V tuzemských dějinách minulého století nejspíš neexistuje známější příklad přistěhovalectví, než je pomoc řeckým komunistům, nuceným odejít ze své země po ztracené občanské válce v roce 1949, kdy jich do Československa přišlo na deset tisíc – přičemž zhruba půl čtvrtého tisíce bylo dětí. Část z nich tu zůstala dodnes, část se po několika desetiletích vrátila do Řecka, každopádně obecně už se na tuto „státní bláhovost“ pozapomnělo. Aspoň částečné nazření, jak se tu hosté cítili a jak je přijímali našinci, předvádí George „Stavros“ Agathonikiadis, řecký filmový režisér a jedno z někdejších přistěhovaleckých dětí, ve své novele vyčítavého a zároveň teskného titulku Na Moravě nekvetou olivy.

Jsou to vzpomínky na dětství v Brně, strávené bez rodičů, s babičkou, dědečkem a různými místními figurkami. Tato rovina textu je trvale prokládána příběhem ze současnosti – setkáním v Brně po letech s kamarády z dětství, kteří svého slavného řeckého přítele neustále přemlouvají, aby sepsal knihu vzpomínek, protože už brzy zemřou a nikdo si jejich životy nebude pamatovat. Je to strojené divadlo (takže konec této linky lze úspěšně odhadnout); zdá se, jako by autorovi chyběl dostatek sebedůvěry vyprávět o minulosti a věřit, že byla dost dramatická, aby vyprávění utáhla sama. Samozřejmě je přítomnost zachycena hlavně proto, aby autor zdůraznil, že návrat do dětství je nemožný, protože nejen lidé, ale taky místa s ním spojená jsou nenávratně pryč, vždyť „život nejde zastavit“. Jenže zachycení takové zřejmé banality je znázorňováno scénami bez výjimky přeháněnými: činžák, kde malý Stavros bydlel, se bude bourat, jak jinak. Vzpomínku na mrtvého kamaráda čte Stavros v parku přes rameno dívce v její knize – načež se ukáže, že je to halucinace dojatého starce a dívka žádnou knihu nemá.

Aniž o to usilovala, rokem svého vydání se tato prostá kniha stala politickým komentářem k aktuálnímu evropskému problému soužití různých kultur a vyspělé Evropy a líného Řecka

Nevyrovnanost je vlastní taky oněm vzpomínkám. Vykořeněný Řek, který to mezi nepřejícími Čechy nemá lehké, získává své první sexuální zkušenosti zrovna s cikánkou, jež je na tom podobně. Třídní soudružka učitelka se jmenuje ausgerechnet Sladká, spolu se soudruhem ředitelem jsou oba kovaní kariérní komunisti, takže jak by ne, na tajňačku spolu souloží ve školním sklepě. Soudruh ředitel Stavrose zbije za to, že ve státní hymně nechce zpívat verš „země česká domov můj“ a na základě slibu daného dědečkovi se domáhá, aby v textu směl nahradit zemské určení slovem „řecká“. Potud je to vtipné, ale když si následně dotčený dědeček vypůjčí od sousedů velký nůž a vyrazí řediteli vyhrožovat, už je to zase tlačení na pilu. Zkrátka nemá cenu zapírat dvě věci: jednak je to knížka stejně nevyrovnaná a neuvěřitelná, jako jsou Agathonikiadisovy filmy nebo tvorba Petra Šabacha, k níž má toto vyprávění blízko. Jednak rokem svého vydání – aniž to je její snaha – se novela stala politickým komentářem k aktuálnímu evropskému problému soužití různých kultur. A to ovšem nikoli jenom kvůli arabsko-africkému přívalu, nýbrž taky kvůli vztahu „vyspělé a zodpovědné“ Evropy a Řecka, které rádo utrácí, ale nepracuje.

Skoro na každé stránce se tu lze dočíst komentář k tomu či tomu: brněnské důchodkyně se podivují, čím se Řekové živí, když celý den posedávají na ulici a rozhlížejí se. Brněnské matky se ani nezamýšlejí nad tím, že by jejich vlastní děti mohly být grázlové, kteří mohou za kdejakou neplechu, neboť mají k ruce podezřelého přivandrovalce, na něhož lze od pohledu svést ledaco. Není to kdovíjaká literatura, její záměry jsou zřetelné a zřejmé, finesy nepřesvědčivé. Do nekompromisnosti proklamovaného Hrabala, jak se o to pokouší doprovodné texty, má daleko. Zato je to kniha, jež i přes své dupání v porcelánu je upřímná a ve svých nejlepších místech nesmírně dojemná. Třeba když řecký dědeček pokleká na moravské zahrádce a poslouchá u země, jestli jeho řecká vesnice ještě dýchá a čeká na jeho návrat.

Možná je ona nevyrovnanost Agathonikiadovy tvorby výsledek jeho věčné rozpolcenosti, do které země vlastně patří – ostatně končí své vyprávění na řecké pláži za zpěvu české hymny. Možná je ta neustálá teatrálnost typický rys řeckého vidění světa. Ale rozhodně je to doklad, že ani jakkoli pochopitelný strach jako alibi před cizinci nestačí.

George Agathonikiadis: Na Moravě nekvetou olivy. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny roku 2015. 212 s. 199 Kč.