Svedl bych se takovému začátku vyhnout, jenomže nechci. Nedá mi to ještě jednou se nevrátit k letošnímu předávání cen Magnesia Litera, respektive k ohlasům, které udělení cen následovaly. Některé z nich (můj nevyjímaje) totiž připomněly také bojkot letošního ročníku majitelem nakladatelství Torst Viktorem Stoilovem na protest proti tomu, že hlavní sponzor ceny, firma Karlovarské minerální vody, pomáhal na svět rovněž loňskému ročníku pěveckých cen Český slavík, na nichž byla dvakrát oceněna kapela Ortel. Ta svou podivuhodnou a zároveň unylou tvorbou pomáhá v přežití zdejším xenofobním náladám. Ostatně nijak to neskrývá, naopak na tomto tónu pase své příznivce.

Ale nechme být, o tom už se psalo dost. Tentokrát jde o to, že Stoilovovo chování bylo hodnoceno některými ohlasy jako vypočítavé a v podstatě zbabělé. Letos prý žádný jeho titul nebyl mezi favority na ceny, takže proto se mu snáz dělal tyjátr – vždyť nic neriskoval. Čili se tu formuluje nedůvěra k jakémukoli lidskému chování; ryzí je nemožné, vždy je vypočítavé a nebere ohledy na to, jak se kdo choval dřív a jaké svými někdejším skutky dával indicie k hodnocení svých pozdějších kroků. A taky je takovým ohlasem řečeno, že v Liteře jsou některé kategorie důležitější než jiné: například próza a možná poezie důležitostí převyšují překlad, dětskou knížku nebo „nakladatelský počin“. Kdyby tomu tak nebylo, těžko by na Stoilovovu adresu mohly zaznít věty: „On tam letos stejně měl nanejvýš Chaima Cigana, tedy Karola Sidona. Jinak už jenom tu korespondenci Jirousových, ale ta stejně vyšla až letos, i když má kvůli grantům loňské vročení.“

Je to neúprosná logika: jak nejde o původní prózu, údajně knihu nestojí až tak za to sledovat. Nebo nedejbože číst. Přitom pohled na katalog knih vydaných Torstem jenom letos čtenářskou touhu pokouší. Co kniha, to podnět: za první měsíce tohoto roku nakladatelství vydalo ony dopisy Jirousových, ale též souborné vydání kritik a esejů Petra Krále Vlastizrady, shrnující autorovu tvorbu od šedesátých let do roku 2014 (je to špalek v podstatě neuchopitelný, prospělo by mu rozdělení do několika knih, leč autor prý toužil po sumě). Vyšly rovněž dva deníky Witolda Gombrowicze, Deník a Kronos. Taky nový (druhý) svazek statí literárního kritika a editora Jiřího Opelíka o Karlu Čapkovi, nazvaný optimisticky Uklizený stůl. Anebo jako druhý díl Básnického díla Antonína Brouska soubor autorových úchvatných překladů. Při jejich četbě je znovu znát, že Brousek byl básník, který verše stejně tak brilantně psal, kritizoval i překládal. Přehlédnout toto vše a zúžit to na jedinou knihu Jirousových, která pro svou objemnost tisíce stran soupeří v nepřehlédnutelnosti s Královým svazkem, jistě není fér. Ale tvářit se, že nakladatel, který neustále vydává a soustředí se na tvorbu opomíjených, odstrkovaných nebo pronásledovaných autorů, a má tak jejich slova imrvére na očích, je bázlivec a spekulant, chce už odvahu nebo aspoň zřejmý argument. Proč by totiž něco takového měl takový člověk zapotřebí, těžko říct. (Vydělat chce, samozřejmě. Ale co dál?) Každopádně jsou takové věčně podezřelé námitky k smíchu právě nad neústupným dílem Ivana Martina Jirouse. Přitom to, třebaže v daném případě jde o soukromé dopisy, jež si vyměňoval z vězení s manželkou Julianou, jako by znovu kontextem, který mu byl přisouzen, bylo ponižováno jako kdysi jeho autor.

Tvářnost bílého svědomí

Tuto neustále problematizovanou nevinnost evokuje vlastně i balení tlustospisu: pevné bílé desky, jejichž titulní stranu pokrývá šedý odér faksimile jednoho z dopisů. Hřbet i zadek knihy jsou čisté, takže se snadno umažou. A to navždy, což připomíná, že vyčistit špinavé svědomí je takřka nemožné. Kniha obsahuje celkem 357 dopisů, které si manželé Juliana a Martin Jirousovi vyměnili v letech 1977 až 1989, kdy byl Jirous potřetí až popáté vězněn. Být ta léta rokem jediným, byl by to skoro dopis na den, jenže let to bylo dvanáct, začala čerstvou láskou, přešla narození a dětství dvou společných dcer manželů (které pak už v rámci matčiných dopisů psaly své přípisy, uváděné zde včetně veškerých chyb, jakých se čerství znalci písma na psaném jazyce dopouštějí) a skončila chvilku před sametovou revolucí 6. listopadu 1989. Vzhledem k tomu, že zanedlouho se manželé rozešli a že přitom jejich korespondence začíná dosti vášnivě, jak už to u čerstvě zamilovaných bývá, a vzhledem k tomu, že dopisy obou jsou prošpikovány básněmi, přímou řečí, historkami o známých, čte se to celé jako veliký román o normalizačních letech této země. Je třeba dodat, že Magorovy dopisy již vyšly – edičně připraveny k vydání náročnými editory Andrejem Stankovičem a Zuzanou Jürgensovou. Poprvé ale je k mání celek těchto listů: volání i jejich echa. Poprvé tak lze vidět a číst, že životy obou partnerů musely jít vedle sebe, ne pospolu. Jelikož se také proměňuje tón prezentovaných listů – někdejší vášeň čerstvého vztahu se vytrácí pod nánosy běžných starostí a let, však to každý, kdo si prošel delším vztahem, zná –, těžko ustavičně nemyslet, jak dlouho by vztah páru vydržel, kdyby manželé spolu byli neustále.

Na vaření natěšený Magor našel jen knedlíky v prášku a ženě vyčinil. Ona odvětila, že zajisté nemá a ani nemůže mít povědomí o tom, jaké to je, chodit do práce a pak se starat o dvě děti, neboť neustále vysedává ve vězení.

Jejich vztah je duchovní i erotický, ale navzájem se museli vytáčet. Ostatně Jirous nebo Jirousová kdysi v jednom z rozhovorů v časopise Host vzpomínali, že Magor po jednom svém návratu z vězení přiběhl domů, natěšený uvařit k večeři něco dobrého. Prolézal kuchyň, aby zjistil, co všecko je tam k mání a co bude třeba okamžitě dokoupit. Při tomto šmejdění nalezl knedlíky v prášku, což ho nebývale rozčílilo, všechna balení vyhodil z okna a na svou ženu křičel, že by pochopil, kdyby mu v době jeho nepřítomnosti zahýbala, ale že koupi práškových knedlíků jí odpustit nemůže nikdy. Na to (prý) ona mu klidně odpovídala, že zajisté nemá a ani nemůže mít povědomí o tom, jaké to je, chodit do práce a pak se starat o dvě děti, neboť neustále vysedává ve vězení. Je to ovšem běžná manželská hádka, kuriozita, ale ten rozdílný pohled na svět v ní přítomen je.

A dle prezentovaných dopisů byl přítomen od začátku, neboť ve vůbec prvním dopise, který Julianě Jirous odesílá poté, co si konečně mohl přečíst její dopisy, jež se mu vězeňská služba uráčila doručit, čteme: „Nevím, z které strany Tě mám začít chválit dřív – jednak se mi zdá, že se ti pronikavě zlepšil styl, což ovšem může být způsobeno tím, že nemám moc příležitostí číst něco slušně napsanýho; tím stylem není míněna gramatika, což snad víš, s tou je to, chudinkou malou, pořád stejný. V tom smyslu je stejný i to, že mi v dopise č. 5 slibuješ andělíčka příště, a v dopise č. 6, je-li tam nějakej, tak rozhodně ne viditelnej prostym okem – zkrátka asi se ho zase nedočkám, jako posledně. Zřejmě bych musel bilokovat a sedět současně u Tebe a popohánět Tě, jako to bylo s tím andělíčkem k šedesátinám. Koukám, že jsem zvolil prapodivnej způsob chválení, tak už toho nechám.“ A to, prosím, jde o dopis vánoční.

Přerývané linie vyprávění

Z citace patrno, že manželé si dopisy číslovali, aby v nich měli přehled, jelikož jednotlivé listy jim přicházely na přeskáčku, se zpožděním, klidně i několikaměsíčním. (Cenzura pracovala a činila se.) Fakticky ani nešlo psát dopisy jinak než jako samomluvu, nemělo smysl čekat na odpověď a reagovat na ni, když nebylo jasné, kdy ta dojde. A tak se přes sebe přelévají vlny témat a vrací se v nich, někdy i hodně nazad.

Juliana líčí své zážitky všedních dnů, píše vlastně deník, v němž líčí, koho potkala, jak se cítila, čemu vzdorovala, jak se mají přátelé atp. K rozkošným místům z úvodu knihy patří historie o Mejlovi Hlavsovi, který se vydal do Bohnic na pobyt na zklidněnou. Zřejmě doufal v několik dní na otevřeném oddělení, jenže (pravděpodobně ke svému překvapení) byl zavřen na oddělení nejstřeženější. Mejlova manželka přitom Julianě svěřuje, že je přesvědčena o tom, že celý tento Mejlův trucpodnik je veden snahou vyhnout se společnému zařizování nového bytu. Jednotlivé dopisy vznikají třeba i týden a mají několik tiskových stran, jsou přerývané jako rýmy básně. Jen jedny, její, jsou prosté, věcné, a druhé, jeho, jsou zadumané, literární, plny umění. Jako by to byla odpověď na jinou slavnou manželskou korespondenci české literatury, Boženy a Josefa Němcových, jenom v opačném gardu.

Ostatně připišme na závěr důkaz pro toho, kdo si rád čte knihy odzadu, od poslední věty, a hádá, jaký k ní vede příběh. Tentokrát zní: „Půjdete se podívat na televizi na svatořečení blahoslavené Anežky? Doufám, že to budou přenášet.“ Tak končí veliký příběh druhé půlky českého 20. století, starostí duchovní. Je v tom nebývalé množství naděje. To ta je víra, která oba lidi – Julianu a Martina – držela tolik let při sobě.

Juliana Jirousová – Ivan Martin Jirous: Ahoj můj miláčku. Vzájemná korespondence z let 1977–1989. Uspořádaly, k vydání připravily a ediční komentář napsaly Daniela Iwashita, Petra Poukarová Klimešová a Marta Kordíková. Doslov Tomáš Bursík. Redaktor Jan Šulc. Vydalo nakladatelství Torst v roce 2015 (ve skutečnosti v roce 2016). 1058 s. 599 Kč.