Přitažlivost bizarnosti, husťáren a ujetostí

  - Foto: Shutterstock
Přitažlivost bizarnosti, husťáren a ujetostí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Při četbě devadesát let staré novely Roberta Michela Ježíš na Šumavě těžko znovu nemyslet na to, jak úzce je zdejší život spjatý s venkovem a že česká společnost se pořád ještě definitivně nepřelomila v ryze městskou. Ten proces přešlapování v půli cesty, městu i vsi na dohled, trvá dlouho a není u konce – jak o tom svědčí potřeba filmařů i diváků na venkov se vracet. (Stačí připomenout úspěch loňského snímku Domácí péče či pokračování seriálu Vinaři, jež dokonce tematizovalo rozdíl mezi moravským a českým venkovem.) Přitom nelze nevidět proměnu, kterou tvorba tohoto zaměření prodělala od konce 60. let, kdy naposled houfněji vznikala díla, jež zobrazovala lidi ze samot hrubě a bez potřeby znevažovat jejich životní návyky a přesvědčení všudypřítomným humorem, používaným místo omluvy za nepatřičnosti venkovské „rázovitosti“. Příkladně: je jistě rozdíl v sebejistotě takových děl porevolučních, jako jsou třeba Divoké včely nebo Mistři, a přednormalizačních typu Smuteční slavnost. Snad za tuto proměnu může právě atmosféra po srpnové okupaci, která smíchem usilovala zastřít, že život nutně nemá být veselý. Snad migrace obyvatelstva do velkých sídlišť na krajích měst, která se pojí rovněž s touto dobou a jež prozatím nejvíc odloučila český venkov a české město. Díla Vladimíra Körnera, Jana Procházky či Květy Legátové zbývají z této doby jako výjimky.

Michelův Ježíš na Šumavě, vydaný česky poprvé od roku 1938, strohostí a baladičností svého vyprávění o šumavských samotách společenské zhoupnutí uplynulých desetiletí připomíná, protože se v něm žije a je napsaný vzdáleně. Novela vznikala v téže době jako Čapkův Hordubal, Čepovy povídky, Olbrachtovy příspěvky o Podkarpatské Rusi nebo ty Váchalovy o Šumavě. Někdejší zasněná úsečnost a vážnost víry je patrna i z Michelova psaní: děj se posouvá zvolna, jako by se autor nadechoval před dalším výšlapem na své túře po horských lesích. Zpravidla se soustředí na paralelní popis krajiny a nitra nemnoha svých hrdinů. Začíná v chalupě, kde v posteli umírá starý uhlíř, a jeho dcera, neschopna v závějích dojít pro lékaře, sedí na posteli a modlí se nahlas k Ježíši, aby otce ušetřil. Nestane se, se soumrakem stařec umírá. Zoufalá dcera následně vyčítá Bohu, že ji nevyslyšel. Dveře od chalupy otevřené, leží na podlaze pod křížkem a omdlévá. Když ji před umrznutím zachrání kovářský tovaryš Baltazar, přicházející jako každý týden pro várku dřevěného uhlí, svěřuje se mu Marie se svými pochybnostmi: „Již před dvěma tisíci lety žil Kristus a předaleko odtud. Tam daleko v Asii, kde byl ráj. Žil tam, kde je horké slunce a kde rostou datle a pomeranče. Tam není led a sníh. A podívej se ven, celý les je pod sněhem. Snad Ježíš pro nás vůbec nežil!“

Ježíš na Šumavě je pocta tomuto kraji. Tísnivá groteska o životě chlapce, z něhož bláznivá matka stranou civilizace chtěla děj se co děj mít Spasitele z pralesa.

I kvůli své nejistotě se dívka mládenci přislíbí, jenže dřív než se sobě dostanou, pomiluje se zjara na mezi s náhodným kolemjdoucím, malířem „nesnesitelné povahy“ a loutkářem Kristianem, který „nevytvářel umělecká díla, nýbrž jen pitvory“ a který putuje Šumavou, neboť „se zapřísahl, že hodí přes palubu všechno dobré, co v něm ještě zbývá, a stane se jiným člověkem (…) aby sám ďábel měl z něho radost“. Marie však ho vidí, jako by „před ní stál anděl bílý a krásný, jako na velkém obraze v kostele“. A tak dítě, které v sobě od jejich nenadálého aktu nosí, je právě šumavský Ježíš. Spasitel, který pojde z tohoto místa a bude myslet na místní. Marie Baltazara pojme za muže pouze pod slibem, že na ni jako na ženu nesáhne, nýbrž bude chránit její dítě. (Jména postav jsou zvolena symbolicky: Marie je boží matka, Baltazar ten, jenž má ochraňovat krále.) Pak už to jde ráz naráz: porod ve chlévě, přání tří opilých a vykulených králů, matčino rázné a tajné pokřtění syna na Ježíše… až k závěrečné tragédii – jedinému možnému vyústění balady o životě chlapce, z něhož bláznivá matka stranou civilizace chtěla děj se co děj mít Spasitele z pralesa.

K poctě krajině německý Středočech Michel zvolil žánr tísnivé grotesky. A jejím novým uvedením se do zdejší literatury vrátil jeden z jejích básníků prózy. (Michel je jeden z českých německých držitelů československé státní ceny za literaturu.) Vrátil se v rozumných proporcích: v doprovodu chladného vážného komiksu Nikoly Čulíka a starého překladu J. R. Marka, který přiléhá k dobové zastřenosti textu. Vydat ho bylo správné rozhodnutí, jelikož nový překlad by poezii 30. let možná zprostředkoval, ale nebyl by jí.

Robert Michel: Ježíš na Šumavě. Přeložil J. R. Marek. Nikola Čulík: Ježíš na Šumavě. Vydalo nakladatelství Malvern roku 2015. 150 a 52 s. 260 Kč.

26. února 2016