Zdeněk Svěrák oslaví 28. března osmdesátiny – to je událost, která pravděpodobně nebude zamlčena žádným větším nebo relevantním českým ani slovenským médiem a bude využita k aspoň letmé sumarizaci oslavencova díla.

Celebrace přitom budou všelijaké, třeba Svěrákův syn Jan pro otce připravil „na tajňačku“ vyčištěnou digitalizovanou verzi jejich prvního společného snímku Obecná škola. Tolik veřejně rodina. Dál asi dojde na nějaké slavení v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, to bude pro dospělé, něco pro děti se nejspíš vymyslí s Jaroslavem Uhlířem. Třebaže Svěrák sám si dle svých slov na veřejné slavnosti příliš nepotrpí a raději by je obešel mlčením, celkově to bude veliká sláva, protože – málo platné – tolik všeobecně přijatelných a přijímaných autorů v českém umění není. Tento časopis o Zdeňku Svěrákovi psal uceleněji prozatím pouze jedinkrát, na začátku své existence v čísle 7/2014. Článek se tehdy jmenoval Poslední národní buditel a nad ohlasy k pohádce Tři bratři sumarizoval Svěrákovo pojetí herectví i psaní coby aktu svérázného „kazatelství“, k jakému má přirozené sklony jako učitel češtiny, odchovaný a vzdělaný ještě v ideálech první republiky s celkovým jejím absorbováním snah zdejšího 19. století, jež usilovalo o zplnoprávnění a politické definování národa právě přes písemnou kulturu. (Ostatně proto třeba spor o pravost básní Královédvorského a Zelenohorského rukopisu, který v jiných časech by byl navýsost absurdní, zato tehdy měl vážné dopady na celý veřejný život.)

Jednu věc ale minulý článek pominul, nepokusil se zhodnotit jednotlivé dílo Zdeňka Svěráka, respektive jeho prozaickou část. To se stává většině zdejších autorů, kteří píší na pomezí prózy a filmu. Jaksi samozřejmě se bere psaní takového Vladimíra Körnera (ten se osmdesátky dožije až za tři a půl roku), jemuž sice vycházejí spisy, který ale je kriticky, tedy okamžitě hodnocen spíš za filmové verze svých prací než za ty literární. Může za to dílem rychlost filmu, který je v porovnání s přečtením knihy vyřízen „hned“, během dvou hodin. Může za to vůbec médium filmu, jež plně přejalo a nahradilo většinu funkcí literatury. A tak následně dílem za to může psaní v novinách, které právě kvůli divácké vděčnosti film upřednostňuje před literaturou. Nově, zdá se, tento osud hrozí třeba Jaroslavu Žváčkovi, autorovi románu Lístek na cestu z pekla i scénáře ke Kobrám a užovkám, tedy podle Českých lvů nejlepšímu tuzemskému filmu uplynulé sezony.

Slohovka, nebo skutečné psaní?

Pokud však jde o Svěráka, Körnera nebo Vladimíra Párala, je tu ještě jeden fakt, který je ve hře: s autory stárne i jejich kritická a čtenářská obec. Pro mladší generace už nejsou dost zajímaví, aby stáli za dychtivé přečtení bez předhazování svými staršími úspěchy. Aspoň pohled do výčtu recenzí je tristní: neexistují žádné nebo jich je minimum. Autoři jako zmíněný trojlístek se tak stávají buď autory neproblematickými a de facto mrtvými, nebo naopak nepohodlnými a neznámými, protože už není k dispozici slovník, který by se s tím jejich vyrovnal. Vzniká tak proluka, kdy konkrétně Svěrák vyhrává se svými knihami povídek ceny za čtenářské bestsellery, ale kritika se zmůže maximálně na to, co předvedla Eva Klíčová ve svém podzimním ambiciózním seriálu o stavu české literatury: „V posledních letech se nepochybnému čtenářskému zájmu těší Zdeněk Svěrák se svými knížkami Nové povídky (2011) a Po strništi bos (2013). ,Hravý didaktik‘ svému čtenáři rozumí a dává mu asi přesně to, co chce; krátké povídky s konformní sazbou na první pohled připomenou dětskou knížku, což je poněkud znepokojivé ve vztahu ke čtenářským kompetencím obyvatel ČR. Svěrák taky působí trochu jako literární neurol (podobně jako za normalizace třeba Ota Pavel): potvrzuje hodnoty a zkušenosti, na kterých jsme se shodli už strašně dávno. Jeho texty se sytí dějinně ukotvenou národní každodenností, středoevropskou verzí konsenzuálního sexismu, nechybí pointy a proslulý ,laskavý humor‘, s nímž jsme přežili i socialismus. Stylisticky jsou Svěrákovy knihy také laskavé – jazykově civilní, ovšem uctivé, slohovkově pěkná obrazotvornost nedráždí nepatřičnostmi, péče se soustředí na vypointovaný příběh, který svou přiměřenou chytrostí udrží čtenářskou pozornost. Zkrátka se to dá číst, ač si nad tím vykladačsky moc nezamachrujete.“

Tento povzdech nad Svěrákovou nevýbojností a usazeností, ona touha po tom, aby ideálně naopak bylo pružné a nepohodlné, ale odpovídají spíš dynamice doby vzniku textu Evy Klíčové než tvorby Zdeňka Svěráka. Jako by mělo být jeho proviněním, že svede napsat formálně dokonalý tvar, kde vše pasuje a nic nepřebývá, takže je úkolem čtenáře autorovy finesy hledat. Jako by cílem tvorby mělo být ono bájné úsilí „o něco nového“, ačkoli není jasné, co to má být. Těžko třeba říct, zda Ota Pavel mohl působil jako „neurol“, pakliže netvrdíme, že „neurolem“ je každá trochu vzpomínková kniha. Každopádně tvrzení o jazykové civilnosti či obrazotvornosti bez nepatřičností svědčí přinejmenším o nesoustředěném čtení Svěrákových próz. Doložme to na novele Po strništi bos. Šlo by i na jiných, protože například Obecná škola je v knižní verzi bohatší o scény, jež ve filmu chybějí, ale využijme autorovy vlastní reklamy, jež hlásá, že tento dosud nezfilmovaný text (adaptaci chystá Jan Svěrák podle svého scénáře) má zatím právě tu výhodu, že jinak než jako literatura neexistuje, takže předvádí všechny klady i meze Svěrákova psaní. Vznikal s přestávkami deset let, stejně jako Obecná škola se vrací do autorova dětství, ale jde dál do minulosti, čili odehrává se v průběhu druhé světové války. Neboť tu si dle svých slov i ke svému překvapení v útržcích pamatuje.

Eda Souček, někdejší a pozdější hrdina Obecné školy, je v novém příběhu nucen se s rodiči odstěhovat z pražského bytu za příbuznými na vesnici, protože jeho otec, hrdý vlastenec, odmítá v elektrárně, kde pracuje, na pozdrav hajlovat nově dosazenému německému šéfovi. Na vsi se chlapec musí sžívat jak s vesnickými hochy a místními figurkami, tak s rozvětvenou rodinou, jež si nese břímě: dědeček alkoholik propil a v kartách prohrál půl majetku, nejstarší jeho syn a Edův strýc se pokusil uškrtit svou matku, takže ač žije nedaleko, mají členové rodiny zákaz být s ním ve styku. Vyprávění sestává z drobných kapitol, vždy titulkovaných, střídají se v něm reálné a snové pasáže, v nichž si vypravěč představuje barevné scenerie a fantaskní výjevy, takže připomíná snění kolegy Petra Bajzy z party Bylo nás pět. Součkova parta čítá jenom čtyři členy, ale stejně jako Bajzova má svého výlučného člena: místo Zilvara je tu Vlastík, invalida, jemuž vlak přejel obě nohy a přišel o ně a který v Edových snech se proměňuje v Jana Tleskače, jenž na svém šlapadle, ovládaném tentokrát rukama, vzlétá nad hlavy svých kamarádů a odlétá na návštěvu za svou sestrou daleko za lesy. Tedy Karel Poláček a Jaroslav Foglar, jen těžko si oba nevybavit, zároveň výsledek zjevně není kopií, s předobrazy se pouze potkává.

Literární erotická prozření

Anebo vliv Oty Pavla a Bohumila Hrabala: když se jde Eda s maminkou koupat k rybníku a popisuje její svlékání do plavek, těžko zase nemyslet na nahou rozvědčíkovou, koupající se v tůni, kam se chodí taky na malé pstruhy. Ostatně i u Svěráka je sexualita pohledu na ženu podporována pohybem zvířete ve vodě: místo Pavlových ryb se tu ale plaví koně. Nu a Hrabalovy popisy žen při světle petrolejky nebo bicyklů pohozených na sebe tak, že evokují nedaleký milostný akt svých majitelů, zase připomíná scéna Edovy sháňky okurek v domě obecního zahradníka. Ten v horkém dni po obědě spí, obložen svou ženou, psem, malým synem a dospívající dcerou, které jsou při klidném oddechování vidět nejen tvary ňader, ale taky kalhotky, provokující ke krásným myšlenkám. Zřejmě tyto sekvence Klíčová nazývá „středoevropskou verzí konsenzuálního sexismu“ – jenže kolik zdejších autorů umělo sex pojednat tak, aby byl na stránce něžný i sprostý zároveň? Který by evokoval nesmělý rozhled malého chlapce, jenž musel překonat období, kdy zatoužil po své matce? Dokáže tohle ženská vůbec pochopit? Každopádně nezůstává jenom u erotiky a dětského dovádění, Svěrák podává taky obrazy zbabělců, kteří na konci války slavnostně vyvěšují československé vlajky, jež zase hned poslušně schovávají, ledva zdáli zahlédnou přijíždět německé auto. Anebo obrazy soucitných lidí, kteří neváhají dát pít německému zástupu, prchajícímu ze Slezska před řáděním Rudé armády.

V sytosti a propracovanosti této novely najednou vysvítá něco jiného, než co je zvykem se Svěrákem pojit. Kdepak inspirace Jiráskem nebo Baarem, která je u něj nepochybná a často a právem na ni bývá upozorňováno. Po strništi bos dokládá autorovu hlubokou znalost zdejší (poetické) prózy 20. století. Nepřekvapí to u češtináře, ale je to osvěživé poznání u spisovatele, proslulého spíš svým zájmem v realismu, dejme tomu v romantismu. Důležité je, že ve filmu, který se vyjadřuje nikoli jazykovými, nýbrž obrazovými prostředky, tuto součinnost Svěráka s nejlepšími moderními prozaiky nepůjde zahlédnout. A přitom je jisté, že právě kvůli návyku hodnotit Svěráka „až potom“, tedy filmově, přehlédnuta zůstane.

Psáno podle druhého vydání v knize: Zdeněk Svěrák: Filmové příběhy (Po strništi bos – Obecná škola – Kolja – Vratné lahve). Vydalo nakladatelství Fragment roku 2015. 346 s. 299 Kč.