez pediatrické kvalifikace? Anebo je to celé bouře ve sklenici vody? Už rok a půl připravuje ministerstvo zdravotnictví novelu, která má pozměnit vzdělávání mladých lékařů – má sjednotit dva pediatrické obory do jednoho. Praktičtí dětští lékaři proti tomuto kroku protestují, bojí se, že bude znamenat konec dostupné primární péče, protože většina lékařů začne sloužit především v nemocnicích.
Četba nejnovější antologie Nejlepší české básně přináší bohužel především potíže, ostatně nelze se zbavit podezření, že celá knížka je mizerný vtip. Tyhle soubory mají velké ambice: touží každoročně předvést kondici české poezie, jako by se snad z roku na rok měla nějak zásadně měnit a jako by k úsudku v této věci nestačilo číst si jednotlivé knihy a časopisy, v nichž se básně objevují.
Při četbě devadesát let staré novely Roberta Michela Ježíš na Šumavě těžko znovu nemyslet na to, jak úzce je zdejší život spjatý s venkovem a že česká společnost se pořád ještě definitivně nepřelomila v ryze městskou. Ten proces přešlapování v půli cesty, městu i vsi na dohled, trvá dlouho a není u konce – jak o tom svědčí potřeba filmařů i diváků na venkov se vracet. (Stačí připomenout úspěch loňského snímku Domácí péče či pokračování seriálu Vinaři, jež dokonce tematizovalo rozdíl mezi moravským a českým venkovem.)
Kam zmizely hlasy slavných herců? K čemu vede herecká vzpoura proti dabingovým studiím? Má studia kvůli kartelu vyšetřovat antimonopolní úřad? Proč nikomu nechybí Valerie Zawadská?
Objevily se pochyby, zda je správné, aby letos nakladatelé přihlásili své tituly do literárních cen Magnesia Litera, jestliže jejich hlavním sponzorem je podnik Karlovarské minerální vody (KMV), rovněž sponzor hudebních cen Český slavík, v nichž vloni se na stupních vítězů umístila rasistická kapela Ortel i její stejnojmenný vůdce.
V roce 1974 mi na konci listopadu zavolal jeden přítel z Paříže a sdělil mi, že Lotte Eisnerová je těžce nemocná a pravděpodobně umře. Na to jsem řekl, že to se nesmí stát, ne v tuhle chvíli, německý film se zrovna teď bez ní ještě neobejde, nesmíme dopustit, aby umřela. Popadl jsem bundu, kompas a sportovní vak s tím nejnutnějším.
Na umělecké tvorbě je působivé, že kterékoli dílo je bez ohledu na své vlastní ambice hotovo až v okamžiku svého přijetí. To znamená, že je dokončováno s každým divákem či čtenářem pokaždé znovu a nově. U děl, která pojednávají o nějaké historické situaci, však toto nezávazné rozkošné obcování s uměním může být zaměňováno za vyjádření skutečnosti a za zprávu o společnosti.
Proč se společnost radikalizuje a polarizuje? Mohou za všechno uprchlíci? Zažívají sociální sítě nános chudších? A o co jde agroskinheadům, když přijedou do Prahy?
Český distribuční název snímku Mænd og høns je O kuřatech a lidech, čili upomíná na steinbeckovské drama předsudků, něhy i neštěstí, a vzbuzuje tak dojemná očekávání (dost možná i u diváků, kteří novelu Johna Steinbecka neznají, protože její titul O myších a lidech funguje jako zautomatizované spojení; ta evokace prostě je nepochybná), vlastně nějak film interpretuje předem.
V posledních týdnech se v médiích opět po čase objevil spor o to, jak mají být digitálně restaurovány české filmy. Jednoduše řečeno proti sobě stojí názor představitelů Národního filmového archivu (NFA; za něj se v Salonu sešli jeho ředitel Michal Bregant a jedna z restaurátorek Tereza Frodlová), názor výzkumného týmu NAKI AMU, jenž řeší vznik Metodik digitalizace národního filmového fondu (za něj přítomen Marek Jícha, jeden z tvůrců metodiky Digitálně restaurovaného autorizátu; DRA), a názor Nadace české bijáky (za tu přítomen předseda její správní rady Petr Šikoš).
Samozřejmě nelze nevidět, že kulturní událostí posledních dní se stalo klání v kinech. Totiž souběžné promítání fiktivního snímku Filipa Renče prostého, a zdánlivě dokonce všeříkajícího názvu Lída Baarová – a dokumentárního snímku Heleny Třeštíkové Zkáza krásou.
V tuzemských dějinách minulého století nejspíš neexistuje známější příklad přistěhovalectví, než je pomoc řeckým komunistům, nuceným odejít ze své země po ztracené občanské válce v roce 1949, kdy jich do Československa přišlo na deset tisíc – přičemž zhruba půl čtvrtého tisíce bylo dětí.
Jistě na týden a takřka na den přesně před rokem na tomto místě jsem psal o knížce Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Vloni se totiž stala volným dílem a vzhledem k tomu, že je to jedna z celosvětově a historicky nejprodávanějších knih, majitelé autorských práv samozřejmě usilovali o to, co nejdéle tato svá práva prodlužovat a uchovávat.
Irský básník a kritik Justin Quinn žije v Praze přes dvacet let a působí zde jako vysokoškolský učitel dokonce na dvou univerzitách. Zároveň do angličtiny překládá moderní českou poezii. Nejnověji napsal román, popisující historii Irska od 50. let.
Jak se liší česká hospoda 19. a 21. století? Stírají se v hospodě sociální rozdíly, nebo se tam potvrzuje společenský status? Co je to vlastně pražská kavárna? Je Facebook hospodou dneška? A jak by to vypadalo, kdyby na Facebook psal Hrabal po dvanácti pivech?
Povinnost všímat si kulatých výročí významných rodáků je sice otravná jako účty k proplacení, ale v systému dotačních řízení, v němž žijeme, zhusta umožňuje publikovat velkorysé novinky nebo šťastné nálezy, které se s těmito rodáky pojí, a i tak si ujasňovat, jaký vztah k nim soudobá společnost vlastně má. Například při dvoustém výročí narození Karla Hynka Máchy v roce 2010 došlo na překlady a vydání jeho básně Máj v různých jazycích, do nichž by bez dotací přeložen patrně nikdy nebyl.
